Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Nejnovější komentáře

  • 19.11.2017 16:17
    Pan Godzila jednak není práskač jako pan Šinágl, jednak na ...

    Číst dále...

     
  • 19.11.2017 08:30
    Divím se, že pan Dvořák, alias pan Godzila, nepodá sám podnět ...

    Číst dále...

     
  • 18.11.2017 19:05
    Jasně, udávat se nemá, ale hlásit se to musí! Hlavně, že ...

    Číst dále...

     
  • 18.11.2017 13:53
    Bohužel je stále dost lidí, kteří nerozlišují mezi udavačstvím ...

    Číst dále...

     
  • 18.11.2017 13:26
    Ještě napište, pane Šinágl, že by zrovna Vám, pro kterého ...

    Číst dále...

     
  • 18.11.2017 08:25
    Rozhorčených je jistě mnoho, ale kdo sám koná a naplní svoji ...

    Číst dále...

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“ Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Dnes před 29 roky zemřel mučednickou smrtí Pavel Wonka – vězeň svědomí

WonkaPAVEL WONKA - STRUČNÝ ŽIVOTOPISNÝ NÁSTINHavel Pavel Wonka 080408

(Dopis vpravo mi zaslal president Václav Havel k 20.výročí smrti Pavla Wonky. Byl poprvé přečten při demonstraci před OS Trutnov dne 26.4.2008) 

Pavel Wonka se narodil 23. ledna 1953 ve Vrchlabí v rodině německého dělníka a české úřednice jako jejich druhorozený syn. Krátce po jeho narození však jeho otec zemřel a oba chlapce - Pavla a o tři roky staršího Jiřího - vychovávala sama jejich matka, která se již podruhé nevdala.

Po ukončení základní školy nastoupí do pětiletého učebního poměru pro automechaniky, který úspěšně zakončuje maturitou. Okolo svých dvaceti let se začne hlouběji zabývat problematikou práva. To má svou příčinu jednak v jeho přirozeném vývoji, když již v dětství velmi těžce snášel všechnu nespravedlnost činěnou nejen proti němu samému, ale i proti jiným, ale i v nových zkušenostech: na praxích v místních podnicích a ve svém zaměstnání ve vrchlabském podniku Mileta se často setkával s různými nepravostmi, které chtěl pranýřovat. Třikrát se pokusil o přijetí na Právnickou fakultu, pro kterou ale byl podstatnější posudek z vrchlabských komunálních služeb než jeho výborné znalosti a smysl pro spravedlnost. Svou závažnou roli v posudku hrál jeho německý původ, pro který po celý život zažíval častá příkoří.


Vzpomnka na P.W. 1989Přes opakovaná nepřijetí se věnuje jako právník-laik zastupování mnoha svých spoluobčanů v majetkoprávních a občanskoprávních sporech; a v trestněprávních sporech často pomáhá obhájcům s obhajobami. Této činnosti se věnoval nezištně a ochotně, i k tomu jej vedlo jeho zapálení pro pravdu a spravedlnost. Po celém okolí byl znám a obyčejnými lidmi uznáván, přezdívalo se mu "advokát chudých". Tato jeho činnost se však nezamlouvala všem: z okresní prokuratury vychází několik pokusů zamezit mu v ní, např. mu bylo nařízeno psychiatrické vyšetření; při tom však psychiatři nezjistili žádnou poruchu, naopak konstatovali vysoký stupeň inteligence. Přibývalo také perzekucí vůči celé jeho rodině. Pavla a často ani jeho manželku Evu nikdo nechtěl zaměstnat, dokonce ani jako kopáče. Manželka se s ním nakonec rozvádí. A s tím také souvisí první Pavlovo stanutí před soudem v úloze neprávem obžalovaného. Stalo se tak roku 1981 a "zločinem", který měl údajně spáchat, je de facto vniknutí do vlastního bytu; tehdy proti němu svědčí jeho bývalá manželka a bývalá tchyně. Pavel je odsouzen za porušování domovní svobody k nápravnému opatření, třem podmíněným měsícům vězení. Trest vykonal srážkami ze mzdy a nadále byl posuzován jako osoba dosud soudně netrestaná. Pavel se s trestem nikdy nesmířil a nepřestal usilovat o zrušení rozsudku a obnovu řízení; k zrušení rozsudku došlo až roku1986, kdy tento spis vážil již 5 kg, jak uvádí ve své studii Eva Kantůrková.

