Starý dobrý Bruno Kreisky se příliš „nepáral“ se zveřejněním svého mínění. Legendární byla jeho rada novináři ORF Ulrichu Brunnerovi před kamerami: "Učit se je lepší, pane redaktore!" Dějiny mu daly za pravdu na rozdíl od mnoha jeho součastníků, kde to docela vázne, neboť legendy a mýty mají dlouhou životaschopnost. To platí i pro události, jako byl atentát na Reinharda Heydricha, říšského protektora pro Čechy a Moravu, a na po něm následující obrovský masakr v Lidicích před 70 lety. Stále ještě je atentát na Heydricha uznáván jako hrdinský čin českého odboje. Mnozí komentátoři tomu podléhají, ukázalo se to také letos. Přitom hovoří historická fakta zcela jinou řečí.
Ne už ode dneška víme: vedení odboje v Praze, alespoň dvakrát, v Londýně sídlící exilovou vládu varovalo před atentátem, který by nechybně vedl k brutální odplatě a následnému masivnímu, psychickému teroru na obyvatelstvu. Beneš a jeho klika na to nereagovali a zůstali tvrdohlaví. Potřebovali nenávist proti Němcům, která se po Lidicích nastartovala za účelem uplatnění jejich dobře vypočítaných plánů na poválečné vyhnání. Parašutisté, kteří byli posláni do protektorátu z britských letišť usmrtit Heydricha, byli obětováni tomuto vyššímu politickému cíli – stejně tak jako lidičtí muži, ženy a děti. Chcete-li, jak se dnes moderně říká, politicky nekorektní rozhodnutí. Ale nedojde tím k relativizování rozsahu nacistických zločinů, pokud se prokáží historické spojitosti a souvislosti?
Takové obvinění je absurdní, ale je až dosud součástí složky účinné propagandy, která se zaměřila na sudetské Němce a systematicky ignorovala skutečnost, že vyhnanci z Čech, Moravy a Slezska již dříve poznali zločiny spáchané Němci a kterých litovali. Lidice a jiné zločiny nebyly nikdy popírány. "Udržitelně", jak bychom dnes řekli, by to nemohlo působit. Stále ještě to má historický výzkum obtížné, s legendou o vyhnání Čechů ze Sudet po Mnichovské dohodě z roku 1938, ačkoli uznávané vědecké osobnosti roky varují dávat rovnítko mezi stažení většiny československých úředníků ze Sudet s hromadným vyhnáním v letech 1945-1946.
V měsíčníku "Die politische Meinung“ (Politický názor) německé Nadace Konrada Adenauera uveřejnil Ralf Gebel (nar. 1967) v roce 1998, výtah ze své disertační práce: "Na území Sudet před „spojením" s Německou říši, žilo 580.000 Čechů. Poté jich tam žilo ještě asi 400.000, zhruba 13 procent z celkového počtu obyvatel. Již tato čísla ukazují, že po příchodu wehrmachtu nedocházelo k žádnému masovému vyhnání, které by bylo srovnatelné s tím, co se stalo sudetským Němcům po roce 1945. Češi zůstali většinou ve svých domovech." Jak řečeno: Legendy mají dlouhou životaschopnost, také ty o vyhnání Čechů.
