Kéž by nás rozum již navštíviti ráčil a začali bychom alespoň trochu uvádět svůj život do kontextu jeho díla a napravovat tak pomalu náš svět…
J. A. Komenský: „Obecná porada o nápravě věcí lidských“ – Panegersia: „Omnia sponte fluant, absit violentia rebus“ - „Vše ať plyne samo, ať ve věcech násilnosti není.“
… Pokud bude ustanoveno (a k tomu radí zdravý rozum),že nikdo nesmí nic bez výhrady tvrdit, co není jednoznačně pravdivé, nic popírat, co není jednoznačně chybné, a o všem ostatním se zdržet úsudku; stejně že nic nelze bez výhrady schválit, kromě toho, co je zjevně dobré, a nic zavrhovat, kromě toho, co je zjevně špatné, a všechno mezi tím nechat být; konečně že se nikdo nesmí o nic pokoušet bez zralého uvážení, zda je to nutné, možné a snadné, a že se nesmí v nutných záležitostech zdržet jednání, pokud nerozpoznal překážky, které to činí nemožným a obtížným; k ostatním případům že je pak třeba se stavět nestranně. Pokud toto budou všichni přísně zachovávat, neotevře se tak nejjednodušší cesta k moudrosti, rozvážnosti a ke všem ctnostem? … Smysl toho tedy jest:náprava věcí nepokročí, pokud nebude odstraněno vše, co je v lidských záležitostech násilného. A násilí není možné odstranit, pokud nebude obnovena svoboda, kterou lidi obdaroval Tvůrce věcí. A není možné ji obnovit, dokud z očí nebudou odstraněny temnoty. Dokud na nich spočívají, není možné se na ně spolehnout.
… A proto kdokoli toto začínáš číst, probuď se: uvědom si, že se bude uvažovat i o tobě, a nastraž uši, ducha i jazyk. A přijmi to, co o tobě usoudili jiní, stejně ochotně, jako sám projevíš své mínění. Tím se vlastně začneš s jinými radit o tom, co je vám společné.
Vždyť kdykoli se dostáváme do styku s lidskou společností, jsme povinni zachovávat její zákony. Každý má hledět ne pouze na svůj prospěch, ale na prospěch společnosti.Bláznovství by bylo chtít uzdravit jen úd a ne celé tělo.
Pokud někdy zpočátku jen sami pro sebe odhalíme něcoužitečného pro všechny, je to nakonec k radosti všech,a proto společná nebezpečí, o nichž se hned dozvíme, jsou důvodem ke společným obavám.A společné obavy pobízejí ke společné poradě.
Každému bude lépe teprve tehdy, až všichnijasně pochopí, kde a jak zabředly naše záležitosti, a zároveň s modlitbou k Bohupřiloží společně ruku k dílu, abychom se s Boží pomocí vyprostili ze starostí, které nám způsobuje naše neštěstí.
… Neboť naše mysl tíhne ke všemu, aby z poznávání všeho měla potěšení a aby si vybrala to, o čem si myslí, že jí bude nejprospěšnější, a příjemně toho užívala.Proto cílem poznání věcí je smír mysli s věcmi.A poněvadž člověk vidí, že je obklopen jinými lidmi, z nichž každý také žije po svém a jde za svým prospěchem, domnívá se, že je třeba se vyvarovat toho, aby mu překáželi jiní nebo aby jim sám rovněž překážel, a právě proto užívá při veškerém styku s nimi určité rozvážnosti, která se nazývá politikou.Proto vlastním cílem politiky je duševní smír mezi lidmi.
… V rozumu většiny lidí jsou určitě místo znalostí temnoty, ve vůli místo popudů k dobrému je podněcování ke zlému, samy schopnosti u většiny lidí ochabují, ochrnují a dělají z nich neužitečnou přítěž země.Pokud tohle někdo nevidí, popírá, že viděl na světě nějaké hlupáky, bezbožníky a zahaleče. A popře-li to, prokáže tím, že pobývá na tomto světě, aniž vidí a myslí, a rozmnoží tak počet tupců.
…A kdo nevidí pokažení vůle a nejzvrhlejší touhy? Stydím se za lidstvo, praví Seneca, a důvody tohoto studu vysvětluje ve svém 77. listě. Stydí se totiž proto,že člověk bezstarostně zanedbává rozum a ctnost, výsady, které jsou vlastní jen jemu, kterými předčí živočichy a podoben Bohu se mu staví na roveň, že se pachtí za podřadnějšími hodnotami, které má společné s živočichy, že dává přednost zdánlivé hodnotě, která láká pouze pomíjivou rozkoší, před hodnotami stálými a pravými, jež budou trvat věčně.Je pak s podivem, že se lidé mezi sebou a s jinými neshodnou, že všude přibývají neustálé války, vraždění, spory všech se všemi a vznikají střety úvah, přání, řečí, ba i zbraní?Naprosto celá země a všechna lidská společenství, větší i menší, nejsou ničím jiným než jakýmsi zápasištěm.
