Na vytištěném únorovém programu akcí ani slovo? Pozvánku jsem obdržel v den konání 6.února e-mailem, 10 hodin před začátkem 
debaty? Může se stát, ale zrovna při takovém tématu? Proč nebyl k dispozici mikrofon? Pochybuji, že z videa bude slyšet vystoupení Karla Schwarzenberga, usvědčení prezidenta Václava Klause z jeho neskutečného, podlého lhaní západním politikům.
Vyhnání je „černým svědomím“ naší země, ze kterého se „nevykecáme“. Debata se vyvíjela postupně a na potřebnou úroveň, po politickém zhodnocení vzniku deklarace, ji postupně dostával publicista Bohumil Doležal, ke kterému jsem se připojil jako poslední řečník. Zejména závěr této debaty vás jistě zaujme – můžete si ji poslechnout celou, až na pár úvodních chybějících vteřin moderátora a ředitele KVH Michaela Žantovského. Debata o tom, zda se jednalo o genocidum či ne ve srovnání s holocaustem vás jistě zaujme. Můj hlavní vstup do debaty od1:26:10 hod. Vědomě jsem posunul debatu z roviny převážně politické do roviny mravní a otázky svědomí. Hned měla debata jiný, mnohem živější obsah – a musela vzhledem k času předčasně skončit…
Ministr Daniel Herman ve svém projevu k zaplněnému kostelu sv. Antonína řekl: „Letos je tomu právě 70 let, kdy bylo ukončeno masové vyhánění sudetských Němců z území tehdejšího Československa. Ony hrůzné činy byly budovány na fikci kolektivní viny na základě etnického původu. Jedině tak mohly být statisíce lidí zbaveny občanských a lidských práv, majetku, cti a v mnohých případech i života. Jsem ale přesvědčen, že dokud usilujeme pochopit, dokud pociťujeme stud a dokud také je komu adresovat slova prosby o odpuštění, dotud máme šanci alespoň z části uzdravovat rány minulosti a navazujeme na to, co upředlo vztahy mezi lidmi našich zemí. Tedy pojetí člověka jako bytosti, která byla stvořena k tomu, aby s druhými budovala vztahy vzájemné úcty a důvěry."
Expert na lidská práva OSN Alfred Maurice de Zayas prohlásil a zdůvodnil, proč se jednalo o genocidu při vyhnání českých Němců.
Vyhnání naplňovalo všechny znaky genocidia národa či etnika, která je uznáváno mezinárodním právem. Tzn., že byla řízená a vyžadovaná státem a prováděna za dozoru vojska dávno před mezinárodními dohodami, kdy západní politici zcela selhali a posvětili hromadný zločin kolektivní vinou.
Překlad textu z Vyhlášky vpravo: „Žatec 13.6.1945. Rozkaz a vyhrožování trestem smrti platí pro matku a 14.letou sestru. Byl jsem už 3.června během půl hodiny vyhnán ze svého bytu. J.K.“
Tak „stateční“ jsme byli, po skončení války v Evropě, kdy jsme své „hrdinství“ dokazovali na nevinných a bezbranných. Jen takového „boje“ jsme byli schopní. Proč se to nedělo v zemích, kde byla skutečná válka? Proč např. ve Francii mohli němečtí starousedlíci zůstat? Porovnejme dnešní Alsasko-Lotrinsko s dnešními Sudety a zpytujme vlastní svědomí, pokud vůbec nějaké ještě máme…?!
Politici nechtěli připustit genocidum, dle Alexandra Vondry je to v politice cesta smrti - to měl pravdu - v politice i v životě. Připomněl jsem, že Holocaust byla nedokonaná genocida, zatímco vyhnání českých Němců, dnes takřka už dokonaná. Vezmete-li národu či etniku jeho
staletý domov, je postupné vymírání v cizině jiná forma likvidace člověka, národa, etnika.