Psaní historie by měla být bez politického ovlivňování. Idealistická představa, jistě. Příklady "historické politiky" nebudou chybět ani v budoucnu. Vždy v srpnu, vzpomínají historici a novináři na Postupimskou konferenci Velké trojky v létě roku 1945. Jak víme, skončila dohodou, o vyhoštění Němců z Polska, Československa a Maďarska "řádným a humánním způsobem." Tento článek XIII. je polskými a českými oficiálními místy do dnešních dnů zneužíván, aby ospravedlnil jejich politiku vyhnání. Provedli jsme to, co spojenci rozhodli v Postupimi, tak zní standardní argument na Vltavě. Žádné slovo o tom, že plány na vyhnání ležely už v roce 1938, tedy ještě předtím, než začala válka, na stole československé vlády v exilu a byly projednány i s britskou vládou. Benešův šéf propagandy Hubert Ripka, který se později stal ministrem, hovořil už v roce 1944 o „odstranění asi 2/3 německého obyvatelstva republiky" skrze "dobrovolnou emigraci a organizovaném přesunu". Tzv. "divoký odsun" po 8.května 1945 nebyl tedy žádný dobrovolný a spontánní akt. Byl nařízen a s jeho pomocí byly tak dokonány skutečnosti pro které byla svolána Postupimská konference, což se také stalo. Přesto se stále setkáváme se svědky, kteří veškerou vinu svádějí na Benešovi lidi a nedokáží si představit, jak velký to byl politický konsenzus ve věci "odsunu". Dokonce i čeští katolíci a křesťanští demokraté na tom neshledali nic špatného a obhajovali ho jako legitimní.
Koneckonců sloužil jako profesor pro morální teologii Monsignor Jan Šrámek, jako ministr československé vlády v exilu. Doslova odhalující je jeho poznámka ve stranickém tisku "Lidová demokracie" ze dne 4.7.1946, kde si stěžoval, že v mezinárodních katolických kruzích "nevládne žádné dostatečné porozumění pro odsun Němců z oblastí našeho státu". Původní slova komentátora jménem Karel Horalík: "Odsun Němců z oblastí našeho státu byl připraven naší vládou v zahraničí, na jejíž špičce byl Mons. Dr. Jan Šrámek. On by určitě nesouhlasil s tímto opatřením, kdyby bylo nezákonné a odporovalo by normám křesťanské morálky... Odsun Němců, jeho zdůvodnění a jeho provedení splňují nejpřísnější požadavky mezinárodního práva, které v žádném případě neporušuje normy křesťanské nauky a etiky."
Nejpřísnější normy mezinárodního práva, norem a mravů: jaká to oslepenost čiší z těchto řádek! Současným představitelům církve nelze tuto obludnost přičítat na vinu, stejně tak málo, jako aktuálním nástupcům Šrámkovi strany. Začali se, dříve než ostatní, distancovat od teorie kolektivní viny. Ale na zapojení příslušných církevních představitelů a křesťansky orientovaných politiků do dějin vyhnání, uvidíme celý rozsah konfliktu mezi Čechy a sudetskými Němci a celá tragédii tohoto území. Splatit tuto hypotéku, se rovná sysifovské politické práci.
Zde má církev, díky Bohu, náskok před politikou. Před dvanácti lety, napsal, jako mezinárodní šachový velmistr, na počest bývalého českého disidenta Luděk Pachmann: "Je to smutné konstatování, že Češi v roce 1968 ve stínu zahraničních tanků, problémům jejich vztahu k sudetským Němcům, lépe rozuměli, než je tomu v současnosti. Pravda se ale nedá věčně potlačovat."
Mnoho svědčí pro to, že toto Pachmannovo konstatování má stále svoji platnost.
Gernot Facius
Tento komentář vyšel v novinách Sudetenpost č. 8, 9. srpna 2012.
P.S.
