Pomník Josefa Koreše - Nezmiňuje se kým byl zastřelen, pouze "padl za osvobození" - výstřely českých četníků… Josef Koreš - Z 24 generálů ČSR, kteří zahynuli za války, padl jako jediný se zbraní v ruce…
… Náhodou jsem dnes narazila na článek Proc se komuniste museli zbavit vsech odbojaru. Ráda bych vás pozvala na přednášku o mém strejdovi, kterého jsem
bohužel nikdy nepoznala, jen z vyprávění. Park poručíka Josefa Koreše znáte určitě všichni, ale proč tam ten pomníček je asi méně. V Říčanech bylo téma smrti Pepíka s gen. Lužou tak trochu tabu. No, kdo by se po válce a v 50.letech šířil se zprávou, že velitele českého odboje, člena Rady tří gen. Vojtěcha B. Lužu s jeho pobočníkem, skoro na konci války v říjnu 1944, na podnět starosty Honzy, zastřelili horliví čeští četníci. Souhra náhod a zbytečných okolností kolem policejní stanice v Hřišti u Přibyslavi... Starosta Honza byl po válce odsouzen, ale trestu zproštěn. Smutný příběh, hlavně pro mou babičku a dědu Koreše. Měli jizvu na srdci celý život, která se již nikdy nezahojila. Tak jsem si řekla, že by to v těch Říčanech měl někdo připomenout a to nahlas, třeba i jako varování pro budoucí generace.
PS: Odkazem na tuto událost je rozhlasová hra ostravského rádia, autora Miloše Doležala Partyzánská pomsta, nebo kniha syna gen. Luži, Radomíra Luži V Hitlerově objetí. Radomír Luža, který byl s otcem aktivně zapojen do odboje odešel po válce do USA. Byl historikem na Tulane University v New Orleans. Jeho kniha je velmi autentická a popisuje výborně, jak vůbec vypadal odboj za 2.sv.války. Za každou zpětnou zprávu, i negativní budu velmi ráda.
Zdravím a těším se na shledání 22.6.2017 ve 13.45h v aule gymnasia
Alena Černická-Šatopletová
29.5.2017
* * *
P.S: Tolik část z dopisu členky Sokola a družstva Slavia Basel, se kterou jsem se naposledy setkal před cca 17. roky na sokolském turnaji v Basileji jako člen družstva Sokola Luzern. Je skvělá a nezapře své předky. Samozřejmě jsem se do Říčan vypravil a natočil video celé přednášky. Bohužel se mi záhadně „zaseklo“ (poprvé po desítkách natočených…). Věřím, že přátelé-odborníci problém brzy vyřeší. Bude obratem přidáno k tomuto článku. Zatím si můžete z přednášky poslechnout zvukový záznam z následné diskuze. Aula byla zaplněna studenty gymnasia. S mnoha z nich jsem hovořil. Věřím, že na to, co jsem jim řekl - i mimo diskusi - nezapomenou.
* * *
… V tento den 2. 10. přišli do vesničky Hřiště gen. Luža a por. Koreš. Přišli z Říčan přes Kuří, Nupaky, Zderadinky u Kácova, doprovázeni spojkou Karlem Milerem – Alexem. On se však pro naprosté vyčerpání vrátil přes Čerčany vlakem do Říčan. Oba promočení poutníci postávali v závětří pod přístřešky vrat než se odvážili poprosit o ukrytí před nečasem, poněvadž věděli, že každý, kdo pomůže partyzánovi, se odsuzuje k smrti. A lid se stal nedůvěřivým, neboť gestapo vysílalo provokatéry, vydávající se za partyzány, aby pak mohlo trestnými výpravami trestat, ničit a deptat. Touha po odpočinku a po trošce tepla byla příliš silná, a pak, vždyť přes všechny hrozby tu byli stále lidé, a byli to zpravidla ti nejchudší a nejprostší, kteří byli ochotni pomoci.
V prvním statku byli odbyti. Už jejich vzhled budil nedůvěru u selky Matějkové. Ani u starosty Honzy, kam je poslala, nezůstali, ale odešli do hostince na kraji vesnice. Zde se odehrála tragédie – ale nechme vyprávět dědu Votavu, který byl přímým svědkem: (z kroniky) „Co živ budu, na ty chvíle nezapomenu“, říká a oči se mu zalévají slzami. „Venku bylo tehdy psí počasí. Kolem čtvrté odpoledne sem přišli dva páni. Prý je starosta posílá. Jeden starší – podmračený a druhý podstatně mladší“. A ukazuje na fotografie, umístěné dodnes mezi květinami na stolku, na němž hořela lampička za zesnulé. „Prosili mně, zda se smějí usušit a ohřát. Byli promáčení, promoklí i boty měli plné vody. Rozdělal jsem v kamnech, páni si svlékli kabáty i boty a ponožky, rozvěsili šaty na věšáky a ten mladší si svlékl i košili a v rukách nad kamny ji sušil. A když řekli, že jdou do Olešné ke kamarádovi Musilovi, docela jsem jim uvěřil, poněvadž jsem Musila znal a tak jsem věděl, že jsou to našinci. Vyndali si chleba a v hrníčcích sádlo, mazali si jej a jedli. Dcera, provdaná Marie Němcová, jim vařila čaj a oni si pochvalovali, že jsou tu jako doma.“ A opět se dědovi zarosí oči a znovu pohlédne na fotografie.
„Seděli jsme asi čtvrt hodinky a povídali si. Najednou se otevřely dveře a vrazili sem četníci; vrchní a dva s ním. Ani na pozdravy neodpověděli, přiskočili, měli napřažené zbraně proti příchozím a křičeli „Ruce vzhůru“. Pan generál vystřelil, ale minul, a tak všichni do něho a do pana Koreše spustili palbu. Křičel jsem, ale pak už jsem viděl, jak generál padá, strhl s sebou židli a četníci přestali střílet.“ Odmlčuje se, vzpomínka je stále silná a živá. Teprve potom dodává, jak byli četníci rozrušeni, jak poručík Koreš postřelen proběhl mezi nimi ven, přes silnici do polí, ale když poznal, že neunikne, sám se poslední ranou zastřelil. Dnes se těžko dopátráš jádra této události. Mrtví nemluví ... snad to byla horlivost, strach z provokatérů, snad strach z agentů a gestapa, pochyby, pocit zodpovědnosti ... Kdož ví? – konec z kroniky obce. …
Na okraj uvádím, že odbojovou skupinu bratří Mašínů na cestě za svobodou nikdo na území Německa neprozradil, naopak jim bylo místními Němci pomáháno…
Jan Šinágl, 24.6.2017
Read more...