Zlo, konkrétně pojmenované!
Píše se rok 1975, je měsíc duben. Bachařská komunistická eskorta mě přiváží spoutaného skoro do kozelce do lágru Ostrov nad Ohří - Vykmanov. Proč tak spoutaného? U soudu jsem měl kritické řeči k rozsudku Vasila Fedorka, českého soudce Krajského soudu Brno s typicky českým jménem. Můj zločin, který jsem spáchal psacím strojem a perem, označili estébáci, krajský prokurátor a soudce Vasil "podvracením republiky ve spojení s cizí mocí". A já jsem to odmítal uznat. Když mě vezli v řetězech z brněnské vazby svázaného tak, že jsem si nemohl ani utřít zasoplený nos, a když se mě spoluvězni v eskortním autobuse ptali, kolik že těch dětí jsem zabil, došlo mi, že možná půjde o holý život. NVÚ Vykmanov ve skutečnosti Nápravně výchovným ústavem nebyl. Byl to rudý koncentrák.
Po pár dnech na tzv. přibyláku mi bylo jasné, kdo (kromě bezpečáků dosazených StB) lágru Vykmanov ve skutečnosti vládne. Vysoký muž přezdívaný Velký Gulliver nebo také Samorost, "náčelník výchovy" vlastním jménem npor. Jaroslav Krejčí z blízkého města Ostrov. Tento manažer převýchovy, údajně s rodinnými vazbami na MV, agilně dusil vězně svými "harmonogramy", jakoby převzatými z těch nejhorších sovětských gulagů (převýchovných táborů) pro bezprizorní zloděje. Šlo o celodenní program buzerace, kdy vězni museli po těžké práci, když měli plnit tvrdé, v podstatě nesplnitelné pracovní normy, provádět nejstupidnější nácviky a školení. Např. "nácvik na ranní rozcvičku" (mnohokrát během bílého dne), nácvik na ukládání ešusů, komínku, stlaní lůžek. Stálé pochodování, jako by byla válka. Nácvik na sčíták (početní prověrka lágru), nácvik na výdej stravy apod. Při permanentním hladu v tomto lágru byl nácvik na vydávání stravy obzvláště odpuzující. Ten spočíval v hromadném pochodu s prázdnými ešusy pod levou paží k lágrové kuchyni, kde samozřejmě nikdo žádnou stravu nevydával, a pochod zpět k baráku. Několikrát denně.
Nepochybně se tím dobře živený "Gulliver" dobře bavil. Zatímco vězňové nedostali po dobu půl roku třeba obyčejné brambory. Protože - jak se vyjádřil dozorce mající na starosti kuchyň "venku jsou moc drahé, to vám dáme radši vitamíny". (Samozřejmě žádné vitamíny ani brambory). Takže furt dokola jen ta boží šlichta z kedluben a mrkve s těstovinami. Ale hlavně prošlé vojenské zásoby z konzerv a instantních pytlíků. Za celá léta jsem neviděl obyčejný rohlík s mlékem. A ovoce? Jen jeden kousek ročně. Na Vánoce jeden citron nebo jedno nahnilé jablko.
Při jiných nácvicích npor. Krejčího museli odsouzenci smekat před prázdnou kanceláří referenta režimu. Jakoby míjeli Boží muka. Také se muselo podávat hlášení, jeden mukl druhému. Náčelník výchovy denně nařizoval školení Ústavního řádu. Nikdy jsem neviděl televizi ani film, jen mě školili, jako analfabeta, Ústavnímu radu. (Řádu, který nakonec v mém případě sami nedodržovali). Pokud si vzpomínám, tak vězeň měl jen 20 min. týdně na osobní volno. V něm mohl např. napsat dopis rodině. (Ovšem pokud mu ho cenzor Karlík nezahodil, jako to běžně dělal mně). Kvůli takovému teroru, kdy vězni museli často vstávat také v noci na úklid sněhu a na různé služby a byli tedy nejen hladoví, ale věčně nevyspalí, utrmácení a promrzlí, páchali pak někteří sebevraždy.
