Opět v Berouně – Igor Němec zrušil rozhodnutí podřízených – Nechoď Jochu s pány na led – Pozadí atentátu na Hendricha a protektorátní odboj – ÚSTR ještě jednou k Heydrichiádě
Královské město Beroun, resp. to, co z něj zbylo po nájezdu komunistických bagro-urbanistů a postkomunistických rychlopodnikatelů, mám velmi rád, a po Brně, Liberci a Karlových Varech je to patrně nejčastější cíl mých cest po českém venkově. Vyrazil jsem i dnes, s cílem navštívit tamní útvar SKPV Policie České republiky a podat výpověď ve věci v pořadí už cca třístého padesátého druhého trestního oznámení Martina Michala a Heleny Vondráčkové na Jana Šinágla.
Předmětem šetření, rozuměl-li jsem tomu dobře, mělo být, že tento vystavil na svém webu výpis z katastru nemovitostí týkající se Michalova majetku, čímž se měl dopustit přečinu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle (patrně) § 180 odst. 3 písm. b) TrZ.
Nejprve jsem vyslýchající policistku, velmi sympathickou, stručně poučil o svých právech, a dotázal se jí, zda mám vypovídat v postavení podezřelého nebo svědka. To u ní vyvolalo zjevné vzedmutí mozkové aktivity, načež odpověděla, že to mi prozradí až po výslechu. Ten jsem tedy odmítl, a jelikož jsem, aspoň prozatím, nebyl obviněn, mám za to, že jsem tak učinil jako svědek.
Jak říkám, velmi příjemný způsob, jak strávit odpoledne, zejména s ohledem na to, že veřejnější než výpis z katastru nemovitostí je už snad jen Sbírka zákonů. Promiňte poněkud hrubší výrazivo, ale toho blba z OSZ v Berouně, který tohle dozoruje, bych tedy chtěl poznat osobně!
* * *
Igor Němec zrušil rozhodnutí svých podřízených
Poprvé historii tohoto blogu – a patrně poprvé v historii lidstva – se stalo, že budeme chválit předsedu Úřadu pro ochranu osobních údajů Igora Němce. Jak víme, ÚOOÚ mi odmítl poskytnout informace týkající se bank. Odmítavé rozhodnutí teď I. Němec zrušil a nařídil požadované informace poskytnout. Vzhledem k předchozím zkušenostem krajně zarážející…
* * *
Usoudil-li jsem na souběžném blogu, že atentát na Václava Klause nelze racionálně komentovat, neboť spirála absurdit jím iniciovaná se roztáčí tak, že každý den přináší její nové a nové vrcholy, nezbývá než s povzdechem odkázat a hledat, co komentovat lze, aniž by komentátorova slova nepřebily titulní stránky hned zítřejších deníků.
Snad jen tedy k věcem skončeným a uzavřeným, příkladmo k Jochovu vyhazovu. Samozřejmě, že má Roman Joch 100% pravdu, leč je to pravda o královské nahotě a jako taková může být mezi služebnictvem a vyššími dvořany, mezi něž se tento do včerejška cítil náležet, než šeptána. Hysterie, s níž střelený president na útok zareagoval, odpovídá vzorci jednání, jež je obecně vnímáno jako konkomitantní k homosexuální orientaci u mužů, a věru obtížno věřit, že je to pouhá náhoda.
V kavárenské debatě, kde se R. Joch uvolil nahradit mne coby sparing partner Františku Kostlánovi, byla řeč o svobodě slova, a je trpkou ironií, že je to právě Roman Joch, který v debatě význam svobody slova relativisoval, stavěje ji do podřízeného postavení ku svobodám jiným, dle Jocha fundamentálnějším, kdo za několik týdnů poté sám na její absenci v české společnosti doplatil.
Byly-li tu dosud pochybnosti, zda smí mít úředník pracující pro vládu (ano, i poradce je úředník, zaměstnanec občanů) kritický postoj k presidentovi země, ty nyní byly drsně rozptýleny: státní zaměstnanci smějí presidenta toliko chválit, my President, right or wrong. Není, myslím, důvodu Jocha litovat, jsem přesvědčen, že pro takového premiera, jakým se Nečas ukázal být, by stejně pracovat nechtěl.
Druhou věcí, nad níž se chci krátce zamyslet, jsou následky eventuálního atentátu skutečného. V prosincovém článku o havlovské funebrální hysterii jsem vyjádřil obavy z toho, co by se stalo, kdyby tuto zemi postihla skutečná krisová událost, a jako jednu z možností jsem uvedl právě úspěšný atentát na některého politika. Má dozajista pravdu Pavel Hasenkopf, líčí-li chaos a hysterická bezpečnostní opatření (a mýlí se, jestliže se zároveň zastává ochranky), k čemuž dlužno dodat, že s pravděpodobností hraničící s jistotou by došlo i v tomto případě k suspendaci demokracie a k projevům náhle vzplanulé lásky občanů k jejich vrchnosti. Kdo nepláče, není Čech.
Buďme tedy rádi, že munice byla jen plastová; příště může být hůř, nejen pro Romana Jocha.
* * *
Pozadí atentátu na Heydricha a protektorátní odboj
Zveřejňujeme text, který se měl – po zkrácení a doplnění z některých dalších zdrojů – stát základem příspěvku Tomáše Krystlíka za historickou sekci Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku na symposiu ÚSTRu.
Bdělí dohližitelé nad veřejnými mravy a správným pohledem na národní dějiny takové znesvěcení půdy Ústavu naštěstí nepřipustili, nekvalitním textem si proto toliko znehodnotím svůj blog…
* * *
ÚSTR ještě jednou k heydrichiádě
Nechcete dopadnout jako Jan Šinágl? Chcete se dozvědět, jak o heydrichiádě správně (a bezpečně) mluvit a psát? Pak si nenechte ujít příležitost ve čtvrtek 18. října, kdy Ústav pro studium totalitních režimů, pilíř českého chauvinismu, pořádá na toto thema nalejvárnu za účasti samotného guru české dějepravy Jaroslava Čvančary.
Na rozdíl od předchozího symposia o válečném roce 1942, na něž, jak víme, mohli jen ÚSTRem prověření odborníci (a v žádném případě se tam nesmělo hovořit o pamětnici Kropáčkové), tato přednáška bude zaměřena praktičtěji: v podstatě to bude rychlokurs o tom, co si můžete v demokratické České republice o heydrichiádě svobodně myslet, abyste se nedostali do potíží s Policií ČR, BIS, ÚSTRem a dalšími na čistotu vašich myšlenek dohlížejících institucí.
Pravda se ten den bude v ÚSTRu krčit v koutě a pokud jde o svobodu, ta tam byla viděna naposledy snad kdysi v době prvního ředitele.
A pokud jde o státního historika Čvančaru, musím dát dodatečně zapravdu jednomu svému příteli, s nímž jsem před několika lety vedl delší rozpravu na thema skautingu. Já jsem toto hnutí hájil a poukazoval na positivní hodnoty, které mladým lidem vštěpuje, zatímco on tvrdil, že pro skauta je základní hodnotou disciplina a skauting je v podstatě hnutím militaristickým.
Čvančarův případ, myslím, ilustruje, že jsem tehdy neměl pravdu já a měl ji on: z člověka, který sám pod totalitním režimem trpěl, se stal v důsledku skautské výchovy poslušný vykonavatel bezpráví, schopný posílat druhé pro nesprávné – rozuměj: odlišné – názory před soud a klidně i do vězení. Domnívám se, že lidmi jako Čvančara lze jedině pohrdat.
* * *
Read more...