… Neboť, odvažuji se vyslovit, stěží lze nalézt v matičce Evropě hulvátštější mrav, než jaký si vypěstoval český Honza, podporován v tom generacemi pokrokových myslitelů. … Může ovšem být, že si někdo raději pěstuje tahanice nevyřešené, aby měl čím burcovat národ proti odvěkému nepříteli, nu, Panbůh mu tu chytristiku spočítej. …Představa od nikoho nic nepotřebujícího ostrova pravdy je iluze, šalba, dost možná zlý záměr; netřeba dlouho bádat, do čí náruče by takový ostrov nejspíš spadl. Společenství evropských národů se všemi naivitami a nedomyšlenostmi je přece jen přijatelnější alternativa než opelichané slovanské dubisko …
aneb Osobní volba exulantova
Dificile est satiram non scribere – v upraveném překladu „Obtížno jest netropiti si šašky“ (římský satirik Decimus Iunius Iuvenalis)
Sám Spasitel snad nemůže sestoupit na zemi českou, aby z toho nakonec nebyla šaškárna. Přiznávám se, že jsem navzdory všem řečem o přímé volbě hlavy státu nevěřil, že k ní dojde; zvrhly se však předešlé prezidentské volby v takovou orgii nedůstojného handlu, že sami političtí vůdcové nakonec přivolili, měj si tedy své přímé hlasování, poddaná holoto, když jinak nedáš. I hlásili se kandidáti a zase odpadali, podpisy se sbíraly a falšovaly, žalobníci žalovali, soudy soudily… až, jestli nebesa nezasáhnou extra k tomu účelu seslaným zázrakem, kouká ze všeho šaškárna nad obyčej i této dějinami těžce zkoušené země. Také už se ozývají hlasy, byla to chyba s tou přímou volbou, vraťme se k osvědčené volbě zastupitelské… nu ano. A až i ona se neodvratně zvrhne v šaškárnu, zase zpátky k přímé a tak pořád v neměnném kolotání času… Bůh suď, co ještě musí přijít na českou politiku, aby předvedla něco plodnějšího než se potácet od šaškárny k šaškárně. Jak ostatně co nejvýborněji předvedl vysocectěný pan prezident Klaus, vyrukovav ještě na poslední chvíli s amnestií tak geniálně rozvrženou, jako by bylo jejím cílem co nejvíc popudit dosud spíš letargickou veřejnost.
… Že se některý z pánů kandidátů s bolševikem spustil, kvůli kariéře do partaje vlezl… no, ozdoba to věru žádná není, ale byl takový čas, že když nadaný člověk chtěl uplatnil své schopnosti, rudou knížku nechutí zuby vrzaje převzal, mefistovský úpis podepsal. To bych ještě byl ochoten když ne prominout, aspoň nečinit hlavním kritériem své volby. Něco zgruntu jiného je, nadbíhá-li zájemce o republikánský trůn komunistům nyní, o podporu žadoní, málem že po břiše neleze. Takovému buď musí srdce pod demokratickou košilkou stalinským žárem plápolat, nebo musí jít o figuru jakéhokoliv charakteru prostou, ochotnou pro vidinu hradčanského stolce i vlastní lejno pozřít; vypouštím tudíž ze své soukromé volby pány Zemana s Dienstbierem, byť i prve jmenovaný co nejlidověji vystupoval a vtipné šprochy do povětří pouštěl. Druhý… věřme, že je pan Dienstbier aspoň poctivý chlapec, jenom holt co od tatínka pochytil, to mu teď v mysli haraší. Když nic jiného, je tak dán důkaz, že samotné disidentství z nikoho ještě demokrata neudělalo, leda polovičního, zkoušejícího, jak by se ohyzdná tvář stalinského komunismu dala přemalovat na lidsko. To pan Zeman – oho. Už jeho kejkle se sponzorskými příspěvky nabádají k ostražitosti; napojení na všelijaké Lukoily pak napovídají, kterým směrem by nejspíš ubohou zemi českou vlekl, kdyby voličstvo bylo tak nepoučitelné a uvedlo ho do komnat hradu pražského. Jak se v jeho kandidatuře odrazí páně Klausův silvestrovský kousek… hádal bych, že dvojitě. Dosluhující hlava státu vřele doporučila pana Zemana za svého nástupce, což mu v současné vysoce naštvané atmosféře může dost uškodit; na druhou stranu lze předpovědět, že si nelevicová část obecenstva pod dojmem řečeného kousku poví – ach, vlezte mi na hrb s vašimi volbami, kdežto komunisté se k nim dostaví v sevřeném šiku, což naopak může Zemanovu kandidaturu znamenitě posílit. Doplňme tu dvojici ještě postavou paní Bobošíkové, která si také před komunisty svůj jeřábí taneček zatančila, ale o ní za chvíli. Abych nějak zakončil tuto část úvahy: slovutní pánové, krásná dámo. Můžete mít přízeň lidí s kusem paměti v hlavě, nebo můžete mít přízeň bolševiků. Obojí v jedno spojiti nelze.