Na vrub Velkého Gullivera padá řada pokusů i dokončených sebevražd zoufalců, kteří tento teror prostě nezvládli. Vzpomínám na vězně Kučku, staršího pána, který v zoufalství skočil pod kola těžkého náklaďáku a umíral dva dny na těžké vnitřní zranění. "Strašný život, strašný život..." říkával mi, kdykoliv mě předtím potkal, a stěžoval si masivně na Gullivera.
Dalším výtečníkem tohoto lágru byl můj tzv. "vychovatel" na baráku č. 5, npor. Alois Čermák. Protože znal moje názory na režim a komunistickou "převýchovu" ve Vykmanově, nechával mě zavírat do korekce (betonová trestní kobka) za každou malichernost. Když jsem ho požádal o povolení k zaslání učebnice němčiny, angličtiny a podobného jazyka, řekl, že mi studovat imperialistickou mluvu nedovolí. Tak jsem ho požádal o ruštinu a na to mi oznámil, že kdybych se měl já, takový nepřítel socialismu a SSSR zlepšovat v ruštině, tak to že by byl naprostý výsměch Sovětskému svazu a celému socialistickému táboru. A poslal mě drhnout chodbu.
Pošlapávání lidské důstojnosti nemělo v tomto koncentráku obdobu a vrcholilo v tamním betonovém bunkru, kde bylo neustále vlhko, zima a tma. Bylo tam 21 samotek s nejostřejším režimem. Poprvé mě tam za trest přivedli začátkem května 1975. Musel jsem se vysvléct donaha, nechat se dohola ostříhat a fantom tamní korekce bachař Pavel Váchal mě přivítal slovy: "Tak ty seš politickej!? Takové jsem střílel v padesátejch na čáře, ty kurvo, ty hajzle! Udělej deset dřepů nebo tě zabiju!", a začal mě škrtit obuškem pod krkem. Potom klouby prstů zaťatých v pěst mi tloukl po holé hlavě. Dozorce Václav Koška a bachař přezdívaný "Knedlík" mi pak započali drtit obě zapěstí tzv. téčkem (ocelové téčko z kaleného drátu, součást pout spojených s opaskem – tzv. medvědem). Říkali tomu "mírné prostředky" po celou dobu mého pobytu v Ostrově. Npor. Jaroslav Krejčí je takto instruoval.
Asi půl hodiny se vyžívali na mém nahém a bezbranném těle, potom mě zavlekli na špinavou kobku bez oken a vhodili za mnou špinavý hábit, ušitý z jutového pytle, který už muselo nosit aspoň 50 muklů. Z obou silně pohmožděných zapěstí až na kost mi málem vlálo maso. Na ten den nikdy nezapomenu. Byla to středa 7. května 1975. Venku tehdy naplno probíhalo období tzv. Husákovy normalizace - tedy obnoveného komunistického teroru po potlačení svobody Sovětskou armádou roku 1968.
Nejméně 2x denně donucovali komunističtí teroristé obyvatele bunkru svléci se donaha. Přitom musel každý zvedat paže a chodidla, vyplazovat jazyk, dělat "široké rozkroky", předklony a dřepy. Vězeňský oděv jim mezitím schválně pomíchali na jednu hromadu, takže člověk ani nevěděl, čí rozcupovanou košili a spodky si to vlastně potom oblékl.
Týrání hladem bylo v koncentráku Vykmanov základní složkou "převýchovy". A nejen tam. Ve všech komunistických věznicích sovětského bloku. Jako červená nit se táhl hladomor bolševickým gulagem v Československu. Byla to morová rána všech vazebních věznic, eskortních cel, lágrů a komunistických pevností. K snídani patka suchého chleba a neslazená melta. K obědu řídká, vodová polévka, těstoviny s nepoživatelnou omáčkou. Na večeři krupeto (kroupy). Takováto strava se v bunkru ještě snižovala na polovinu a byla absolutně bez masa. V současné době vážím cca 97 kg. Ve Vykmanově jsem měl 54 kila. Mě totiž drželi v bunkru nakonec i bez kázeňských trestů. Prostě jen tak, za nic. Myslím, že to nařídil npor. Krejčí spolu s npor. Čermákem. K tomu dostali požehnání od náčelníka věznice pplk.Josefa Panocha. Takže jejich Ústavní řád, který nám nutili vrchem - spodem, sami masivně pošlapali.
