Připomínám, že si Sněmovna zvolila na podzim v roce 2013 svým prvním místopředsedou předsedu KSČM Vojtěcha Filipa, usvědčeného agenta StB, celými 75% hlasů z 201 poslanců!!!
… V Polsku je pověřen Ústav národní paměti IPN, člen Platformy, stíháním zločinů jak
nacistického tak komunistického režimu prostřednictvím své dceřiné instituce, Hlavní komise pro stíhání zločinů proti polskému národu. IPN dosud završilo 158 soudních procesů za zločiny proti lidskosti a 1 za genocidu a má stávající bilanci 201 odsouzených pachatelů nacistických a komunistických zločinů. V České republice vedla práce Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu Policie České republiky od roku 1995 k odsouzením v asi 40 případech; mezinárodní právo však nebylo nikdy uplatněno a v současnosti žádné významné trestní stíhání komunistických zločinů neprobíhá. Na Slovensku žádné významné trestní stíhání komunistických pachatelů neproběhlo. …
Zodpovědnost v řetězci velení
V totalitním státě stanovila ústava, že je komunistická strana vládnoucí silou ve společnosti. Vedení komunistické strany, zejména její nejvyšší grémium, předsednictvo jejího ústředního výboru (které v 80. letech sestávalo z asi 10-12 členů] bylo informováno, regulovalo a rozhodovalo prakticky o všem. Členy tohoto předsednictva byli klíčoví představitelé komunistického státu. Předsednictvo se scházelo jednou týdně a rozhodovalo o práci vlády a parlamentu, o důležitých vládních rozhodnutích, o navrhované legislativě a personálních otázkách. Žádná strategická záležitost nebyla ponechána náhodě nebo svobodné vůli podřízených legislativních, výkonných a soudních orgánů.
V analogii s případem německých "Mauerschůtzenprozesse", soudy s pachateli zodpovědnými za zabíjení u Berlínské zdi, jsme schopni na základě archivních dokumentů doložit jasný řetězec velení počínaje od usnesení předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa přes ministra vnitra přes jeho náměstka zodpovědného za Pohraniční stráž přes hlavního náčelníka Pohraniční stráže po velitele sedmi jednotlivých brigád Pohraniční stráže. V 70. - 80. letech bylo podél hranic se západním Německem (356 km) a Rakouskem (570 km) rozmístěno sedm brigád Pohraniční stráže. Každá brigáda měla 3 prapory a každý prapor asi 10 rot.
Dohledali jsme pět relevantních usnesení předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa se všemi podklady, včetně podepsaných prezenčních listin, ze dnů 15. prosince 1971, 13. července 1973, 4. října 1979, 22. května 1981 a 7. ledna 1987, která upravují detaily organizace, řízení a výkonu služby Pohraniční stráže a která pověřují především ministra vnitra provedením konkrétních opatření, jež povedou k dosažení těchto cílů. Ministr poté vydával rozkazy a nařízení, kterými tyto úkoly plnil. Náměstek ministra, hlavní náčelník Pohraniční stráže a velitelé jednotlivých brigád Pohraniční stráže následně vydávali rozkazy svým podřízeným v řetězci velení až dolů k prostým vojákům, kteří byli povoláni k výkonu povinné vojenské služby na státních hranicích. Tito nezkušení mladí muži ve věku okolo dvaceti let byli podrobováni politické indoktrinaci, permanentnímu drilu a stresu. Měli za jakoukoliv cenu zabránit prchajícím osobám, aby překročily hranici. Ve většině případů to byli oni, kdo stříleli a zabíjeli.