… Uvažme stav veřejných věcí. Jejich základem je vláda nad sebou samým, protože nic nemůže vykonávat vládu, není-li samo zvládnuto, a nikdo nemůže vládnout jiným, pokud zároveň nebo ještě spíše dříve než jiné neovládá sebe. Je jisté, že základ správného řádu ve všem, co se týká člověka, a osa veškerého lidského štěstí je v tom, aby každý, kdo je určen k vládě nad jinými, chtěl, mohl a uměl rozumně ovládat především sama sebe. Schopnost ovládat člověka, vládce všeho, je tedy umění nad všechna ostatní, a to i tehdy, když jde pouze o sebevládu, o vládě nad jinými, kdož s námi sdílejí lidskou výjimečnost, ani nemluvě.Lidé neumějí vládnout ani se vládě podrobit. Neumějí vládnout jiným ani sami sobě.Krutost, kyje, okovy, žaláře, pouta, karabáče, meče. To že je nějaký řád? Tak že se má vládnout stvoření obdařenému rozumem?Pokažení je tedy v tom, že se vládci nad lidmi stávají vesměs ti, kdo vládnout nemohou, neumějí nebo nechtějí.Není tedy ve věcech lidských nic v pořádku. Stav mysli, zbožnost i politika celého lidstva jsou pokaženy.
… Ale ani to, co dělal a dosud dělá ostatní lidský dav, není nic jiného, než neustálé pokusy o nápravu věcí, i když třeba nevědí, co vlastně dělají.
…Podobně tomu je ve výkonu spravedlnosti, kde počet zákonů a komentářů k nim natolik narostl, že jednání podle nich je mimořádně obtížné, nespolehlivé, plné nebezpečí a téměř vždy i podvodů. Proto se zdá, že je lépe nic nevědět a uspořádat vše pouze podle zákona přirozenosti.Příkladem toho mohou být způsoby správy u naprosto nevzdělaných národů, které my ostatní pokládáme za barbary, kteří ale řeší spory, k nimž u nich dojde, nestranně a spravedlivě, vedou jich méně a užívají svůj majetek ve větším pokoji než my.
… Hledejme tedy pro náš záměr podobný základ, tak všeobecný, aby se mu nic nemohlo vymknout, a tak pevný, aby se na něm dalo vše postavit.
… To bude znamenat, že se vrátíme k základům, totiž tam, kde nejsme v neshodě a kde není nebezpečí omylů, protože všechno je tam čisté, jasné, jisté a bezpečné. Pokud bude ustanoveno (a k tomu radí zdravý rozum),že nikdo nesmí nic bez výhrady tvrdit, co není jednoznačně pravdivé, nic popírat, co není jednoznačně chybné, a o všem ostatním se zdržet úsudku; stejně že nic nelze bez výhrady schválit, kromě toho, co je zjevně dobré, a nic zavrhovat, kromě toho, co je zjevně špatné, a všechno mezi tím nechat být; konečně že se nikdo nesmí o nic pokoušet bez zralého uvážení, zda je to nutné, možné a snadné, a že se nesmí v nutných záležitostech zdržet jednání, pokud nerozpoznal překážky, které to činí nemožným a obtížným; k ostatním případům že je pak třeba se stavět nestranně. Pokud toto budou všichni přísně zachovávat, neotevře se tak nejjednodušší cesta k moudrosti, rozvážnosti a ke všem ctnostem?
… Smysl toho tedy jest:náprava věcí nepokročí, pokud nebude odstraněno vše, co je v lidských záležitostech násilného. A násilí není možné odstranit, pokud nebude obnovena svoboda, kterou lidi obdaroval Tvůrce věcí. A není možné ji obnovit, dokud z očí nebudou odstraněny temnoty. Dokud na nich spočívají, není možné se na ně spolehnout.
… Nebude tedy důvod, proč by se někdo obával přidat se k těmto poradám, když nikdo nebude předem rozhodovat za něj, ale sám sobě bude v jedné každé věci mluvčím, soudcem i svědkem. A doufáme, že touto cestou dosáhneme určitého zdárného výsledku, neboť nikdo nebude zaváděn do pro něj neznámé houště autorů, ale bude veden otevřenou plání věcí tak, aby mohl vlastníma očima, nikoli cizími brýlemi, všechno vidět a ohmatat.Vždyť jedině věci, protože jsou tím, čím jsou, nás mohou přivést ke shodě.Ti, kteří mezi sebou sami vedou o věcech spory, to nikdy nedokáží.
… Konečně žádám: všichni jednomyslně prosme Boha, aby se toto naše usilování o nápravu našeho ubohého stavu jeho vznešenosti neznelíbilo, spíše aby laskavě pomáhal a korunoval dílo úspěchem, který si přejeme.Tento úkol jistě není věcí naší, ale toho, jehož jsme my sami ubohým stvořením. Vždyť naše těla, naše duše, náš život, všechno naše, tak jako sám svět, náleží tomu, kdo je stvořil, jakkoli je stvořil pro nás a svěřil do naší ochrany. Co se tedy snažíme napravit, náleží jemu, jednat o cizích věcech proti vůli jejich pána vskutku nikomu nepřísluší. A i kdyby to bylo díky jeho dobrotě dovoleno, mohli bychom přesto při naší chatrnosti doufat, že zmůžeme něco bez jeho pomoci? Pokazit, co ustanovila jeho moudrost - dobře známe svou zpozdilost! Obnova náleží jemu, to není naše věc. Tu pak, protože dílo světla je v nepřátelském poměru ke království temnot a bude zde třeba podstoupit zápas, nejenom s nevědomostí, ale také se zlovolností a zvráceností i se zatvrzelostí lidí i ďábla hájících své temnoty, na něž jsou zvyklí, jestliže se snažíme sloužit světlu a původci světla, Bohu, budeme mu moci sloužit pouze pod jeho ochranou, vedením a záštitou.
* * *
J.Š.28.3.2017