Ani v Miletě nepřestává s veřejnou a přímou kritikou lokálních nezdob a "takového kritika Mileta nemohla potřebovat," jak prohlásil jeden z jeho vrchlabských přátel.

Dochází tedy k zinscenovanému procesu, v němž je 19. ledna 1984 odsouzen okresním soudem v Náchodě k odnětí svobody na 14 měsíců podmíněně, přičemž krajský soud změnil tento rozsudek na nepodmíněný. Pavel v něm byl nařčen z rozkrádání socialistického majetku. Jednak šlo o automobilové součástky, které měly být údajně zcizeny z n. p. Mileta, jenž však nebyl schopen prokázat, že by se mu tyto součástky, které jsou volně k dostání jako sériové výrobky, skutečně ztratily. Jiří Nosek, Wonkův podřízený, který byl proti němu zaujatý, však tyto
výrobky označil za zcizené v Miletě, což však u soudu odvolal, protože sériové výrobky jsou individuálně nerozlišitelné, čímž vyvrátil i takto jen nepřímý a zjevně falešný důkaz. Dále šlo o poukázky na benzín, které Pavlovi společně s doklady někdo odcizil. Součástky měly hodnotu 1600,- a poukázky 1500,-, což nestačilo na trestný čin, proto Mileta přišla se zjevným konstruktem: zjištění, že za Pavlova působení byla v Miletě spotřeba benzínu vyšší než po jeho propuštění, označila za důkaz Pavlova rozkrádání, takže mu přičetla 15000,-. Soud Pavla přes celkovou absurditu žaloby a absenci přímých důkazů odsoudil a ten si celý trest odpykal v Plzni na Borech.

Vitek Wonka 260490Po propuštění z vězení Pavel Wonka dál prohlubuje své právní znalosti a mnohem intenzivněji se zabývá úpadkem státní spravedlnosti, který sám nazývá "právním nihilismem". Rozhoduje se kandidovat jako nezávislý kandidát do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Ve svém odvážném volebním programu hodnotí současný stav jako období nepřiznávané společenské krize a rozkladu, konstatuje také alarmující úpadek právního systému. Právní nihilismus podle něj pramení z podceňování práva a přeceňování ideologické nadstavby. Tento negativní stav se ještě prohlubuje, když občané vidí jasně zřetelné "rozpory mezi slovy a skutky i mezi právním řádem a jeho praktickou aplikací." Centrum své poslanecké činnosti pak spatřuje zejména v oblasti ochrany společenského a hospodářského zřízení a v ochraně občanských práv občanů. Ve svém provolání směřovaném nejen k voličům, ale i k "širokým lidovým masám" se pak detailněji zabývá i problematikou voleb v současné společnosti.

Poukazuje na skutečnost, že občané nemají prakticky žádný výběr mezi kandidáty a že nechodí k volbám svobodně, ale vedeni strachem z případné perzekuce. Kritizuje i skutečnost, že kandidáti Národní fronty na poslance nemají žádné individuální programy a závazky, ale skrývají se pod hromadný anonymní program. Vůči těmto kandidátům se jako nezávislý kandidát vymezuje a řadu rozdílů zde rozebírá. Nejde jen o rozdíly morální a kvalitativní, ale i o rozdíly v recepci obou typů kandidátů. Zatímco kandidáti Národní fronty mají rozsáhlou volební propagaci, nesmějí nezávislí kandidáti provádět vůbec žádnou agitaci; kandidáti Národní fronty jsou často voličům prakticky neznámí a často se koncentrují pouze na svůj region, kdežto na celostátní a mezinárodní otázky nemají vlastní názor. Uvažuje i o možnosti, že by nebyl jako kandidát uznán, potom by byly volby neplatné a nastalou situaci by musel řešit ústavní soud, který nicméně dosud není zřízen, ačkoliv byl již roku 1968 vyhlášen ústavním zákonem. Obě písemnosti - společně s ještě několika dalšími - pak slouží jako podklad pro žalobu.