ZABÍJENÍ PODÉL ŽELEZNÉ OPONY V BÝVALÉM ČESKOSLOVENSKU V LETECH 1948-1989
Mezi 25. únorem 1948 a 17. listopadem 1989 docházelo na hranicích Československa se západním Německem a Rakouskem k systematickému a dlouhodobému zabíjení neozbrojených civilistů, včetně mužů, žen, těhotných žen a dětí. Uprchlíci byli zabíjeni při pokusech překročit hranici na československém území, nebo při pronásledování, když už se nacházeli na území sousedních zemí. Zabíjeni byli také lidé, kteří se ani nepokoušeli hranici překročit, a nic netušící lidé pohybující se blízko hranic v sousedních zemích. Oběti byli nejrůznějších národností - Češi, Slováci, východní Němci, západní Němci, Rakušané, Poláci, Maďaři, Jugoslávci, Francouzi a další. Byli zabíjeni střelnými zbraněmi, minami, elektrickým proudem pod vysokým napětím, sestřelením při pokusu překonat hranici vzduchem, utopením a speciálně cvičenými psy. Zabíjení se uskutečňovalo v přímém a zamýšleném důsledku státní politiky a zákonodárství komunistického Československa. Po roce 1989 bylo na základě archivních dokumentů zdokumentováno více než 320 obětí, které zemřely podél hranic. Jejich skutečný počet bude velmi pravděpodobně vyšší, protože praktiky a vedení záznamů byly zejména na začátku diktatury sporné.
Proč nebyla v uplynulých 25 letech vykonána spravedlnost v Bulharsku?
V roce 1991 začalo bulharské soudnictví vyšetřovat “Proces obrození" a zabíjení spáchaná v letech 1984-1989. V roce 1993 byli hlava státu Todor Živkov, bývalý předseda vlády Georgi Atanasov a bývalý ministr vnitra Dimitar Stojanov postaveni před soud a obžalováni ze “zločinů proti národní a rasové rovnoprávnosti”. V roce 1994 vrátil Nej vyšší soud žalobu zpět státnímu zastupitelství, aby věc dále vyšetřilo. Soud požadoval důkazy, které nebylo možné shromáždit: nejen úplný seznam těch, kteří byli uvězněni, ale také svědectví “všech, kteří jsou dosud naživu". V prosinci 1997 dokončili státní zástupci seznam 446 tureckých Bulharů, kteří byli uvězněni za odpor proti “Procesu obrození," a svědecké výpovědi 312 z nich na 48 000 stránkách. V dubnu 1998 však soud opět žalobu zamítl - protože v ní nebyli zahrnuti všichni, jenž byli dosud naživu. Pak v roce 1998 zemřel Todor Živkov a v roce 1999 jej následoval Dimitar Stojanov. V prosinci 2013 se proces s Georgijem Atanasovem stále nacházel ve fázi vyšetřování bez jakéhokoliv výsledku. To by jasně naznačovalo existenci podobných obstrukcí spravedlnosti, jaké vidíme v případě České a Slovenské republiky a které jsme zmínili dříve.
Proč nebyla v uplynulých 25 letech vykonána spravedlnost v České republice?
Po roce 1989 vynesly soudy České republiky rozsudky v celkem 8 případech zabíjení podél hranic. Čtyři osoby byly shledány vinnými; tři z nich byli vojáci nejnižší hodnosti a čtvrtý byl důstojník. Rozsudky padly za vraždu, zneužití pravomoci veřejného činitele a újmy na zdraví s následkem smrti a vyústily ve dva podmíněné a dva nepodmíněné tresty odnětí svobody.
Na Slovensku nebyl dodnes za zabíjení na hranicích potrestán nikdo. Dne 11. června 2008 předložil slovenský Ústav pameti národa Generálnímu prokurátorovi Slovenské republiky 42 případů zabíjení podél československo-rakouských hranic s podnětem k trestnímu stíhání za zločiny proti lidskosti. Generální prokurátor však věc uzavřel, aniž by podal obžalobu.
Dne 16. června 2008 předložila skupina občanů Nejvyššímu státnímu zástupci České republiky analogicky minimálně 246 případů zabíjení podél československo-západoněmeckých hranic s podnětem k trestnímu stíhání za zločiny proti lidskosti. Věc nyní leží na Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a dodnes v ní nebyly podniknuty žádné viditelné kroky.