Pan Fischer Jan… no, nevadí mi příliš, jak už naznačeno. Podstatné části lidu českého nejspíš také ne, to by ho průzkumné agentury tak horlivě nenabízely co pravděpodobného vítěze; jen je mi drobet záhadné, v čem tkví příčina jeho obliby. Nic moc nevykonal, zase ale toho moc nezkazil… že by právě proto? Že si dobrý lid přeje mít ve svém čele kohosi, kdo nechá čas plynout a oblaka nad hradem pražským táhnout, neboť tatíčků národa, kteří všemu rozuměli a ke všemu se cítili povoláni, bylo už dost a zřídkakdy k čemu kalému? To by ovšem, drazí krajané, bylo nejlepší i nejlevnější namalovat si prezidenta na kus papundeklu a dozadu připevnit strojek, jenž by pohyboval papundelkovou pravicí, jako že kyne davům na hradním nádvoří. Viděl jsem vám v Číně takovéhohle předsedu Maa, a přímo mě uchvátil. Co říkáte?
Ale dobře, tak tedy ne, no. Listuji dál v portrétech uchazečů, jak je před Vánoci přinášel tisk, a zrak můj ulpívá na obrázku paní Táni Fischerové. Opravdu, hodná, upřímná, laskavá paní. Chtěla by, aby se všichni měli rádi a všem se vedlo dobře… jenže tohle, ,milá dámo, by dovedl odříkávat i papundeklový panák, kdyby se do něj zabudovalo nějaké přehrávátko. Už ze soucitu bych vám to prezidentství snad ani nepřál; jak jste bezelstná a naivní, udělala byste ze sebe jen truchlivého šaška. Ne, když už šašek, tak aspoň veselý.
I obracím stránku… hle, pan Vladimír Franz. Toho bych tedy na papundekl nemaloval, aby malé děti neutíkaly s brekotem, křičíce – bubák! Našel jsem v novinách dvoustránkový rozhovor s oním pozoruhodným mužem, ale jaksi nevím, co si z něj mám vybrat. Je-li vůbec co; z dobrých dvou třetin se točil kolem páně Franzova tetování, proč a jak a co z toho má a co si u toho myslí a tak pořád dokola, zbytek pak myšlenčičky povrchní, jaké lze vyslechnout v kterékoliv hospodě. I nevím, proč by měl být prezidentem. Leda by právě on mohl zahrát roli legračního šaška: když si ho tak představím, kterak za zvuků Marseillaisy kráčí před čestnou jednotkou Francouzské republiky, či zase líbá ruku královně Alžbětě II… Pana Franze na hrad! Ať se má svět čemu chechtat, když už všechno ostatní stojí za starou belu.
