Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Velice vás obdivuji, napsal Karel Schwarzenberg na zeď ruské dívčí skupině Pussy Riot, jejíž tři členky jsou vazebně stíhány za performanci v moskevském Chrámu Krista Spasitele. … Obdiv Jeho Jasnosti nesdílím, a to ani z malé části. … Film i beseda obsahuje téměř vše, co si pamatujeme z komunistické publicistiky (např. z legendárních pořadů ministerstva vnitra Maják): moderátor a režisér dokumentu v jedné osobě Аркадий Мамонтов neustále opakuje, že s jeho názorem nesouhlasí nula-celá-nula-nula-nula-nula-něco procent Rusů (známé thema Charta 77=hrstka samozvanců a zaprodanců), když dá slovo muži jedné z vězněných, zdůrazní, že jde pouze o jejího občanského (a tedy ne církevního) manžela, a interview doplňuje muž z ulice, jemuž reportér dovoluje řečníka průběžně urážet, přičemž cokoli, co by mohlo vyznít ve prospěch obviněných, obloží zepředu i zezadu vlastními demagogickými komentáři (na tuto praxi – arci v písemné podobě – se možná čtenáři Britských listů pamatují pod názvem Čulíkův sandwich).

Obdiv Jeho Jasnosti nesdílím, a to ani z malé části. Jedna věc je, že Rusko je dosud zemí s četnými charakteristikami orientální despocie, od klecí pro obviněné v soudní síni po drakonické tresty za delikty proti veřejnému pořádku (v případě Pussy Riot je sazba za trestný čin výtržnictví ve druhém odstavci § 213 trestního zákoníku neuvěřitelných sedm let vězení), od které se odvíjejí i předpoklady pro vazbu. Na straně druhé nemohu odhlédnout od faktu, že performance měla nejen politickou, ale i povážlivě vulgární náplň (západní media z textu účelově vybírají Богородица, Путина прогони, pomíjejíce, že zpěvačky rappovaly např. také срань, срань, срань Господня, což svým čtenářům před 22.00 hod. rozhodně nepřeložím), že se odehrála v části chrámu, která není laikům přístupná a šlo tedy o jeho znesvěcení, a že vystoupení bylo objektivně způsobilé vzbudit v návštěvnících chrámu, věřících i nevěřících, značné pohoršení.

Fakt, že zpěvačky jsou vězněny a hrozí jim trest od dvou do sedmi let, není důvodem tuto neslušnost omlouvat nebo jí snad vyjadřovat obdiv; zvlášť od politika, který se snaží profilovat konservativně a často zdůrazňuje svůj aristokratický původ, zní taková věta stěží uvěřitelně. Ano, vše nasvědčuje tomu, že se zde chtěl někdo zalíbit sentimentalistickým západním mediím, která politický kitsch jménem Pussy Riot vyrobila.

Výtržnictví jako forma politického projevu je omluvitelné jen za výjimečných okolností, notabilně v případě, že jsou všechny ostatní formy disentu znemožněny: takový charakter mělo, když Vladimír Hučín rozehnal komunistickou manifestaci dýmovnicí se slzným plynem. V podmínkách liberální demokracie jsou přípustné i urážlivé a vulgární projevy, politické i čistě umělecké, avšak nikoli formou výtržnictví: zběsilý tanec Pussy Riots provedený na Arlington National Cemetery by byl i v USA důvodem pro stíhání aktérek, třebaže s následky nepoměrně mírnějšími než v Rusku.

V Rusku nicméně není liberální demokracie, nýbrž putinokracie, zvláštní kombinace pozdního samoděržaví s imitací západního liberalismu. Pro představu, jak je skandál předkládán ruskému publiku, může posloužit sedmdesátiminutový publicistický pořad ze serie Специальный корреспондент, realisovaný ve formě besedy spojené s projekcí dokumentárního pořadu o obviněných dívkách.

Film i beseda obsahuje téměř vše, co si pamatujeme z komunistické publicistiky (např. z legendárních pořadů ministerstva vnitra Maják): moderátor a režisér dokumentu v jedné osobě Аркадий Мамонтов neustále opakuje, že s jeho názorem nesouhlasí nula-celá-nula-nula-nula-nula-něco procent Rusů (známé thema Charta 77=hrstka samozvanců a zaprodanců), když dá slovo muži jedné z vězněných, zdůrazní, že jde pouze o jejího občanského (a tedy ne církevního) manžela, a interview doplňuje muž z ulice, jemuž reportér dovoluje řečníka průběžně urážet, přičemž cokoli, co by mohlo vyznít ve prospěch obviněných, obloží zepředu i zezadu vlastními demagogickými komentáři (na tuto praxi – arci v písemné podobě – se možná čtenáři Britských listů pamatují pod názvem Čulíkův sandwich).

Účastníci televisní debaty se předhánějí v nápaditosti a působivosti svých odsudků, za celých 70 minut se neobjeví jediný nesouhlasný názor, takže – mohu-li být aktuální – výsledek je zhruba takový, jaké by byly diskusní pořady České televise, kdyby se do její Rady dostala Klára Kalibová.

Po takové masáži divák ze Západu nakonec konstatuje, že tady neplatí nic z toho, co zná z prostředí liberální demokracie: čím krutější a nesmlouvavější vládce, tím šťastnější jeho ruský poddaný. A že nejbližší, kulturně i civilisačně, z celého ensemblu, který se v pořadu presentoval, připomínaje při tom povážlivě osazenstvo psychiatrické léčebny, jsou mu nakonec přece jen ty potrhlé zavřené holky.

http://paragraphos.pecina.cz/2012/06/pussy-riot.html

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)