Jeden z nejhorších mlátičů, který býval přizván do korekce na mlácení lidí, byl již zmíněný Václav Koška. Byl jsem na takové cele v tzv. CDU (celodenním umístění) v korekci, kde bylo rozbité okno. Bylo před Vánocemi, venku mrzlo a padal sníh. V noci nebylo možné s jednou, jedinou tenkou dekou spát. Tuto jedinou deku si musel člověk podsunout i pod sebe. Protože jinak by musel ležet na studených, holých deskách v železném rámu na betonové podestě. Šlo to max. 20 minut, pak člověka probudila hrozná zima. Středověk zavedený komunisty během jejich socialismu. Musel jsem vyskočit a čtvrt hodiny cvičit, až jsem se zahřál. Poté zase 20 min. spánek. A to se opakovalo celou noc. Z tureckého záchodu vylézali potkani a z nejrůznějších děr také občas myši. Náhle zarachotily klíče, do cely vstoupil Koška a mlátil mě obuškem. Záda mu kryl vždycky jeden kolega. Kolik takových noci ještě přežiju... - říkal jsem si v duchu.
Mnoho nevinně odsouzených podobný teror nepřežilo. Na tomto místě jsem přesvědčen, že jako jeden z těch, který toto přežil, mám povinnost své trýznitele označit. Už kvůli těm umláceným. Takže tady je jeden z nich: dozorce Václav Koška, Borecká 871, Ostrov nad Ohří 363 01. Foto s manželkou v úvodu a níže.
Po nějaké době mě transportovali do nejtěžší věznice Valdice u Jičína. (viz Milan Janča Valdice na internetu).
Závěrem tolik: komunistickým bachařům Krejčímu, Čermákovi, Panochovi, Váchalovi, Koškovi, Paterovi, Sendlerovi, Částkovi, Železnému, Karlíkovi, Šiškovi, Olivovi, Knedlíkovi (přezdívka), Havajákovi (přezdívka) a dalším, se podařilo udržet v letech 1975 - 1977 vězeňský systém patřící mezi ty nejvykřičenější. To vše pak přes to, že ve Vykmanově byli umístěni z drtivé většiny vězňové nemocní. Mnozí z nich velmi vážně. Tak např. na odd. X seděl také spisovatel a chartista Jaromír Šavrda. Dr. Šavrda nedlouho po svém propuštění z tohoto oddělení zemřel. "Vychovával" ho tam ten samý ničema, jako převychovával mě: npor. Alois Čermák. Já sám, ač před zatčením zcela zdráv, vrátil jsem se z bolševických mučíren rovnou do invalidního důchodu, ve věku 33 let. A mnozí další také.
Činím náčelníka NVÚ Ostrov nad Ohří pplk. Panocha a jeho vyjmenované pochopy morálně i trestně zodpovědnými za zničené zdraví nejen moje, ale i řady jiných vězňů, za týrání, mučení hladem, za psychicky vyšinuté jednotlivce v pozici bachařů, za sebevraždy a zmařené lidské životy.
Protože považuji za důležité zlo konkrétně pojmenovat, zmíním také náčelníka StB Plzeň Václava Michala, por. Fr. Korandu, mjr. M. Kováře, Stroleného a kpt. Lišku. Dále jsou vinni terorem: okr. prokurátor v Karlových Varech Jiří Liška, soudci Břetislav Vaško, Ctirad Rzounek a Božena Skalová a krajský prokurátor v Plzni K. Anděl. Všichni velmi dobře věděli, jak nelidské podmínky panují pod Panochem v Krušných horách.
Milan Janča, signatář Charty 77, Německo, 2012
Bachař Václav Koška s manželkou - 70. léta,
Borecká 871, 363 01 Ostrov nad Ohří.
