Až se Tě vlast zeptá…

Zima se léta ptá, a jaro ptá se zimy,

den noci zeptá se – hvězdami růžovými má obsypaný vlas,

když den je na počátku a hvězdy, jež jdou spát,

střásají rosu z plátků.

Matka se děcka ptá, dítě k ní běží kvapem,

když kapky zašumí, zvoníce pod okapem,

dítě se duhy ptá, jež po dešti se vzklene,

střevíčky na boso, má vodou rozmáčené.

Léto jen vzpomínkou a zima tichem sněhu,

noc hvězdou odpoví dni z včerejšího břehu,

a v pláči dítě štká, mamince v jejím klíně,

ni duha nemlčí, když mlčí po krajině.

Až se zeptá vlast, jak ptá se léta zima,

co ty jí odpovíš z očima zamženýma?

Nemusíš říkat nic, než děcko uplakané.

jen smrt nás rozdělí a ani ta ne!

Jaroslav Seifert