Dle údajného svědectví vrchní sestry z nemocnice na Bulovce, kam byl Heydrich převezen po atentátu, byl hned na druhý den schopen začít cvičit po odstranění nečistot a zabránění otravy z potahů sedadel, auta zhotovených z koňských žíní. Poté měl být český lékařský personál nahrazen kompletně německým a pod dohledem abwehru Heydrich usmrcen. Byl považován jako nejpravděpodobnější nástupce Hitlera, mnoho věděl na další, neschopné kandidáty, proto měli zařídit jeho smrt. Mnohé by osvětlila pitva, ale byla vůbec provedena a pokud ano, kde se asi nachází, pokud vůbec existuje, pitevní zpráva? Včerejší pořad na ČT 2 o stále nevyjasněném pozadí smrti lady Diany v Paříži nám ukázala, jak obtížné, ba nemožné je dozvědět se pravdu, pokud je v zájmu mocných a vlivných ji zamlčet před občany a veřejností. J.Š
Komentáře
Cituji Jan Šinagl:
Konrad Henlein a jeho SdP spolupracovalo s britskou zpravodajskou sluzbou uz pred pocatkem WW II. Henlein dokonce dvakrat prednasel v Londyne, pravdepodobne financovano Brity. Jmeno stycneho dustojnika, ktery dokonce navstivil CSR je uvadeno jako "Cristi". Hitler mel v Londyne svuj maly "fan club" a tak se Henlein sesel s mnoha vlivnymi lidmi. Pod vedenim Canarise asi jen pouze pokracoval. Canaris si z Heydricha nic nedelal, mel spise neco na nej. Vi se, ze v mladi se Heydrichovi spoluzaci posmivali, ze je Zid. Prameny tedy uvadeji, ze se snad jednalo o zidovskou babicku zatajenou v puvodu, popripade o jistou homosexualni aferku behem dospivani. Gabcika dle vas shodil s nebes Tiso?
To, co následovalo po obsazení, je už režim ve stavu okupace. Češi nejsou Albánci, aby dokázali v šílených podmínkách okupace dlouhodobě pokračovat v odporu. Konec konců, ostrov Jersey, dnes na něm leží např. známá Durrellova ZOO, byl jediným britským územím přímo dobytým Němci. Kolaborace na něm jela o stošest, dnes tam je i její muzeum.
To další, co píšete, jsou už jen naprosté a totální nesmysly. Jen trochu dost připomínají výlevy předválečných československýc h bolševiků - ti si s Němci rozuměli docela dobře.
Cituji Aleš Krejčí / Brno:
Nejsem ani přesvědčen o tom, že češi byly nějakou válčící stranou. Je veřejně známo, že i po obsazení vesele pokračovalo zbrojení.
Asi by to chtělo definici, kdy se stát stává valčící stranou, při jakém poměru kolaborantů versus bojovníků za svobodu. Bylo-li by to 50/50, a o tom se nám může jenom zdát, je to pořád diskutabilní.
Čím více o tom přemýšlím, mám takový pocit, že předválečná histerie proti němcům byla vyvolána jenom proto, aby dav souhlasil s použitím jejich daní na zbrojení. Přestávám tedy věřit tomu, že někdy bylo cílem prvorepublikové vlády něco jiného než rozvoj zbrojařských firem a jejich zisk.
Rétorika o boji za svobodu se však najednou rozplynula při opuštění posledních bunkrů dobudovaných opevněných linií a předání celého průmyslového potenciálu pro účely Drang nach Osten.
Atentát zřejmě měl zajistit vznik averze vůči okupantům, protože do té doby češi skutečně pracovali pro kohokoliv a zřejmě žili i se svými okupanty v harmonii a symbióze jako s celým světem, kam dodávali zbraně. Důkazem české hrdosti je právě nejrozvinutější zbrojní průmysl, který především naší "slavnou" první republiku posunul do čela nejvyspělejších států, bohužel ne v morálce. :o(
Nabízí se však otázka: V případě, že uvedená teze je pravdivá, a vzniklá averze vůči němcům umožnila jejich rychlý odsun z ČR, komu ten odsun měl prospět? Pokud je mi známo, tak majetky odsunutých němců zabíral kdokoliv a žádné privilegované skupiny v tomto směru neexistovali (něco jako exekutoři, justiční mafie nebo jiná demokratická státní struktura). Nebo ano?
Jako většina informací se jejich výklad použije s výhodou vlastního prospěchu. Jen proto si exil přivlastnil povel k atentátu. Neexistuje jediný důkaz, že takový povel byl dán. Neexistuje písemný, ba ani ústní.
Konečné zavraždění R.H. abwehrem bylo nutné, protože šéf abwehru trnul hrůzou, kdy se R.H. dozví o jeho letité práci pro britskou rozvědku.