Bude nastupující normalizace jejím vítězstvím, nebo koncem? - Jsme na
začátku konce totalitního dědictví, nebo konce začátku dědictví listopadu?
Bohumil Hrabal: „Musíte umět couvat, jinak ztroskotáte. Podle mě Havel je jako Fabius Cunctator, kterej couval před Hanibalovými vojsky, aby tak začal porážku Kartága.”
Konrad Adenauer: “O tom, jak budeme žít, rozhoduje politika domácí; o tom, zda přežijeme, politika zahraniční.“
Nelze přehlédnout pokračují novou normalizaci ve společnosti. Je řízená nebo je přirozeným důsledkem naší minulosti? Přikláním se k druhé variantě.Proč fungovala první republika? Protože jsme převzali zákony a úředníky Rakousko-Uherska. Co udělali komunisté po nástupu k moci? Vyměnili zákony i úředníky. Co jsme udělali mypo roce 1989? Převzali jsme komunistické zákony i úředníky. „Uřízli“ jsme sice totalitě hlavu, ale hladové tělo ji zůstalo. Demokracie tak byla plně zneužita pro vlastní spotřebu a prospěch. Klientelismus a bratříčkování se tu rozvinuli a zdokonalili do takové míry, že jsou jimi ohrožovány samotné základy této země, díky nekontrolovatelné korupci.
Země se stala neřiditelnou a nekontrolovatelnou díky absenci občanské společnosti, která se teprve vytváří. Nemravný zákon o financování politických stran a volba většiny politiků jejich stranami, pokud občané volí jejich stranické kandidátky jako celek. Tento nedobrý stav se zakonzervoval již od listopadu 1989. V tomto přechodném období má naději na změnu jen charismatická strana s osvíceným, schopným lídrem, mající v Parlamentě jasnou většinu a schopna s plnou odpovědností prosadit zdravý rozum. Koalice stále stejných stran v posledních 25 letech jsou toho důkazem. Strany se vždy v zákulisí dohodly, udělali si ze státu firmu a beztrestně na účet občanů „podnikaly“.
Přát si ideální řešení po totalitní devastaci téměř všeho je naivní. Demokracie neznamená jen „dělání“ peněz, ty tvoří jen základnu pro svobodu jednotlivce a tvorbu demokratických hodnot. Až budeme chtít poznat plnou, nezkreslenou pravdu o naší minulosti a našem národním charakteru, teprve potom můžeme skutečně začít budovat demokracii na nutném základě pravdy. Na lži či zamlčování pravdy nic trvale hodnotného vzniknout nemůže. Teprve až se na školách bude mluvit i o našich zločinech, stejně jako se mluví o nacistických, můžeme přemýšlet o své smysluplné budoucnosti.
Většina občanů není ze stavu demokracie v naší zemi nadšena. Být udiven, kritizovat a konstatovat, nestačí. Nemůžeme se potom divit, že nás stav naší společnosti stále překvapuje. Žijeme v logických následcích totality a jejího dědictví. Stále si nechceme připustit, že na vině nejsou jen politici, ale že spoluviníky jsme my sami. Co se ničilo po generace, nemůže být obnoveno za jednu. Je naivní požadovat, aby to za nás udělali druzí. Hlavní problém země tkví stále v problému mravním.
Čeká nás nejistá a dlouhá cesta, kdy zapojit, se musí naučit všichni schopní občané. Musíme si vynutit změnu volebního zákona, zákona o financování politických stran. Jen tak získáme naději ke změně potřebné kvality. Budoucí politici musí mít nezpochybnitelnou minulost, prokázat hodnověrně nabytý majetek a předložit občanům jako veřejné osoby podrobný životopis. Vyloučit z účasti na veřejném životě by se měli všichni bývalí členové KSČ, kteří se dopouštěli zločinů, podíleli se na nich či zastávali odpovědná místa. Řadoví členové sice morálně selhali, ale jen pro zabezpečení svých osobních a rodinných jistin. Schopných odborníků je vždy zapotřebí. Malá země jich nemá nikdy dost. Členství v KSČ neznamená automaticky „zločinec“, stejně jako nečlenství „mravnost“. To jen usnadní vládu bezcharakterních a všehoschopných lidí.