Ústřední volební komise jej zaregistrovat jako kandidáta skutečně odmítá. A v návaznosti na to přicházejí další perzekuce. V den voleb je vrchlabská veřejná bezpečnost v pohotovosti, všichni pátrají po Pavlovi, který se však tohoto dne ukrývá, aby nebyl zatčen. Nicméně 26. května 1986 je v Pavlově bytě ve Vrchlabí, kde tehdy bydlí i jeho bratr Jiří, který spolu s ním rovněž kandidoval, provedena domovní prohlídka, při níž je zabaveno větší množství písemností. Oba jsou vzati do vazby, aniž by jim byla oznámena příčina jejich zadržení. Pavel je dodatečně obviněn z trestných činů pobuřování, které je později překvalifikováno na podvracení republiky, a útoku na veřejného činitele. Trestného činu pobuřování, resp. podvracení republiky se měl Pavel dopustit rozšiřováním svého volebního programu a psaním různých dopisů úřadům; a trestného činu útoku na veřejného činitele se měl dopustit 13. ledna 1986, když při exekuci prováděné v jeho bytě odrazoval držením za klopy a vytlačováním z bytu exekutora - soudce JUDr. Záveského. Exekutor v souladu s československými zákony navrtával - v domnění, že je Pavel nepřítomen - zámek bytu, aby tam bez jeho vědomí zabavil movitý majetek v hodnotě 18 000 Kčs, které měl Pavel podle soudu zaplatit národnímu podniku Mileta. Je očividné, že zde šlo o účelové obvinění, které mělo kriminalizovat Pavlův čistě politický případ, protože obvinění přišlo až po čtyřech měsících.

Wonka Tucek 110911Jiřího obvinění je specifikováno až po ještě delší době: je obviněn z pobuřování, jehož se měl dopustit psaním stížností na úřady, resp. napsáním jednoho dopisu ve formě kriticky pojatého socialistického závazku, který poslal Okresnímu podniku služeb v Náchodě.

Ve vazbě v Hradci Králové byli oba bratři šikanováni psychicky i fyzicky. Např. Jiřího udeřil příslušník SNV obuškem tak razantně, že mu způsobil poškození krční páteře, v jehož důsledku měl částečně ochrnuté rameno, silně kulhal a trpěl prudkými bolestmi. Pavel ve vazbě přes všechna příkoří nezahálí a přibližně od ledna 1987 píše tzv. Teze politického vězně Pavla Wonky, což jsou vlastně rozsáhlejší komentáře na okraj politického dění v republice i ve světě a které se i zabývají životem ve věznici. Pavel jich stačil napsat devadesát tři.

Hlavní líčení probíhá až rok po zatčení, ve dnech 20. - 22. a 25. - 26. května 1987 poté, co bylo v březnu téhož roku vzhledem k návštěvě Michaila Gorbačova odloženo. O průběhu líčení informuje poměrně detailně Sdělení VONS č. 648:

"Z průběhu hlavního líčení, které trvalo o dva dny déle než bylo plánováno, je pozoruhodný především první den jednání, kdy Pavel Wonka vznesl námitku podjatosti: podle jeho názoru není možné vycházet z obžaloby, vypracované krajským prokurátorem v Hradci Králové, a to pro podjatost vyšetřovatelů a prokurátora tohoto kraje. Líčení bylo na dvě hodiny přerušeno a námitka Pavla Wonky byla zamítnuta, ovšem z postoje soudu bylo patrné, že by - pokud by získala souhlas - rád líčení znovu odročil na neurčito. V důkazním řízení bylo vyslechnuto asi 15 svědků.

