Aneb o nás a naší národní povaze…

PÁN: Ryšánková, koukněte už zas ňákej, věnec mu nese, vůl jeden. Já se na to nemůžu…

RYŠÁNKOVÁ: No jo no…

(Kroky mužských bot, na chvíli se zastaví, položí věnec, odejdou.)

PÁN: Jéžiš, co to je za dobu, tohleto! Já se na to můžu… A další! Koukněte!

(Slyšíme mužské hlasy, pár ruských slov, položí věnec, odejdou.)

PÁN: Já jim to du říct, to přece…, já se na to… Proč k tý soše nedaj cedulku, sakra? … To je katastrofa mezinárodního toho…

RYŠÁNKOVÁ: No jo no…

PÁN: Stojí tady za to, že byl… pravda zvítězí…, prší na něj… serou na něj ty… a teď ještě si ho pletou s tim… jak se on to… Takovej plešatej, taky s čepičkou… pravda nezvítězí. A další!

(Opět to samé: kroky, hlasy.)

PÁN: Já bych brečel, tuhle tyč ze zábradlí bych na ně vzal.

RYŠÁNKOVÁ: Tak jim to děte říct.

PÁN: Co?

RYŠÁNKOVÁ: No, děte jim říct, že to není Lenin, ale Masaryk.

PÁN: A co bych z toho… Proč já? … Já se na to můžu… Přes hubu by mně ještě dali… Ale je to smutný. Smutný… (Na hlavu mu serou...)

http://www.rozhlas.cz/minutovehry/hry/_zprava/pomnik--1137610

J.Š. 9.2.2013