Autor: Janča Milan
Název: Valdice u Jičína - Třetí oddělení
Zdroj: NN Ročník........: 0003/005 Str.: 018
Vyšlo: 01.01.1993 Datum události: 01.01.1992 Rok: 1993
Ukázky z textu:
Navštívil jsem nedávno jeden z někdejších nejtěžších nacistických koncentračních táborů, Dachau.Z Mnichova tam není daleko. Na pamětní tabuli jsou tam provždy zaznamenány skandální dávky jídla, které tu vězni dostávali. Je alarmující, že ještě po tolika letech po Dachau, v tak zvané socialistické zemi, ráji to všech pracujících, mučili komunisté své vězně hladem podobnými stravovacími normami, jako mučili nacisté v Dachau. Každému vězni v Československu je známo, že na výživu policejního psa bylo vynakládáno víc, než na hlavu odsouzeného člověka, umístěného v temnici.
Vedli tam totiž velmi prudké točité schody, z nichž dozorci sráželi vězně dolů. Pamětníci vyprávěli, že počátkem sedmdesátých let honili vězně do těchto schodů s plně naloženým patlem či jinou zátěží na zádech. Když ho vězeň nevynesl, skopli ho dolů. Mnoho lidí tam prý tímto způsobem odrovnali. Sám jsem nic takového neviděl, avšak že spoutaným podráželi schválně nohy, anebo že bez jakékoliv příčíny mlátili metr dlouhým obuškem po vyholené hlavě, přímo po temeni, to jsem nejen viděl, ale také sám pocítil. Například od bachaře Michálka, letošníka, Sirovátka, Doubice a Štrobla.
Věznitelé také rádi používali tak zvané téčko. Je to řetízek kolem zápěstí, kterým mohou otáčet, až zlomí vězni ruku. Při tak silné bolesti je vězeň bezmocný. Kůže na zápěstí bývá po tomto "mírném prostředku" /jak tomu říkají bachaři/ doslova rozcupována.
Ve všech žalářích a koncentrácích v ČSSR se zneužívalo nejrůznějších léků jako drogy. Ve třetí napravně-výchovné skupině Valdice u Jičína však tento novodobý jev narostl do nebývalých rozměrů. Většina odsouzených je od božího rána drcena nehumánní mašinerií ministerstva spravedlnosti /dříve ministerstva vnitra/. Taková tenze se snáze snese po tubě diazepamu, trifenidilu, spasmoveralginu, Vítkově směsi, yastilu atd. Muklové tomu říkají spasmáče, vítkáče a všeobecně klepky nebo fety. Přestože vězeňský lékař často odmítá vydat potřebné léky skutečným nemocným, "fetování" se tam natolik rozbujelo, že nebezpečně zdravotně postihuje stovky žalářovaných. Poruchy psychiky bijí do očí. Ve Valdicích byli jedinci - a nebylo jich málo, které by uznal za duševně choré každý psichiatr na světě. Přesto byli drženi ve výkonu tvrdého trestu nadále, poněvadž bachaři si s nimi "poradili". Neporadili si někdy s kritiky režimu, a tak je - po vzoru velkého SSSR - odsunovali do nucené "líčby" v blázinci. Proč se tak trápí vězňové sami? Copak toho není dost od věznitelů? Jsou snad tito odsouzenci nějak obzvláště zvrácení, nebo je zvrácený celý ten systém, celá ta "převýchovná" mašina? Kdybych připustil to první, pak bych se musel považovat za zvráceného i já sám. Kolem vánoc 1977 jsem měl jen krůček k tomu, abych si nasypal do očí kyselinu.
Ve Valdicích si odpykává trest jen málo skutečných politických vězňů. Od kriminálních zločinců, těchto produktů dětských domovů, nejsou nijak odděleni. Politické oddělení, jako tomu bylo například v nacistickém Buchenwaldu, zřízeno není. Komunisti se bojí svých odpůrců víc, než se jich báli fašisti. O to hroznější tam proto panují podmínky. Potetovaným přepadávačům z řad kriminálních houby záleží na jakékoli morálce. Okradou tě, zbijou a slabšího mohou i pohlavně zneužít. Stěžovat si dozorci nemůžete. Toho vyvede z míry trefná a pokud možno veřejně řečená kritika na KSČ. Ne znásilněný chlapec nebo zavražděný dědek.
P.S.
Je velmi pravděpodobné, že mnozí z těchto sadistických bachařů ještě žijí a pobírají vysoké penze! Co pro jejich odhalení a potrestání dělá ÚSTR, UDV, česká justice a policie…?!
Jan Šinágl, 12.7.2012
Komentáře