Vytisknout
Kategorie: Domácí zpravodajství

VOA Sinagl 200988Při pořadu o Hlasu Ameriky (VOA-Voice Of America) vysílaném na ČT 2 (premiéra 12.1.2017), jsem si  zavzpomínal na návštěvuVOA Pechacek 200988 nádherného Washingtonu a VOA před 29 lety dne 20.září 1988. Byl jsem v hlavním městě USA několik dní, kde jsem se zúčastnil sjezdu SU (Společnosti pro Vědu a Umění), která sdružovala krajany z celého světa. Navštívil jsem Bílý dům, Kongres, muzeum FBI a právě i slavný Hlas Ameriky.

Nikdy nezapomenu, když jsme s přítelkyní jeli autem po jedné z prvních dálnic z Clevelandu do Washingtonu, kdy mnohahodinová cesta po dálnici kouzelnou Pensylvánií utekla rychleji, než z Prahy do Plzně. Auta v USA skutečně „plují“ svými 55 mílemi. Stejně tak nemohu zapomenout na noční jízdu Washingtonem kolem Washingtonova a Jeffersonova památníku, kde na vás dýchne skutečný duch Ameriky a jejich zakladatelů.

Ve VOA nám nejprve v kinosále pustili film, kde nás z plátna přivítal jeho ředitel a kdy jsme byli seznámeni s historií a současností VOA. Poté jsem se zeptal, zda mohu navštívit čs. redakci. Zaznělo americky vstřícné „sure“, s návodem kde ji najít. Jenže jsem začal fotografovat a to jsem neměl dělat. V nadšení jsem si neuvědomil, že fotografování není dovoleno. Přiřítil se obrovitý černošský policista se slovy: “Vy jste ten muž, co zde fotografuje?“ Byla to dost vypjatá situace a hrozilo mi, že přijdu o film s cennými záběry z Washingtonu (ještě nebyly digitální fotoaparáty). Zachránil mne až ředitel čs. sekce Pavel Pecháček, který policistu přesvědčil, že nejsem žádný „agent“. Také dost pomohlo, když jsem řekl, že žiji ve Švýcarsku a jsem členem Sokola. Ten je v USA dost známý a jako značka důvěryhodnosti jeho členů. Poté mne pozval do své kanceláře na kávu, tdy ředitel, ne policistaJ Měli jsme si o čem povídat.

Byl jsem připraven ve studiu VOA mluvit, bohužel se nevysílalo, tak jsem alespoň „vysílal“ pro přítomné pár minut. Věřím, že to co jsem tehdy řekl, by potěšilo posluchače i dnes. V dokumentu ČT vystupující Hana Palcová mne tenkrát pozvala na oběd do „kantýny“ VOA jako omluvu za způsobené „příkoří“ a ještě jsem na cestu dostal učebnice angličtiny vydané VOA. S Pavlem Pecháčkem jsem se opět setkal na Sokolském Sletu v Praze v roce 1994. Zavzpomínali jsme.

Také nezapomenu na americkou demokracii v praxi. K Bílému domu jsem přišel těsně před uzavřením, tuším v 16:00 hod. Když jsem viděl tu dlouhou frontu, zeptal jsem se policisty zda mám ještě šanci? Odpověděl: „Kdo se zařadí do fronty do 16:00 hod., Bílý dům si prohlédne“, samozřejmě s úsměvem.  

Recepce SVU byla také zážitkem. Byl jsem na takové akci poprvé. Začala už sháněním šatů, kdy vypomohli krajané a kdy jsem měl jen kratší kalhoty, jako kdysi president Václav Havel. Naštěstí se jen sedělo a povídalo. Představení se bylo také ukázkou americké demokracie – už si to přesně nepamatuji, ale ve stylu: „Ahoj, jsem John, senátor za Nebrasku“, dodal jsem „Ahoj, Jan ze Švýcarska, zámečník“. Úžasná atmosféra, kdy se hodnotí co kdo říká, jak se chová, ne co kdo je. Používat tituly Američana nenapadne.

S Washingtonem jsem se rozloučil na závěrečné mši, velký sbor Američanů zazpíval ČESKOU PÍSEŇ dokonalou češtinou, brečel jsem … To je zapomenutá, skutečná hymna naší země!

 

Jan Šinágl, 14.1.2017

P.S.

V roce 1988 jsem se chtěl vydat poprvé do zámoří, navštívit Austrálii, Kanadu a USA. Austrálie a Kanada mi  odmítly vydat vízum, přestože jsem měl zpáteční letenku. V té době jsem měl jen povolení k pobytu ve Švýcarsku. Nezapomenu na návštěvu velvyslanectví Austrálie a Kanady v Bernu – úřednická strohost, přepážka,  zavřené dveře. Jel jsem v poslední naději na konzulát USA do Curychu. U vchodu na ulici usmívající se voják v uniformě, v patře velké, prosklené kanceláře, kde každý na každého viděl. S úředníkem jsem hovořil v jeho „kanceláři“ krátce. Poté co jsem mu řekl, že jsem členem Sokola, řekl: “OK I know Sokol, have a good flight“ a dal mi s úsměvem potřebné razítko. Ani na tento pocit do smrti nezapomenu.       

 

 

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 5.00 (4 Votes)