Tři z nich byli vyslechnutí ke kandidatuře Pavla Wonky. První byl zvolený poslanec, tedy Pavlův "protikandidát". Uvedl, že s Pavlem před volbami hovořil asi hodinu, že v jeho postojích neshledal nic závadného a že úmysl kandidovat nezávisle považoval za žert. Úředník z národního výboru, který přijal registrační přihlášku Pavla Wonky, ji založil ad acta, aniž by ji četl, neboť ji pokládal za nesmyslnou. A konečně šéfredaktor Krkonošské Pravdy, vycházející v okresním městě Trutnově, který dostal od Pavla Wonky zprávu o jeho kandidatuře, ihned vše oznámil příslušným orgánům, neboť v Pavlově postupu údajně rozpoznal útok na státní moc.

Smutnou kapitolou hlavního líčení byly výpovědi obou bratrů, zvláště Jiřího, o týrání a mučení., jehož se stali oběťmi. Jiřímu byl dvakrát vhozen do cely provaz, aby se jako "němčour" oběsil. Uvedl, že byl zmlácen proto, že označil jednoho dozorce za fašistu. Ukazoval senátu i popáleniny v krajně břišní, pocházející podle jeho slov od cigaret. 

Wonka SmolikovaNení nám známo, kdo mu tyto popáleniny způsobil. Údajně jsou však všechny tyto okolnosti zaprotokolovány, Jiří Wonka podal již dříve trestní oznámení. Po zbití ve věznici v Hradci Králové loni v prosinci je Jiří ochrnut. Těžce za sebou vleče nohu. Ochrnutou má částečně i pravou ruku, má stále bolesti. Při vstávání z lavice obžalovaných mu museli pomáhat dozorci.

Pavel Wonka ve své půldruhahodinové závěrečné řeči, kterou pronesl i za svého bratra, prohlásil, že oba bratři nelitují doby, kterou museli strávit ve vězení, a dokonce ani poškození zdraví jednoho z nich, jež může mít i celoživotní následky, protože jsou přesvědčeni, že jejich společenské působení bylo nejen zcela zákonné, ale i v souladu s nynější politickou orientací, propagovanou oficiálními činiteli SSSR a v Československu. V průběhu hlavního líčení bratři Wonkové adresně a konkrétně zdůvodnili všechna kritická podání, takže vyšlo najevo mnoho skutečností, týkajících se poměrů na pracovištích, protispolečenských postojů veřejných činitelů a případně i jejich nezákonného jednání. Otevřeně bylo poukazováno na poměry ve věznicích, snižujících lidskou důstojnost. Proto také soud zabránil veřejnosti, domácí i zahraniční, v jakékoliv účasti, proto také byl rozsudek vyhlášen za zavřenými dveřmi."

Pavel pochopitelně nemůže být souzen za to, že chtěl kandidovat. Státní aparát tedy pracně shromažďuje různé drobné podněty a vytváří falešná svědectví apod. Nakonec je tedy Pavel odsouzen na základě toho, že rozšiřoval svůj volební program mezi lidi, za posílání kritických dopisů různým institucím a za napadení veřejného činitele. V tomto procesu je Pavel uznán vinným ve všech bodech obžaloby, jen s tím rozdílem, že bylo obžalování z podvracení republiky zpětně překvalifikováno na pobuřování, a je odsouzen k odnětí svobody na 21 měsíců a k třem letům následujícího ochranného dohledu. K překvalifikování dojde, protože svědkové z řad Pavlových spoluvězňů, vesměs proti němu zaujatí, proti němu vypovídají tak nejednotně a jejich křivá svědectví jsou Pavlem vyvracována, takže soud od tohoto bodu raději odstupuje. Jiří byl odsouzen za pobuřování k 12 měsícům odnětí svobody, takže byl 29. května propuštěn, protože 12 měsíců jeho vazby v den vynesení rozsudku uplynulo. Oba se proti rozsudku odvolali k Nejvyššímu soudu, ale ten rozsudek potvrdil, nedbaje na řadu vážných okolností, které rozsudek i proces sám značně problematizovaly.

