Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Pátý syn otrokovického ševče. Od čtrnácti makal v rodinné firmě jako učeň. Od dvaceti vedl filiálky v Americe a Anglii. Když v roce 1932 převzal po bratrovi Tomášovi už opravdu velkou mezinárodní značku, za sedm let ji zpětinásobil a udělal z ní světové impérium sahající od Japonska přes Indii, Evropu a Afriku až po Spojené státy.

Ze Zlína se stalo kulturní centrum. Jan Antonín dobudoval Baťův kanál, ojedinělou dopravní stavbu své doby, se kterou ve svých plánech počítáme i dnes. Zavedl čtyřicetihodinovou pracovní dobu. Podnikl leteckou obchodní cestu kolem světa (to bylo tenkrát unikum) a založil desítky filiálek. Ale dál.

Po okupaci v roce 1939 se mu podařilo dostat z protektorátu část židovských zaměstnanců, brzy si ale potvrdil, že s nacisty spolupracovat nelze, a odešel do emigrace. V roce 1945 mu Československo znárodnilo domácí podniky, o zahraniční majetek se soudil, a tak se usadil v Brazílii a vybudoval si nové firmy. A nejenom firmy. Založil čtyři města tam, kde byl předtím prales a hory. Byl za to navržený na Nobelovu cenu za mír, ale vzdal se nominace ve prospěch jiného Brazilce, protože své nové zemi byl vděčný. Chystal plán na osídlení Patagonie. Umřel v den, kdy se otevíral kolosální most přes řeku Paraná, který prosadil a projektovali ho jeho inženýři. Dodnes se ten most jmenuje po něm. Napsal čtyřicet studií, cestopisů, románů a knížek poezie. Bláznivý život. Neuvěřitelný život. A víte proč? Koho by tohle všechno napadlo?

No, jenom samostatného a podnikavého člověka, který si věří, má sen a jde za ním. A společně s bráchou říká to, co naši předkové považovali na normální: „Uděláme si to sami.“

Příští rok nás čeká plno slávy. 100 let od roku 1918, kdy vzniklo Československo. Ale opravdové nezávislosti jsme si těch sto let moc neužili, však víte. A teď? Pořád na něco čekáme, jako teď pořád na něco čeká celá Evropská unie. Na další volby tady, tam nebo jinde, na průzkumy veřejného mínění, na to, co udělá Čína nebo Rusko nebo Amerika. Český profesor ekonomie Milan Zelený má ale hezký termín: bod osvobození. To je chvíle, kdy se člověk přestane hrbit, čekat, co udělají ostatní, a začne sám. To je začátek nezávislosti. Nezávislost je osobní věc. Ale z nezávislých lidí pak vyrostou nezávislé rodiny, nezávislé firmy a celá nezávislá země. Hrdá, sebevědomá a úspěšná, která si vládne.

Když se mluví o nezávislosti, samozřejmě každého napadne, jak ji získat a udržet. Nesmíme zapomenout na historii minulého století. Taky jsme chtěli být nezávislí a přišlo hitlerovské Německo a pak Sovětský svaz. Ted ale nezávislost záleží hlavně na nás samotných. Jaká bude v roce 2035 Čína, Rusko nebo Turecko, to je na křišťálovou kouli. Ale jaké bude Česko, to bychom vědět měli. A jakou chceme Evropu, to taky.

Z knihy Andreje Babiše „O čem sním když náhodou nespím“, str. 270.

* * *

Všude, kde se kniha zdarma nabízela zmizela za pár hodin. J.A.Baťa byl jeden z největších českých vlastenců. Teprve až plně uznáme práci a odkaz nevlastních bratrů Tomáše Bati st. a J.A.Bati, včetně napravení nespravedlnosti, které se vůči J.A.Baťovi dopouští česká justice dodnes, budeme se moci považovat za vyspělý, skutečně demokratický stát, hodný těchto skvělých osobností naší země.

Vyspělé země o svých hrdinech a významných osobnostech, které respektoval celý svět, točí filmy, vydávají knihy, zná je mládež na všech stupních škol, má je za vzor. Když se ptám dětí na našich letních táborech kdo byl Emil Zátopek, kdo byla Věra Čáslavská, z šedesátí dětí to ví jen pár jednotlivců, někdy žádný! Když se zeptám kdo byl Adolf Hitler, vědí to všechny! Nedivme se potom, že dětem chybí vzory příkladných osobností a mají základní hodnotový systém značně narušený.

Materiálně jsme rychle „vyspěli“, ale duchovně jsme stále na počátku. Proto si nemálo lidí myslí, že život je hlavně mít, ne být. Práci považují za nutné zlo, místo aby poctivou práci, tvorbu hodnot, chápalo jako základ skutečné spokojenosti a pevného zdraví. To není otázka přednášek a kázání, ale jedině osobního příkladu. Takoví byli bratři Baťové. Proto měli takový úspěch. Proto firmu Baťa museli komunisté zničit. Sociální jistoty a blahobyt slibovaný komunisty, dokázali realizovat, na rozdíl od nesplnitelných, věčných komunistických slibů. Sliby ještě nikdy nic nevyrobily, jen poctivá práce. Kdo pracuje, nemá čas – ani na sliby!     

Jan Šinágl, 12.8.2017

* * *