To Jana Bobošíková, pane, je z jiného těsta. Dáma rázná, nedá se ukřičet, z prezidentského mariáše vypadla, ale zase si vydupala cestu zpátky, tak má vypadat politik. Ledaže z ní jde – aspoň na mě – tak trochu strach. Kdyby mělo být po jejím, stala by se země otců mých ostrovem v oceánu cizáctví, hradbou absolutní suverenity ode všech oddělená, od nikoho nic nepotřebující a zvláště ne od té zlořečené bruselské byrokracie, neboť máme byrokracii svou vlastní, převýbornou, vysoce výkonnou a neúplatnou, není-liž pravda, k čemu nám nějaký Brusel. Ale zase je tady ten páně Klausův silvestrovský kousek. Paní Bobošíková se od něj opatrně distancovala, lze však mít zato, že hrdé slovo suverenita už nebude mít takový účinek, když se hlavní předříkávač zaskvěl amnestiií, jeho mafiánským milcům na míru šitou.
Sobotka Přemysl, Roithová Zuzana… postavy v pozadí prezidentské volby, vcelku však sympatické, třebaže mi u pana Přemysla vadí jeho uhranutí klausovským izolacionismem, v modrostračí partaji nejspíš povinným. Jinak je to muž skandály nepoznamenaný, do miliardových zlodějen nenamočený, jako by k svrchuzmíněné partaji ani nenáležel, takže, no, přinejhorším… K paní Zuzaně bych takových výhrad neměl; navíc je to dáma moudrá, zkušená, mlýny politiky protažená, jimi ale nesemletá, i zaškrtl bych její jméno na volební listině ještě tak nejspíš. Stavši se hlavou státu, jistě by se snažila zbavit českou politiku kmotrovského odéru, co by jí prezidentské pravomoci dovolovaly, o to nic. Obávám se však, že republika druhdy Masarykova už překročila práh, až po nějž stačilo narovnat tuhleten šišatý paragraf, zacpat tamtu ledaskomu užitečnou díru v zákonech, vyhodit nebo dočista zavřít tutoho a tamtoho, jak se teď pěkně říká, zlojeda; že je třeba změny. Ne ani tak zákonů, jako celého způsobu chápání národní existence, zdeformovaného stovkou let velebení prostého, obyčejného etc. člověka, až se rozhodujícím prvkem společnosti stal človíček podprostřední s rozhledem od vrátek své chalupy k plotu. A ať čtu seznam uchazečů o úřad nejvyšší svrchu dolů a zase zpátky, nenecházím nikoho, od nějž bych se aspoň náznakem mohl nadít takového obratu, nežli…
Nežli muže, jenž tak velice rozčiluje autora kmotrovské amnestie, že až prská, uslyšev jen jméno Karel Schwarzenberg. Už tato okolnost stačí, aby k němu pojal náklonnost člověk s trochou historické i jiné zkušenosti. Vím ovšem, že se svou volbou nezalíbím v plebejské tradici vychované části národa českého. Kníže! Šlechtic! Jistě nebude mít jiný zájem než vysávat krev z žil prostého, dělného lidu, opovrhovat jím a udržovat v porobě, jak dosvědčují četné národní pohádky, snad i lavici s lískovkou dá někde instalovat, jak už takoví mají ve zvyku. A jen zatuchlý zpátečník jako já může namítnout, že je i jiná, ne tak nejedlovsky záštiplná podoba šlechtictví: kultivovanost, vzdělanost, zdrženlivost v projevech i skutcích, rodová, staletími předávaná zkušenost, která nedovolí hnát se hned tam, hned onam, jak kde kynou voličské hlasy, zejména pak pocit závazku tisícileté koruně české, jímž dneškem žijící plebejec zpravidla neoplývá. Neboť, odvažuji se vyslovit, stěží lze nalézt v matičce Evropě hulvátštější mrav, než jaký si vypěstoval český Honza, podporován v tom generacemi pokrokových myslitelů. Kdyby pán ze Schwarzenbergu dokázal svým příkladem maličko zatlačit hulváta v české duši a posílit v ní šlechtice, neučinil by málo.