Na Pavlovo odsouzení okamžitě zareagovali jeho přátelé a disidenti uspořádáním několika hladovek. 13. června 1987 byla zahájena dvacetičtyřhodinová řetězová hladovka za jeho propuštění. Ta probíhala do 15. srpna 1987 a zúčastnilo se jí 96 lidí nejen z Československa, ale i z Francie, NSR, Švýcarska a Rakouska. A 30. září 1987 byla započatá další dvacetičtyřhodinová řetězová hladovka tentokrát za československé politické vězně. V dopise k této hladovce vyzývajícím z 27. srpna 1987 se organizátoři obrací nejen na domácí veřejnost, ale i na zahraničí, zejména na signatářské země KBSE a vybízí k solidaritě se všemi politickými vězni a vězni svědomí na celém světě. Hlavním organizátorem těchto hladovek byla vrchlabská chartistka Hana Jüptnerová.

Pavel si začne odpykávat svůj trest v NVÚ Minkovice, Liberec, kde je okamžitě po příjezdu surově zbit a následně mu není poskytnuto dostatečné lékařské ošetření, přestože Pavel poukazuje na příznaky otřesu mozku. Jako protest proti tomuto odmítne pracovat. Následuje řada kázeňských trestů, mučení a šikanování a další obžalování, tentokrát z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, které ale nedojde k svému závěru. Minkovice patřily k těm nejhorším vězením v Československu.

Pod vlivem hojných projevů domácí i zahraniční solidarity byl nemocný a ztýraný Pavel z Minkovic převezen 9. října 1987 do vězeňské nemocnice Praha - Pankrác. Zde byl měsíc léčen a po propuštění z nemocnice převezen na V. oddělení NVÚ Plzeň-Bory, odkud byl propuštěn 26. února 1988 ve značně zbědovaném fyzickém stavu: mimo jiné totiž nemohl chodit. Psychicky však byl zdráv a po celou dobu, co byl doma, psal. Napsal např. dopis-poslání Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě; esej o právní kultuře; rozsáhlý rozbor svého procesu a několik žalob kvůli zmanipulovaným výpovědím a křivým svědectvím.

Po krátké svobodě je Pavel znovu zatčen 5.dubna 1988 v Trutnově, a to ve chvíli, kdy vycházel z budovy vojenské správy, kde si měl vyzvednout poslední doklad, potřebný k podání žádosti o vystěhování do Německé spolkové republiky. Při zatýkání je ještě nemocný Pavel surově zbit. O zatčení a uvěznění není rodina vůbec informována. Příčinou zadržení bylo Pavlovo odmítnutí ochranného dohledu. Ten odmítl zcela principiálně, protože rozsudek považoval za protiprávný, a nemohl ho dostát ani kdyby chtěl, protože jeho zdravotní stav mu nedovoloval absolvovat denně cestu na vrchlabskou SNB, kde se měl každý den v 15 hodin nahlašovat. 20. dubna 1988 proběhlo v okresním soudě v Trutnově hlavní líčení, v kterém byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců nepodmíněně v II. NVS. V závěrečném návrhu požádal Pavel prostřednictvím obhájce o propuštění z vazby na svobodu ze zdravotních důvodů a obhájce navrhl trestní stíhání zastavit, neboť se přečin nestal, a v případě odsouzení uložit trest, který nebude spojen s odnětím svobody, nejlépe peněžitý trest. Pavel, který nemohl chodit a k soudu byl dopraven na kolečkovém křesle a mluvil pouze šeptem, se okamžitě odvolal ke krajskému soudu. Na jeho verdikt čekal ve vazbě ve věznici v Hradci Králové v cele č. 138, kde také okolo 18. hodiny 26. dubna 1988 za dosud ne zcela vyjasněných okolností umírá.