Důvodů pro nedostatečné trestní stíhání je několik. Především nebyly soudy a ostatní orgány činné v trestním řízení očištěny od bývalých pachatelů a kolaborantů diktatury. Zadruhé byla zavedena právní kontinuita s diktaturou, v důsledku čehož se argumentuje, že obžalovaní jednali v souladu s domácím právem platným v té době. Zatřetí jde o nedostatek politické vůle a odvahy na národní úrovni situaci změnit.
Tvrdíme proto, že jsme ve zdokumentovaných případech 25 let po pádu režimu narazili na skleněný strop, který neumožňuje účinné trestní stíhání přežívajících pachatelů na národní úrovni. V těchto případech vidíme jedinou možnou cestu k dosažení spravedlnosti v uplatnění mezinárodního práva a spravedlnosti za pomoci mezinárodního společenství.
Z brožury JUSTICE 2.0 Platformy evropské paměti a svědomí
* * *
PŘÍBĚHY TOUHY PO SVOBODĚ Dvě knihy za jeden život... (53)
Sedmiletý chlapec jménem Josef utíká, co mu dovolí síly. Rodiče ho poslali napřed, sami se rozběhli za ním. Jde jim všem o život. Za nimi se totiž ozývá střelba...
Josefovi rodiče si k výletu z Vídně do československého pohraničí nevybrali zrovna vhodnou dobu. Dne 1. července 1956 odpoledne je samozřejmě státní hranice s Rakouskem střežená jako kdykoliv jindy.
Drátěný zátaras nabitý elektrickým proudem hlídají ozbrojení vojáci se samopaly. Navzdory tomu, že se mluví o zlepšení vztahů mezi Rakouskem a Československem a roste počet Rakušanů, kteří se chtějí podívat k sousedům za železnou oponu. Ostatně z východní části Rakouska odešli sovětští vojáci před rokem, stejně jako Britové, Francouzi a Američané z ostatních částí země. Rakušané si prostě mohou užívat svobody - na rozdíl od Čechů a Slováků. A pokukovat po svobodě zkoušejí i Maďaři, v té době ještě nevědí, že jejich povstání bude už brzy utopeno v krvi.
Teď je léto roku 1956 a školník Josef Heinrich z Vídně-Simmeringu vyvezl rodinu na výlet. Josefu Heinrichovi je šestačtyřicet let a zdá se, že i on vidí budoucnost dobře. Rodina má příbuznou v Retzu, odtud je to k hranici jen kousek. Jede tedy on, manželka Gisela a dva synové. Starší Johann počká u vozidla, které zaparkují za obcí Mitterretzbach. Hranice je opravdu blízko, na vrcholku nízkého kopce nad vesnicí. Za hranicí jsou moravské Hnánice, o kus dál Znojmo. „Manžel chtěl synkům ukázat hranici a československé území,“ řekne později u výslechu Gisela Heinrichová. Také československým vyšetřovatelům vysvětlí, že příští rok chtěli navštívit Československo. „Jiný důvod jsme neměli,“ dodá. V té chvíli ještě netuší, že plány jejího muže už nebude mít kdo uskutečnit.
Manželé Heinrichovi dorazí do Mitterretzbachu před třetí hodinou. S mladším synem obejdou závoru, která je kousek za hranicí a jdou po cestě směrem do československého vnitrozemí. Asi chtějí vidět železnou oponu, o které určitě slyšeli. Muž jde s mladším synem, manželka se ho snaží zastavit. Jenže neúspěšně. Jakoby Gisela Heinrichová tušila, že to nemusí dopadnout dobře.
A také nedopadne.
Vedoucí hlídky pohraniční stráže se jmenoval František Sýkora, povolali ho ze Slovenska a byl to on, kdo první uviděl Josefa Heinricha. „Ve 14.45 jsem při pozorování úseku viděl, že po silnici vedoucí z Hnánic do Mitterretzbachu od státních hranic postupuje do našeho vnitrozemí jeden muž vedoucí za ruku chlapce a za ním několik metrů jsem uviděl i jednu ženu,“ bude později vypovídat. Věděl, že na druhé straně „drátů“ nikdo z československých občanů být v tédobě nemůže. Usoudil, že to je ten, koho jeho nadřízení ve své podivné vojenské hantýrce nazývali „narušitel“. Tedy ta osoba, která měla být zadržena za každou cenu. I za tu nejvyšší.