Ani v deklaraci jsme nebyli schopni napsat OMLOUVÁME SE, pouze LITUJEME… Mělo to být podmínkou podpisu za českou stranu, přes kterou „nejel vlak“?! Za to veřejnoprávní ČT dala peníze na dokument MEIN KROJ, který zesměšňoval české Němce na jejich trakčním krajanském dnu v Augsburku až jsem na ně musel přivolat německou policii… Jakoby vedení ČT bylo nadále řízeno „ideologickým centrem“, dnes nahrazeného trvající nenávistí, s absencí schopnosti pokory a omluvy za spáchaná zvěrstva a zločiny proti lidskosti. Byly ve své krutosti mnohdy děsivější než nacistické – a to vše v době míru, na nevinných a bezbranných…
V roce 2010 vyšly první, 3 díly ze zamýšlených 7 dílů Vysídlení Němců a proměny českého pohraničí 1945-1951, autorů Adriana von Arburga a Tomáše Staňka (ed.) – viz 4 přílohy. Nevím, zda už vyšly zbývající díly, zato vím, že autoři museli sponzorovat vydání prvních dílů ze svých 
peněz. Adrian Arburg, který jako švýcarský občan a dnes i občan ČR kandidoval na ředitele ÚSTR, neuspěl a ve věci nezákonné volby podal žalobu. Nemohli jsme si kvalitnějšího ředitele přát. Bohužel politicky nevyhovoval „nezávislé“ instituci. Dnes už si buduje novou kariéru ve své rodné zemi, když jeho druhý domov o jeho služby nestál. Tuto edici
podpořil i president Václav Havel dne 19.října 2010 i těmito slovy: „Sami sobě jsme hlubší rozbor dlužni.“ Je vidět, že i dnes se bojíme otevřeného, pravdivého pohledu na naši nedávnou minulost. Kdo se bojí vyrovnat se svoji vlastní, zločinnou minulostí, nemůže očekávat, že to nebude mít negativní dopad na budoucnost.
My se ke komunistům chováme jako by nic neprovedli. Proč se asi na nich neuplatňuje kolektivní vina jako na českých Němcích? Zatímco čeští Němci neměli z drtivé většiny žádný podíl na zločinech nacismu, často proti němu sami aktivně vystupovali a bojovali, každý komunista - i jako pouhý pasivní člen – se podílel na zločinech komunismu. Zde ovšem kolektivní vina neplatí. Jen si zkuste představit, že by všichni členové KSČ museli odevzdat veškerý majetek, cennosti a vydat se budovat nanovo svoji existenci od nuly třeba na Sibiř. To by bylo výmluv a ohánění se lidskými právy…
* * *
MIZÉRIE
Úvodem:
„Za to, kde jsme se narodili, nikdo nemůžeme. Však jen díky místu narození lidé kolikrát, v důsledku toho, tak prožili, ne vlastní vinou zmařené život. Většina z těch lidí, jímž bylo nespravedlivě ubližováno, už tady dávno není. Zemřeli. Protože jim ale život všechno vzal, a hodně jim tedy zůstal dlužen, jsem teď tady, abych Vám o tom mnohé vypověděl…“
Bude to jen krátké pojednání, snad i trochu biografie, obyčejný příběh o zničeném životě, o životní beznaději člověka, který se narodil do špatné doby ve špatném regionu, o zmařeném životě jedince, který, aniž by komukoliv ublížil, byl, pouze na základě své národnosti, totálně vyvržen ze společnosti, a v důsledku toho nemohl mít, a také už neměl nárok na obyčejný plnohodnotný normální slušný lidský život!
Životní příběh člověka, jednoho z mnoha, kteří aniž by cokoliv zavinili, přesto celý život trpěli, celý život měli zničený, měli celý život zmrzačený!
Píšu o svém tátovi, píšu o jednom zničeném životě. Je to něco jiného, než jen vracet se do historie a popisovat ji.To, prosím, nechť má laskavý čtenář, a též případná kritika zde na paměti!
* * *
Toto je úvod k chystané knize - příběh českého Němce, či chcete-li německého Čecha, ale nejraději bych napsal skutečného Bohemiana. Otřesná výpověď, ale současně hluboce lidský příběh nejen o něm, ale i o nás a naší zemi. Věřím, že kniha vyjde v českém i německém jazyce. Měla by vyjít v milionovém nákladu a být součástí vyučování našich dějin na všech školaách. Byla by tím nejlepším příspěvkem k tomu, aby se po politicích dokázali chápat, porozumět si a domluvit se i obyčejní lidé. Potom teprve bude mít Česko-německá deklarace smysl. Bez snahy o její mravní naplnění, bude jen cárem papíru, uspokojující jen politiky a podnikatele…
Jan Šinágl, 7.2.2017
* * *
Vystoupil jsem v pořadu ČRo o česko-německých vztazích
Česká výstava v Mnichově: Nacistické pracovní tábory v ČSR v době II. světové války
Kolik jsme to zažili a zavinili Mnichovů?
Otřesná pravda o naší národní povaze, kterou si neradi, pokud vůbec, přiznáváme…