Wonka Silhanova 200911K posledním dnům Pavla Wonky je možné říci přibližně toto. Po zhruba měsíční svobodě se jeho fyzické zdraví zlepšilo jen částečně, každopádně byl ještě ve velmi špatném stavu. Ve vazbě se okamžitě jeho stav zhoršil, pohyboval se těžce, a to často jen s cizí pomocí, jinak se jen plazil. Došlo k razantnímu snížení jeho váhy, v čase své smrti vážil při své výšce 176 cm pouhých 57 kg. Nějaký čas totiž držel protestní hladovku, ale ještě předtím se také stávalo, že byl hladem týrán. V každém případě k němu nebylo přihlíženo jako k vězni, který drží hladovku. Později, když od ní ustoupil, nebyl schopen vůbec přijímat potravu, prakticky snědl jen pár lžic polévky, které pak zpravidla zvrátil, stejné to bylo s vodou a čajem. Často potřeboval lékařskou pomoc, která mu však byla většinou dozorci odpírána. Úbytek energie, vyčerpanost a bolesti mu totiž neumožňovaly hlasitě a zřetelně mluvit, což dozorci vyžadovali. Tato šikana probíhala stylem, že když spoluvězni řekli dozorci, že Wonka potřebuje lékaře, tito zareagovali slovy: "Tak si o něj řekni sám!", což mu pochopitelně jeho stav neumožňoval. V den smrti mu byl takto odmítnut minimálně dvakrát. Téhož večera také na lůžku naříkal, aby mu zavolali lékaře a aby jej nenechali umřít. Vedle toho je možné, že byl také mučen fyzicky a bit. Spoluvězni při šetření v roce 1990 vypovídali, že bití bylo ve věznice běžné a poukazovali i na bití, "které nezanechává stop". V každém případě někteří vězni upozorňovali, že občas byly na Pavlově těle patrné stopy po bití a krev u úst. Vězni z vedlejších cel často slýchali Pavlův pláč a volání o pomoc. Sami spoluvězňové také kritizovali lékařskou péči ve věznici, kdy posouzení naléhavosti lékařského zákroku záviselo pouze na příslušníku SNV, který nemá ani základní zdravotnické vzdělání a v naprosté většině případů ani nutný humánní přístup k vězňům." Je evidentní, že Pavel Wonka jako na smrt nemocný vězeň neměl co dělat na normální cele, natož pak ve vězení, ale když už, tak minimálně ve vězeňské nemocnici, kde by měl lékařskou péči zajištěnou. Samo ponechání jej na běžné cele a vystavení jej likvidační zvůli dozorců znamenalo prakticky odsouzení k smrti.

Prakticky bezprostředně po oznámení Pavlova úmrtí začíná rozsáhlá domácí i zahraniční kampaň na zveřejnění všech informací, které s jeho smrtí souvisí, a po umožnění účasti zahraničních lékařů při pitvě. Komunisté si důležitost celého případu uvědomovali, proto nakonec zahraničním lékařům povolili pitvu provést. O tom, že si komunisté důležitost celé záležitosti uvědomovali, svědčí i dopis pravděpodobně signovaný vedoucím XIII. oddělení ÚV KSČ Václavem Zajíčkem Miloši Jakešovi, kde explicitně zní: "O osobu Pavla WONKY projevovali trvalý zájem členové VONS, Amnesty International a různé osoby a instituce ze zahraničí. Počátkem letošního roku projevil zájem o setkání s WONKEM profesor Harvardské university dr. Robert Lawrence, údajně člen organizace 'Lékaři pro humanitární právo', který dlel v ČSSR na návštěvě. Lze předpokládat, že úmrtí jmenovaného vyvolá značnou odezvu u signatářů Charty, dalších vnitřních opozičníků i v zahraničí, se snahou o zneužití jeho smrti k útokům proti ČSSR."