František Sýkora zprávu o „narušiteli“ okamžitě hlásí nadřízeným. Dostává skutečně rozkaz: všechny zadržet! Spolu s dalším členem hlídky Karlem Musilem slezou nenápadně z pozorovatelny a míří k bráně v drátěném zátarasu. Vypnou elektrické napětí v drátech a v té chvíli je Rakušan uvidí. Něco volá německy a posílá syna rychle zpátky. Pak se pouští sám za ním. Utíká.
Jenže už je pozdě. Oba pohraničníci si otevřou bránu v drátěné stěně a okamžitě začnou muže pronásledovat.
Všechno jim jde tak překvapivě rychle. Ostatně mají na to výcvik.
Podle Gisely Heinrichové padly tři výstřely. Pohraničníci při výslechu však uvedli, že nejdřív volali „stůj“ a vystřelili několik dávek ze samopalu. Do vzduchu pro výstrahu a pak do příkopu vedle cesty. Teprve pak střely zamířily přímo na Josefa Heinricha. A přesně. Rakušan se zapotácel a skácel k zemi. Manželka se zastavila a zmateně se vrátila k němu. Vrací se i mladší syn, který už byl skoro zpět na hranici. Brečí.
Pohraničníci přibíhají a jako by toho nebylo dost, nasazují těžce zraněnému Josefu Heinrichovi pouta. Stihnou mu dát ještě rychlou první pomoc a už všechny tři odvádějí na druhou stranu železné opony. Ale to už dorazil nadporučík Josef Kameníček, který okamžitě předává informace nadřízeným a současně žádá o sanitku.
Jenže ta zoufale dlouho nejede. Kameníček volá lékaře z Hnánic, ten přijede a muže ošetří. Samozřejmě že to nestačí. Až téměř hodinu po incidentu přijede osobní vůz s lékařem a nešťastného Heinricha odváží na chirurgii do nemocnice ve Znojmě. Má prostřelené břicho, prostřelenou křížovou kost. Druhá kulka mu prostřelila koleno. „Po převozu do nemocnice byl zraněný v těžkém šoku,“ psalo se v lékařské zprávě.
Přesto to zpočátku vypadlo, že se Heinricha podaří zachránit. „Po četných transfúzích a infúzích v době předoperační, operační i pooperační se stav zraněného upravil.“ Pod lékařskou zprávu se podepsal starší lékař Miroslav Ráboň.
Zatímco Heinrich leží v nemocnici a bojuje o život, pohraničníci jeho manželku a syna propouštějí na svobodu. Ostatně sama je o to zoufale prosí. Manžel je přece školník a oni mají klíče od školy a zítra přijdou řemeslníci, kteří jsou dopředu objednaní. Kdo jim otevře? Jsou to skoro banální starosti, v té chvíli netuší, že bude zakrátko vdovou.
Heinrich se vrací do své svobodné vlasti v rakvi dne 14. července. Na hraničním přechodu Hatě má být rakev předána rakouské pohřební službě. Jenže Heinrich má zase smůlu. Jestliže se mu už předtím nepovedl výlet za československé hranice, nepovedla se mu ani cesta zpátky. Rakušané si pro rakev nepřijeli včas a znojemští pohřebáci spěchají na další pohřeb. Pokládají proto rakev na dvě židle v blízké garáži a odjíždějí. Rakušané si pro rakev přijíždějí až po hodině a čtvrt. Zdá se, že to nakonec nikomu nevadí, auto s mrtvým školníkem jménem Josef Heinrich zamíří směrem k Vídni.