Také je pán ze Schwarzenbergu poloviční cizák, což tak neobyčejně hněte současného nájemníka hradčanských komnat. Kdoví jestli ne Němčour, národní nepřítel číslo jedna; a když ne ten, tak určitě Rakušák. Žil v té zlopověstné zemi a načichl jí; bezpochyby by využil postavení hlavy státu k tomu, aby naši vlast zaprodal rakouskému orlovi, v jehož spárech, jak známo, třista let úpěla. Nuže, podotkl bych, že dosluhující pan prezident nenajde ve vyšších patrech české politiky málo těch, kteří ne tak příliš dávno s chutí zaprodávali, aniž by mu to zvlášť vadilo; ale asi je zaprodávání bolševikovi těžší přečin než pobyt v rakouském exilu. Byl by čas opustit starožitná dogmata, neboť vztahy Republiky české k německojazyčnému okolí jsou, ohleduplně řečeno, všelijaké. Právě se dočítám, jak se prý v zemi našeho jižního i západního souseda znovu šíří protičeské předsudky, … nu, sám jsem se s ničím takovým nesetkal, ale třeba se i šíří, zvláště v českém příhraničí. Pozor na předsudky; nelíhnou se z ničeho, nýbrž z nějaké zkušenosti, zpravidla nedobré. Když saští či rakouští policajti musí každou chvíli honit nějakou partu zlodějů zpoza hranic, není se předsudkům co divit. A jsou zde i jisté starší účty, nad nimiž by také bylo třeba se aspoň sesednout a vyslechnout si, jak vypadaji z hlediska druhé strany, jelikož uražené vrčení vlastního kolovrátku ještě nikdy žádný spor neukončilo. Lze soudit, že by pan Schwarzenberg byl prostředník v těch tahanicích nad jiné vhodný, jelikož málokdo zná obojí stranu s jejími bolestmi a žádostmi tak důvěrně jako on. Může ovšem být, že si někdo raději pěstuje tahanice nevyřešené, aby měl čím burcovat národ proti odvěkému nepříteli, nu, Panbůh mu tu chytristiku spočítej.
Především však proměnlivý životní osud daroval Karlu Schwarzenbergovi pohled na české věci jak z této, tak i z opačné strany hranic, čímž se radikálně liší ode všech ostatních, osůbek ješitných, nemajících jiné kvalifikace pro prezidentský úřad, než že by se jím ukrutně rádi ozdobili. Usoužená země česká potřebuje člověka mravů šlechtických, jenž v prezidentském poslání nespatřuje ukojení ješitnosti, nýbrž službu; potřebuje i diplomata světa znalého a dovedoucího se v něm bez ostud a skandálů pohybovat. Žijeme v nesnadné době, kdy jde našemu civilizačnímu způsobu tak trochu o krk; a záleží velice na tom, kam a k čemu se přikloníme. Představa od nikoho nic nepotřebujícího ostrova pravdy je iluze, šalba, dost možná zlý záměr; netřeba dlouho bádat, do čí náruče by takový ostrov nejspíš spadl. Společenství evropských národů se všemi naivitami a nedomyšlenostmi je přece jen přijatelnější alternativa než opelichané slovanské dubisko; a Karel Schwarzenberg je jediný, jenž se k ní bez výhrad a vytáček přiznává. Je také jediný z kandidátů, který nebere sám sebe tak smrtelně vážně, i proto bych mu ochotně udělil svůj hlas, kdyby mi náležel.