Žádostem o provedení pitvy zahraničními odborníky bylo tedy vyhověno, druhou pitvu provedli profesor Robert C. Lawrence z Harvardovy univerzity a profesor Robertem H. Kirschner z chicagské univerzity. Oba došli k přibližně stejným závěrům jako čeští lékaři, ale poukázali také na to, že k smrti sice došlo kvůli plicní embolii, ale že ta měla svůj původ v nohách, nikoliv v prostatě, jak se domnívali čeští patologové; takže zde podstatnou roli sehrálo surové bití do nohou. Oba ale také vyslovili názor, že kdyby se Pavlovi Wonkovi dostávalo dobré lékařské péče, nebo kdyby nadto nebyl vězněn v takovém kritickém zdravotním stavu, nebyl by zemřel. Profesor Lawrence navštívil Českou republiku již v lednu 1988, kdy jako zástupce helsinské federace žádal o umožnění návštěvy u několika politických vězňů, aby mohl prozkoumat jejich zdravotní stav, což mu ale povoleno nebylo. Mezi těmito vězni byl i Pavel Wonka. Nadto 16. dubna 1988 poslala International Helsinki Human Rights Federation československým. úřadům dopis, v němž upozornila na nebezpečí, jež hrozí Pavlu Wonkovi po jeho zatčení 5.
dubna 1988.

Pohřeb se uskutečnil 6. května ve Vrchlabí. Pohřbu se zúčastnilo přibližně 2000 místních občanů, vedle nich byli přítomní signatáři Charty 77 včetně třech jejích mluvčích, členové Jazzové sekce, jejíž byl Pavel členem, členové SPUSA a VONS, ale i štáb západoněmecké televize ARD a přítomni byli také členové osmi zastupitelských úřadů: Austrálie, Francie, Itálie, Kanady, Nizozemí, NSR, Velké Británie a USA. Návštěvníci byli sledováni příslušníky státní bezpečnosti. Po obřadu, který sloužil místní kněz, se na hřbitově s Pavlem rozloučili smuteční řečníci. Ocitujme z textu Dany Němcové Pohřeb Pavla Wonky:

"Úvodem herečka Vlasta Chramostová přednesla filozofický text z pozůstalosti Jana Patočky, jednoho z prvních mluvčích Charty 77, který 13. března 1977 podlehl chorobě v důsledku vyčerpání nepřetržitými policejními výslechy. Václava Havla, který byl se svou manželkou zadržen v Trutnově, zastoupil současný mluvčí CH 77 Stanislav Devátý. Neméně burcující byla promluva katolického kněze bez státního souhlasu a člena VONS Václava Malého. Hluboký a jímavý byl proslov Hany Jüptnerové, neohrožené profesorky jilemnického gymnázia, která po léta zblízka sdílela úsilí i utrpení Pavla Wonky i celé jeho rodiny. Za spoluvězně se s Pavlem prostými slovy rozloučil krajan Kurt Josef Tomčik. Jedna starší žena z Vrchlabí si dodnes vyčítá, že pro pohnutí nedokázala vyslovit nad hrobem prostý dík za všechny ty "chudé" v okolí, jimž byl Pavel Wonka vždy pohotovým, obětavým a nezištným rádcem a pomocníkem.

Celé shromáždění zazpívalo Československou státní hymnu a poté byla spuštěna rakev do hrobu. Řada těch, kteří pozůstalým projevovali účast, byla nekonečná. Hrob byl zpola zasypán hroudami a květinami. Večer byl již krásně upraven a navštěvován místními mladými lidmi, kteří prohlíželi stuhy a zapalovali svíce. Stuhy zůstaly na místě i druhý den ráno a přibyly jen květiny a krásná fotografie Pavla Wonky, usmívajícího se i v poutech městského soudu v Praze.