Rakouský tisk píše o tom, jak je zvědavost nebezpečná. „Dávky ze samopalu proti vídeňským výletníkům“ - zní titulek článku v deníku Bild-Telegraph ze dne 4. července 1956. „V palbě českých samopalů skončil v neděli odpoledne výlet rodiny školníka Heinricha z Molitorgasse ve Vídni-Simmeringu. Protože se výletníci dostali příliš blízko ostnatému drátu, zahájily pohraniční hlídky palbu.“ A také se tam píše, že rakouské zastoupení v Praze chce intervenovat u československých úřadů, protože v posledních týdnech to nebyl ojedinělý incident.
Československý tisk o tragické smrti výletníka napsal se zpožděním. Až 19. července vyšel v Rudém právu obsáhlý popis události. Tedy - o události samotné tam toho zas tolik nebylo - spíše se jednalo o směs frází, propagandy a kritiky Rakušanů. „Nešťastná smrt člověka, k níž došlo jeho vlastní neopatrností, se stala podnětem k neuváženým výpadům proti naší republice, především ze strany části rakouského tisku.“ Tisk v Československu dávno nebyl svobodný a tak obsah článku nikoho asi nepřekvapil. Za incident jsou prý zodpovědní jen ti, kteří mají zájem na zostřování mezinárodního napětí, píše Rudé právo. Těžko říct, koho tím vlastně mysleli. Pohraničníci, kteří zastřelili školníka Josefa Heinricha, byli sice vyslýcháni, ale za svůj postup byli nakonec odměněni. Dostali každý knihu. „Za projevenou bdělost a ostražitost při výkonu služby, rychle a rozvážně provedený zákrok udělil jsem oběma členům hlídky knižní odměnu,“ píše velitel brigády Josef Zoubek.
Jaké to byly knihy, už do zprávy nenapsal. Ale bezpochyby nebyly levné. Měly dohromady cenu jednoho lidského života.
Z brožury Brána ke svobodě Občanské sdružení PAMĚŤ 2015
P.S.
Jedním ze šéfredaktorů Rudého práva byl i Zdeněk Hoření. Jeho dcera Monika Hoření je dnes aktivní členkou KSČM a novinářkou Haló novin, dnešní pokračovatelkou komunistického Rudého práva. Jistě i dnes byla uctít památku vraha, alkoholika a syfilitika Klementa Gottwalda na Olšanech spolu se svoji kamarádkou, poslankyní za KSČM Martou Semelovou. Připomínám, že si Sněmovna zvolila na podzim v roce 2013 svým prvním místopředsedou předsedu KSČM Vojtěcha Filipa, usvědčeného agenta StB, celými 75% hlasů z 201 poslanců!!!
Dnešnímu 68.výročí komunistického puče věnovala veřejnoprávní ČT v hlavním zpravodajství Událostech čtrnácté místo z 25 zpráv v délce příspěvku 2:44 min. O mítinku antikomunistů na Staroměstském náměstí ani slovo. Místopředseda Senátu Přemysl Sobotka je zděšen. Voliči zase zděšeni z takového vyjádření pravicového politika. Jediní, kdo nejsou lhostejní a aktivně konají, jsou komunisté – jsou vidět a cítit všude. Jejich heslo „My máme čas“ se nemusí nenaplnit, budeme-li i nadále tak sebevražedně lhostejní ke všemu a všem.
* * *
Výchova k bezcharakternosti: „Dnešní prohlášení komunistů mne děsí.“
Pronesl k národu senátor MUDr. Přemysl Sobotka dnes v Událostech ČT, když slyšel jak kladně se dívají komunisté na 25. únor 1948. Starší pán, který to všechno prožil a zná je zděšen. Zděšen by měl být z toho že 75% členů parlamentu zvolilo jako prvního místopředsedu člověka, který 15. dubna 1986 podepsal závazek s komunistickou státní bezpečností, na což jak řekl je hrdý.
Čeští poslanci při tomto tragickém výročí vzpomínají hrubostí, nevázaností a odporností komunistického režimu. Když jeho milice ozbrojená pěst dělnické třídy vyhlásila třídní boj. Jsou z chování dnešních komunistů otřeseni, zděšeni a přitom - opakuji znovu zvolí 75% jako prvního místopředsedu českého parlamentu předsedu Komunistické strany, která se od minulé liší písmenkem a který slíbil svým podpisem na tzv. Závazku, že důvěru komunistické státní bezpečnosti nikdy nezklame!