Naše země ztratila podstatnou část historické paměti, své duše, tradice, kultury a schopné vedoucí elity. Přílišný úbytek elity si dokáží nahradit jen velké země, malé ne vždy. Dokázali jsme po staletích vzájemného soužití vyhnat a okrást 1/3 obyvatelstva své země. Byla páteří průmyslu a nepostradatelnou složkou vzdělání a kultury. Z řad českých Němců pocházelo 9 nositelů Nobelovy ceny! Sudety byly nejvýznamnější průmyslovou oblastí Rakouska-Uherska. V tomto smyslu dnes bojujme o mravní přežití národa jako celku, nikoli jen jeho česky mluvící většinové části. Narůstá tak nebezpečí, že za několik generací už zde zbude jen etnikum hovořící česky, ale bez národní identity.
Stále toho o našem národě, tedy i o nás samých, mnoho nevíme, resp. si to bráníme přinat. O to snadněji a neodpovědně soudíme jen ty druhé. Kdybychom si přiznali pravdu o vlastní historii, přestali by nás druzí či jiní překvapovat a my bychom se naučili chápat nejen je, ale i sebe samotné. Dokud toto nedokážeme, budeme žít ve stálé lži se všemi jejími negativními dopady na naše životy, společnost a její budoucnost. Začněme aktivně a týmově pracovat! Pokud budeme donekonečna vše jen rozebírat, hrozí stálé rozmělňovávání problémů a nakonec kvůli nekonečným diskusím neuděláme nic. Produkovat spoustu slov nám šlo vždy, s činy to však bylo horší. Není-li myšlenka v „srdci a v „rukách“, je vše marné. Dobré věci vznikají z nadšení. Realizují se jen díky vytrvalosti a disciplíně.
Základem demokracie jsou funkční soudy, policie a nezávislá média. Zde je hlavní překážka rozvoje demokracie. Nositelem odpovědnosti se musí postupně stát mravně silní lidé. Znakem nefunkční, nevyspělé společnosti je rostoucí počet předpisů, zákonů a nařízení na sebe nenavazujících. Znakem vyspělé společnosti je pravý opak. Základní zákony musí být přímo v nás, ne na papíře. Základem budování státu je rodina a komunální politika, od níž se vše odvíjí! Nejsou-li kvalitní, nemůže být kvalitní ani to, co je nad nimi.
Bohumil Hrabal: „Musíte umět couvat, jinak ztroskotáte. Podle mě Havel je jako Fabius Cunctator, kterej couval před Hanibalovými vojsky, aby tak začal porážku Kartága.”
Konrad Adenauer: “O tom, jak budeme žít, rozhoduje politika domácí; o tom, zda přežijeme, politika zahraniční.“
Karel Havlíček Borovský: „Na světě jsou pouze dvě politické strany – slušní a neslušní občané. Poznáte je podle toho, jak se staví ke školství a vzdělání.“
Ano, výchova, vzdělání, kultura, osobní příklad a aktivní občanská angažovanost ve veřejném životě obce. To je začátek dlouhé a nejisté cesty, kdy požadavkem nemůže být jistota, nýbrž naděje - naděje o smysluplné cestě, jejíhož konce se sice nedočkáme, ale mohou v ní pokračovat ti, co přijdou po nás. Každý musíme začít u sebe.
Má-li se naplnit odkaz Václava Havla a náš národ přežít, musíme se jasně přihlásit k západním demokratickým hodnotám. Naše zahraniční politika musí být čitelná, věrohodná a jasně prozápadní.
Je třeba v této zemi (jako soli) probudit neutuchávající kreativní aktivitu občanstva, která by pomohla oživit tradiční českou pohodlnost, která by osobními příklady změnila zatuchlost české reprezentace na všech úrovních správy země a proměňovala ji v samostatné, sebevědomě a odpovědné jedince, kteří pracují odvážně a plně pro blaho naší země, ostatních občanů Evropy a světa.
Alexandr Solženicin: „Začneš-li obhajovat svou lež, musíš lhát znovu a těch lží přibývá. Ty musíš časem obhájit mnoho lží a tvá původní lež tě pohltí.“ „Jediné slovo pravdy vyváží celý svět,“
Je to i životní krédo Mistra Jana Husa, které je v roce 600.výročí jeho upálení zároveň výzvou k životu v Pravdě nám všem!
Jan Šinágl, 17.2.2015
* * *
Tento článek jsem poslal jako příspěvek do 2.ročníku literární soutěže „Ceny Přítomnosti“. Soutěž byla vyhlášena 17. prosince 2014. V úterý 31.března ve 14 hodin byly v Národní kavárně (Národní 9) vyhlášeny výsledky letošní soutěže. Příjem mého článku byl potvrzen. Do dnešního dne jsem neobdržel žádnou informaci, tedy ani o vyhlášení výsledků soutěže. Nic už tedy nebrání zveřejnění článku.
Jan Šinágl, 29.4.2015
Read more...