" Posilovala ho víra v právo a spravedlnost..." V den a v čas pohřbu chtělo několik občanů uctít Pavlovu památku tryznou na Staroměstském náměstí. Státní bezpečnost se však snažila tryzně zabránit. V dopoledních hodinách byli Státní bezpečností odvedeni ze svých bytů a pracovišť člen jazzové sekce Martin Sýkora a signatáři Charty 77 Ladislav Hejdánek, Luděk Marks a František Stárek a dále Jaroslav Hejna a Iva Vojtková a byli zadržováni do odpoledních hodin, aby se tryzny nemohli zúčastnit, ačkoliv někteří z nich ani o tryzně nevěděli. Několik dalších občanů nebylo zadrženo jen proto, že je StB nenašla. Na pracovišti chartisty a člena jazzové sekce Oty Veverky, tedy ve strážním domku na Žižkově, byla provedena domovní prohlídka, k níž však příslušníci StB neměli potřebné povolení a při níž zabavili 105 položek, prakticky všechny soukromé věci Oty Veverky, který byl zadržován až do nočních hodin. Zde je třeba podotknout, že je Ota Veverka mimo jiné autorem písně Mafie věnované Pavlovi Wonkovi. Krátce před zahájením tryzny byli zadrženi John Bok a Miroslav Skoumal. Tryzny se přišlo zúčastnit asi 30 občanů, nicméně počet příslušníků Státní a veřejné bezpečnosti je značně převyšoval,takže k tryzně nakonec nedošlo.

Wonkova smrt vyvolala i petici, kterou iniciovali Ivan Jirous a Jiří Tichý. Šlo o tzv. Dopis 271 československých občanů adresovaný Ministerstvu spravedlnosti ČSR, Ministerstvu vnitra ČSSR, vládě ČSSR a Federálnímu shromáždění ČSSR z 15. srpna 1988, jehož signatáři požadují okamžité propuštění všech vězňů svědomí a politických vězňů, okamžitou novelizaci trestního práva, trestání těch příslušníků SNV, kteří se dopustí teroristických činů, okamžité umožnění nehlášených a nedomluvených kontrol lékařů, Amnesty International, FIDH a podobných občanských iniciativ z kterýchkoliv zemí k objektivnímu posouzení situace v našich vězeních.

Rok po Pavlově tragické smrti byly u jeho hrobu uspořádány tři pietní akty. Dne 23.4. to byl první vzpomínkový akt za účasti mluvčího Charty 77 Tomáše Hradílka. Dne 26.4. položilo asi 25 jeho přátel na hrob věnec a jeho bratr Jiří zde přečetl část Pavlova eseje. A konečně 28.4. se ve vrchlabském kostele uskutečnila zádušní mše. V Praze se pak konal pietní akt v den výročí na Staroměstském náměstí, kde přibližně 25 občanů položilo k pomníku Jana Husa věnec s nápisem Pavel Wonka - pravda neumírá. Ani jeden z pietních aktů se neobešel bez účasti StB a pietní akt v Chomutově byl zmařen Státní bezpečností. V den výročí také drželo 24 východočeských občanů hladovku.

Po listopadu 1989 je rehabilitován. Za jeho smrt nebyl dosud nikdo potrestán. (Tento text vznikl roku 2003 v rámci projektu Rok Pavla Wonky. Jeho různě krácené, resp. doplňované podoby zazněly na několika Večerech.

Podklady jsme čerpali především z autentických dokumentů uložených v Libri prohibiti.)

* * *

Žádost o ocenění příslušníka III.odboje Pavla Wonky leží na MO už 5 let!. Tiskoviny v jeho rodném kraji odmítají otisknout soudem nařízenou omluvu za lži o Pavlu Wonkovi v knize. Město Vrchlabí spolupracuje s autorkou pomlouvačného dokumentu “Pavel Wonka se zavazuje“ Libuší Rudinskou - podpořilo i finančně její dokument o Krkonoších. Pavel Wonka se ve svém rodném městě čestného občanství, ulice či náměstí nesoucí jeho jméno, jen tak nedočká. Zato je poškozován jeho hrob… Pavel Wonka tak i jako mrtvý nadále vypovídá o mravním stavu naší společnosti. Jiří Wonka tak pokračuje v boji, který začal jeho bratr. Věřím, že při 30.výročí mučednické smrti Pavla Wonky už bude společnost více hodna jeho památky a odkazu!    

Připojuji článek Lenky Procházkové z deníku PRÁVO ze dne 31.10.2008s s výmluvným názvem VYŘAZENÍ.

 

Jan Šinágl, 126.4.2017

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.00 (2 Votes)
Share

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Strojový překlad webu

Czech English French German

Reklama