Má-li tu být někdo otřesen tak my co vás volíme za vaše chování právě vůči komunistům. Jak vaše jednání nazvat? Schizofrenie? Lhostejnost? Bratříčkování? Anonymita tu jste si odhlasovali a jako grafiti ničí omítky, když je nikdo nevidí, dáváte svým anonymním hlasováním národu ten nejhorší příklad.
Ano jsem otřesen, ale z vás, ne z pana Filipa.
K.Mrzílek, 25.2.2016
P.S.
Odkaz února pana senátora jen děsí? A máme vyhráno – to je to jediné, čeho je schopen?! Děsí nás on svými nereakcemi, svoji neschopnostmi postavit se. Novodobá strašidla děsí - a že jich v Parlamentu máme požehnaně. Je jen ubohou ukázkou neschopnosti politické scény aktivně konat a řešit. Stále poukazujeme na chování komunistů poslanců. Proč? Vždyť je to jejich program. Kdy se už začneme zabývat reakcemi nekomunistických poslanců? Kteří jsou buď zděšeni, nebo mlčí, ale nic neřeší. Jestliže nevědí co dělat a jsou pouze zděšeni, tak tam nemají co dělat.
Vytýkat komunistům, že si plní svůj program, že si stojí za svými názory? To je jako kdybychom vytýkali demokratům jejich zásady. Ale tady by to na místě bylo! Být zděšeni a otřeseni z chování komunistů? To není program a ni názor. Za čím si stojí demokraté, pokud tady ovšem ještě nějací vůbec jsou?
Chtít omluvu od kohokoliv znamená žádat, aby se to již neopakovalo. Žádat omluvu od komunistů, když jiní nikdy nebudou, je naivní. Podstatné je, že výzva působí jako morální apel, aby si občané uvědomili kdo stojí na opravdových hodnotách a kdo je zneužívá ke krytí cílů, nemající se slušnou a vyspělou společností nic společného.
* * *
Připojuji odkazy na fotogalerie z odhalení Památníku obětem železné opony:
Odhalení základního kamene u Mikulova - Odhalení Památníku – První výročí odhalení
Jan Šinágl, 25.2.2016
* * *
Jak se politbyro dovědělo, že Gottwald byl grázl
Brno 19.2.2016: Spravedlnost pro nepromlčitelnost zločinů komunismu!
Kdo skutečně vyhrál a stále je vítězem sametové revoluce?!
Česká komunistická strana se musí okamžitě omluvit
* * *
P.S.
Plzeňské Slavnosti Svobody 2016 „DÍKY AMERIKO“ se už konat nebudou. Údajně už jen při kulatých výročích? Zájem veřejnosti nepochybně trvá. Je snad radnici líto peněz na každoroční poděkování a vyjádření úcty americkým vojákům a USA za osvobození Plzně a západních Čech v roce 1945? Bylo by také radnici líto peněz, kdyby Plzeň osvobodila Rudá armáda?! Neozvou-li se občané, nedočkají se ani Slavností svobody při kulatých výročích. Bude Praha následovat Plzeň? Těžko, kdo by si dnes troufnul na Rudou armádu, že. Tak mizí tradice a historická paměť. Bude-li dosavadní vývoj pokračovat, budou naši potomci znát opět jen jednu „osvoboditelku“. Věřím, že v květnu občané zaplní opět prostor u pomníku Díky Ameriko – a bez politiků. Bude to konečně opravdové. Ty neustále stejné, nudné řeči při jejich projevech se už nedaly poslouchat. Zato projevy veteránů a velvyslanců USA stály vždy za to! O těch může přesvědčivě mluvit jen ten, kdo je ctí, uznává a zná jejich skutečnou hodnotu – DÍKY AMERIKO! J.Š.
Read more...