… „Milý hrabě Vrbno! ... Nepřestal jste v době, kdy tíseň nepříznivých okolností mnohé jinak poctivé služebníky státu z rovnováhy byla by 
přivedla, nikdy Vážený pane, váš cíl s vytrvalostí sledovati a s pevnou vůlí až do konce vyčkati... Toto poznání, všeobecná důvěra, kterou jste si s tak plným nasazením získal a Má snaha, abych měl muže po svém boku, jejichž poctivost a úsudek ani pomlouvači popírati nemohou, určují Mne jmenovati Vás Mým nejvyšším komořím s tou výslovnou výhradou, že Váš obor působnosti nejen na obyčejné výkony komořího obmezen bude, nýbrž že se také k oněm důležitým státním jednáním použiti dáte, ku kterým Já Vás k svému uspokojení a ku blahu Mých zemí k použití za potřebné uznám.“ …
Život Rudolfa hraběte Vrbny však nenaplňovala jenom činnost průmyslníka a hospodáře, ale také povinnosti u dvora. Nejenže byl r. 1801 jmenován viceprezidentem montánního úřadu, ale o rok později stanul v čele dvorské komise pro stavbu kanálu Odra - Dunaj. Oba tyto úřady - kromě svého podnikání v Hořovicích - vykonával na pozadí Evropy, ohrožované Napoleonem Bonapartem. Tragické důsledky válečných událostí pocítil osobně poprvé v roce 1793, kdy padl jeho mladší bratr Ladislav Raimund v bitvě s Francouzi u Saint-Croix poblíž belgického Arlanu.
Napoleonské konflikty zmítající Evropou i Blízkým východem významně zasahovaly do Rudolfova života i v té jeho další, velmi důležité části, služební. Totiž do povinností k císařskému dvoru. V roce 1805 připadl Rudolfovi velmi obtížný úkol. Jako vysoce důvěryhodný císařův přítel a výborný diplomat byl jmenován zemským státním komisařem ve Vídni okupované Francouzi, tedy úředníkem přímo zde zastupujícího samého císaře, jenž Vídeň v době napoleonského vpádu opustil. Vrbnovi se tehdy podařilo zachránit hlavní město od plenění. Za to obdržel po uzavření tzv. Prešpurského míru panovníkův vlastnoručně psaný dopis a s ním i Řád sv. Štěpána a jmenování nejvyšším komořím. Citujme z děkovného dopisu, který rozhodně nebyl samozřejmostí:
„Milý hrabě Vrbno! ... Nepřestal jste v době, kdy tíseň nepříznivých okolností mnohé jinak poctivé služebníky státu z rovnováhy byla by přivedla, nikdy Vážený pane, váš cíl s vytrvalostí sledovati a s pevnou vůlí až do konce vyčkati... Toto poznání, všeobecná důvěra, kterou jste si s tak plným nasazením získal a Má snaha, abych měl muže po svém boku, jejichž poctivost a úsudek ani pomlouvači popírati nemohou, určují Mne jmenovati Vás Mým nejvyšším komořím s tou výslovnou výhradou, že Váš obor působnosti nejen na obyčejné výkony komořího obmezen bude, nýbrž že se také k oněm důležitým státním jednáním použiti dáte, ku kterým Já Vás k svému uspokojení a ku blahu Mých zemí k použití za potřebné uznám.“
O dva roky později, 6. ledna 1808, následovalo udělení Řádu zlatého rouna.
Česká šlechta se v bouřlivé době evropských dějin rozhodla zřídit osobní strážní oddíl samého monarchy a jak se zdá, Rudolf přijal tuto myšlenku s nadšením. Členem stráže se stal jeho nejstarší syn Evžen (1786-1848). Mladší syn Ladislav (1795-1849) tehdy válčil proti Napoleonově armádě v řadách husarů a syn Dominik (1788-1870) se zotavoval po zranění. Jediný z Vrbnovských mladých mužů, který zůstal doma, byl nezletilý nejmladší syn Rudolf (1801-1874). Uvedená šlechtická panovníkova osobní stráž vznikla r. 1813, za úkol měla jeho bezprostřední osobní ochranu i doprovod během polních tažení a sloužilo v ní 38 českých šlechticů. Rudolf z Vrbna byl pověřen dohledem nad touto gardou. Když se lámala léta 1813 a 1814, dospěl osobní gardový oddíl se svým pánem do Paříže. Pod dojmem triumfálního rakouského úspěchu vytvořil Rudolf návrh služebního a pamětního vyznamenání,
Český šlechtický řád, který předložil i výtvarně zpracovaný císaři 3. května 1814. Řád je považován za nejstarší ryze české vyznamenání a dnes jsou známy už pouze čtyři jeho exempláře, z toho dva v naší republice. Ten, který patřil z císařova rozhodnutí Vrbnovi osobně, se však nedochoval. Kromě Českého šlechtického řádu však Rudolf získal ještě další, mezi nimi v r. 1816 vysoce prestižní, evropskou aristokracií velmi respektovaný velkokříž Řádu železné koruny. Řád založil císař František I. a není bez zajímavosti, že byl udělován až do úplného konce Rakouska - Uherska v r. 1918.
K dokreslení Rudolfovy osobnosti je dobré uvést ještě jednu jeho osobní vášeň, a tou byla hudba. Měl na co navázat. Jeho předek muzice výborně rozuměl a dopisoval si s géniem své doby, Johannem Sebastianem Bachem. Rudolf se stal členem Spolku pro podporu hudebního umění a rozvoji hudební múzy se věnoval i na svém panství. Rozpoznal záhy obrovský talent pozdějšího českého houslového virtuóza Josefa Slavíka, jenž bohužel odešel z toho světa příliš mlád (1806 - 1833). Vrbna umožnil rodáku z Jinců r. 1816 nastoupit studium na pražské konzervatoři a hradil mu jeho vzdělání po celých sedm let strávených na škole. Je třeba dodat, že Slavíka po Rudolfově smrti podporoval i jeho nástupce Evžen. Příčinou časného Slavíkova úmrtí byla chřipková nákaza. Hrob geniálního houslisty leží blízko vrbnovské hrobky na hřbitově v Hořovicích s náhrobkem v podobě lipového pařezu obtočeného vavřínovým věncem. …
* * *
Tolik ukázka z knihy Martina Langa, mimochodem je už vyprodaná. Jen doplním: Rudolf byl i neobyčejně fyzicky zdatný. Proslavil se i ohýbáním železných prutů. Život jeho syna Evžena skončil tragicky – půjčil svůj kočár knížeti Metternichovi, který si v něm úprkem před rozhněvanými Vídeňany zachránil život. Takovou měl důvěru Vídeňanů. Poté byl jimi ubit k smrti a tak zohaven, že ani nebyl ukázán pozůstalým. Je spolu s otcem pochován v hořovické kapli.
Jak skvělé osobnosti měla naše země a jak rychle je na ně zapomínáno a připomínány ty, které nebyly zdaleka tak významné. Kdykoliv jdu kolem hřbitova v Hořovicích, vždy si na hraběte Vrbnu a jeho syna vzpomenu…
Jan Šinágl, 16.10.2016
Read more...