Strávil jsem v Augsburgu dva dny, plných setkávání s přátelskými, vstřícnými lidmi, včetně města Augsburg. Lidé spolu hovořili, zpívali, tancovali a hodovali, jak 
činili už jejich předci ve staletém domově. Každý Čech se tam cítil jako doma, prost škarohlídství, nedůvěry, závisti, nevstřícnosti a zamračených obličejů. Čeští Němci udržují své tradice mnohem více, než my. V tom nám mohou být stálým příkladem. Člověk si uvědomí o co jsme jejich ztrátou přišli a jakým potřebným lékem na dnešní „moderní“ dobu tradice jsou. Je to přirozený „internet“, který ten současný nemůže nikdy nahradit.
V sobotu 3.června jsem si odskočil do centra Augsburgu na finále Ligy mistrů. Už autobus městské dopravy byl zážitkem (doprava pro účastníky zdarma). Mladý řidič, neněmeckého původu s jižanskou pletí velmi vstřícný, ochotný, usměvavý. Čistota, informační systém v autobuse i na zastávkách jako z jiného světa, porovnáme-li např. s Prahou, uživatelsky naprosto dokonalý. Mimochodem, když jsem se na info-stánku ptal jak se dostanu do města a nezískal všechny potřebné informace, hosteska mi zcela přirozeně požádala, abych jí je sdělil, pokud je získám, aby je mohla předat dalším návštěvníkům Krajanského dne. Stejná přátelská atmosféra vládla v restauraci v centru Augsburgu, něčím mezi pivnicí, hospodou a sportovním barem. Dal jsem si jedno pivo s názvem Blümchen (květinka) s 5% alkoholu a měl pocit, že jsem vypil 3 česká piva (to platí i o kvalitě běžného piva).
Po návratu Výstaviště, kde se konal Krajanský den, jsem se zapojil do společenské zábavy. Naučil jsem se několik společenských tanců, které lidi spojují tím, že 
se netancuje „sólově“. Jistě by měly úspěch i u nás. Tancovalo se a později zpívalo při kytaře až do cca půd druhé v noci, včetně mezinárodních evergreenů a černošských spirituálů. Veřejnoprávní ČT byla na místě, ale pochybuji, že tato a podobná dění zaznamenala, natož odvysílala… Obraz českých Němců, tak jak byl „implantován“ do našich myslí totalitním režimem, nesmí být ohrožen…
V sobotu jsem se zúčastnil skvělé přednášky „Pracovního sdružení sudetoněmeckých učitelů“ pana Clause Hörrmanna na téma inkluze – Co udělá genderový a inkluzní nesmysl s našimi dětmi a jak bude zpochybněna výchovná schopnost rodičů. Vynikající přednáška učitele s více jak 40letou praxí. Zvukový záznam celé přednášky si můžete poslechnou, bohužel jen v němčině. Následovala diskuze, do které jsem přispěl svými postřehy s takřka už také 40 lety práce s mládeží.
Vedení SDL ho v lásce zrovna nemá. To se projevuje i tím, že stánek Sudetští Němci, bavorský čtvrtý kmen, informují a varují, dostává pravidelně to nejhorší místo, aby ho navštívilo co nejméně lidí. Jeho publikace jsou kontrolované na „extrémismus“, kdy Bernd Posselt zneužívá svého práva a vyhrožuje případným uzavřením stánku, či jeho nepovolením, kde se vyskytují jiné názory, než má vedení SDL. V podstatě je to cenzura. Proto i jejich přednášky jsou mezi posledními, jako tato výše, která začala v 17:00 hod., jako poslední akce v místnosti toho dne.
Mimochodem jsem si vyslechl náhodně při kávě v tiskovém centru rozhovor předsedy SDL Bernda Posselta s místopředsedou EP Liborem Roučkem, kde zaznělo z úst pana Posselta, že příště přidají k jejich stánku KČP (Klub českého pohraničí), samozřejmě v nadsázce, ale bylo to hodně pod čarou a ukázkou, jak uvažuje vedení SDL. I proto ztrácí podporu členstva. Vedoucí tiskového střediska ( a všeho dění, včetně uvádění řečníků k mikrofonu) paní Schuster mne opět nerada viděla, ale policii na mne už nezvolala jako před rokem. Takže přece jenom pokrok i v tomto směru…
Bohužel neumíme odpouštět na rozdíl od českých Němců, kteří přes všechna příkoří pomáhají svému staletému domovu. Nenávist z českého srdce jen tak rychle 
nevymizí, zato pokora a empatie jsou stále téměř cizí slova. Předvedl nám to názorně místopředseda vlády ČR Pavel Bělobrádek v Augsburgu při svém projevu: "Přijel jsem jen na pozvání, nepřijel jsem se ani omlouvat a ani usmiřovat..." O naší povaze psal už Jan Hus, J.A.Komenský i K.H.Borovský. Dnes by napsali stejné. Nechováme se jako národ, ale jako provinční etnikum, které chce na Západ, ale žije hodnotově stále na Východě, kdy ze Západu uznává jen jeho materiální výhody, bohužel. Proto se nedivme stavu naší společnosti, kde většina myslí jenom na sebe a chyby vidi jenom na druhých.
Mne osobně překvapilo po 20tiletém pobytu na Západě, že ani dlouholetý pobyt u většiny krajanů nevede k podstatné změně způsobů a návyků u většiny a negativní vlastnosti přetrvávají. To jenom vypovídá, jak hluboko jsou povahové a charakterové návyky v nás zakořeněny, že ani dlouholetý pobyt ve vyspělém prostředí je nedokáže ovlivnit. Nepochybuji, že kdyby čeští Němci nebyli vyhnáni, přispěli by k našemu obohacení i v tomto směru, resp. spolužití by bylo vzájemně prospěšné – i pro naši zemi a další etnika v ní žijící. To zůstává trvalou výzvou. Jako osamocený jednotlivec, tak i osamocený stát, tím méně malý, se stává hříčkou v rukách ostatních velkých a vyspělých. To vědí dobře Švýcaři, proto prosazují kvalitu na všech úrovních. Dobře vědí, že jen tak mohou v soutěži světa uspět.
Podzimní volby rozhodnou možná s konečnou platností, zda chceme jít touto cestou, nebo dobrovolně do dalšího otroctví a poslušnosti, které rozhodně nebude končit tolik vytouženým blahobytem a pohodou.
Otrok je rád, když se o něho stará druhý za cenu otroctví, poslušnosti a „jistoty“. Svobodný občan zná cenu svobody, odpovědnosti a něco pro to také sám aktivně dělá!
Jan Šinágl, 12.6.2017
* * *
P.S.
Touto písničkou Chceme stavět mosty jsme se loučili v neděli v půl druhé v noci, na tričkách je napsáno „I mog di“ v srdíčku (Ich mag Dich), lze přeložit různě – Jsi mi sympatický, mám Tě rád, Buď vítán… Také jsem dostal samolepku a byla mi hned dána na hruď, nezapomenutelné... Mám ji na ledničce a každý den si toto motto připomínám - měli bychom se jím řídit všichni, chceme-li lepší svět…