No, nechám už agitace pro knížete pána, beztoho asi nebude mnoho platná a národ český dostane, koho si zasloužil, jako už obvykle. Nevím; asi se stala chyba: dovolilo se ješitům, aby se do prezidentského klání jmenovali sami, což pochopitelně nemohlo skončit jinak než šaškárnou. Příště by snad bylo rozumnější ponechat veřejnosti nejen volbu, ale i výběr kandidátů, jenže to by zase byl samý herec, zpěvák a hokejista, ani to se mi nechce moc líbit. Nebo…nechte mě trochu se zasnít…nebo počkat, až se zesměšní i poslední šašek, a znovu obsadit osiřelý trůn českých králů? A aby nepřišla zkrátka ani idea republikánská, mohl by mít český monarcha tolik náměstků s titulem prezidenta, kolik je partají v parlamentu a co by se jich ještě navrch dobrovolně přihlásilo. K poznání by byli podle takové té strakaté, víte, čepičky s rolničkami… ale to už si zase tropím šprťouchlata, věru, básníku Juvenale, nesnadno jest si je netropiti.
Hannover, 4. ledna 2013
Komentáře
Václav Havel-po roce 1948 člen Svazu České mládeže a do roku 1967 člen KSČ!15.12.1989 si Havla,jediného kandidáta(!) na prezidenta,pozv al k sobě do kanceláře Marian Čalfa,předseda komunistické vlády a dlouhé hodiny plánovali budoucnost republiky a KSČ.O jaké budoucnosti rokovali je zřejmé už jen proto,že o tomto jednání kupodivu neexistuje žádný záznam,či protokol!Za čtyři dny poté byl Havel zvolen KOMUNISTICKÝM parlamentem jednohlasně za prezidenta.A co následovalo všichni víme-až na M.Štěpána,odsed ěl si pouze něco přes rok(!),nebyl za vraždění,mučení a pronásledování nikdo z vysokých komunistických funkcionářů odsouzen!Naopak ,uživají si dodnes nadmíru vysokých důchodů a po zvolení Havla prezidentem své bohatství navršili a tím,že se po listopadu rozlezli do tzv.nových politických stran,udrželi si svou ekonomickou moc.Za to byl Václav Havel úlisně odměněn nejen neoprávněnou restitucí majetku,(Miloš Havel a Václav Havel senior spolupracovali s gestapem,Miloš dokonce jako úředník gestapa v Praze),tím byly prolomeny Benešovi dekrety.Ale jedná se o Václava Havla,který všude chrlí poučení o morálce a tak mu to projde.Havel byl tak strašně pronásledovaný komunisty,že ti mu v době hluboké totality nechali rozlehlý a luxusní byt na Rašínově nábřeží,vlastni l luxusní Mercedes,usedlo st Na Hrádečku a tuzexové konto,na které mu chodily dolary a marky za,,podvratnou činnost" a které mu ti zlí komunisté nechali.Ano,byl ve vězení,ale kde přijímal na rozdíl od všech ostatních vězňů časté návštěvy,měl zvláštní zacházení a stravu.Přesně v takovém vězení umučili a umlátili Pavla Wonku k smrti a za tuto vraždu dodnes nebyl nikdo odsouzen!Pozor, protiprávně vrácený majetek Havlovi spravoval Miloš Červenka,člen Akademie KGB a později,jak známo,prodal polovinu paláce Lucerna společnosti Chemapol,vedené agentem STB Václavem Junkem!!!Tak si ty nadávky na tomto webu HERNO schovej!
U článku podepsaného Al.Jelínek.Jeho názor, že kolaboroval Václav Havel s komunisty je pustá pomluva, o to hnusnější, že pomlouvaný se nemůže bránit, protože již zemřel. Kdo dokáže pomlouvat mrtvé je u mne odporná zrůda. Staré české přísloví říkalo:"O mrtvých jen dobré!"
Pokud se týká jeho názoru na prezidentský úřad, doporučil bych Al.Jelínkovi, aby si pomalu a třikrát přečetl Ústavu a nechal si vysvětlit systém dělení moci. Funkci prezidenta může premiér, ale "omezeně" vykonávat jen za ústavou danných okolností, jinak bychom tu měli něco podobného třeba SSSR, kde prezident nebyl a nejvyšší funkcionář státu byl stranický.