Příspěvek k vystoupení prof. Václava Bělohradského na téma Postdemokracie a Antipolitika, pořádané Institutem pro politiku a společnost, společně s Hnutím ANO.
Chtěl bych nejdřív ještě dodat něco k pohřbívané demokracii, jestli tedy správně rozumím
termínu postdemokracie. Nemyslím, že nějaká demokracie je už k zahození. Ona se totiž demokracie hodná toho jména ještě nikde nenarodila.
Základními atributy zastupitelské demokracie jsou: zaprvé: volení zástupci lidí nějakého obvodu, kteří slibují pracovat pro své voliče podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a vedle nich - zadruhé: politické strany jako tvůrci politického systému republiky. Ve vzájemné volné soutěži. Tak praví naše ústava.
Kritickým momentem současné demokracie, nejen u nás, je způsob výběru kandidátů. Praxe, která pohřbívá vliv lidu na řízení státu, a dává jej do rukou politickým stranám a jejich sponzorům, je výběr a nominace kandidátů jako zástupců lidu - politickými stranami. To neříká ústava, ale volební zákon.
Jím si politické strany (převzato z komunizmu, kde ale byla vláda jedné strany) uměly pokračováním totalitní praktiky nastavit podmínky pro výkon poslanecké funkce, jež automaticky poslance korumpují a vyvíjejí tlak na jeho oddanost ne lidu, ale nominující je straně. Práce ve prospěch lidu, deklarovaná ústavou, mizí.
Jak je toho dosaženo?
Pohádkově vysoká odměna za výkon poslanecké funkce, ta poslance už touto svou výší sama neodolatelně korumpuje. V tom smyslu, že on se musí činit, aby straně poníženě sloužil a měl tak naději být příště opět na kandidátce. A tak si zachoval naději na pohádkový příjem i po příštích volbách. Je tedy poslaneckým příjmem, různě ještě vylepšovaným, odveden od myšlenky služby lidu. Tím ale je přerušeno pouto lid - parlament. Tím už tu není zastupitelská demokracie. Ani žádná jiná.
Za dobré služby straně (a jejím sponzorům) má poslanec naději být povýšen. Do stranických nebo státních funkcí. Čímž v praxi dosáhne ještě vyššího příjmu. Jednak od státu za funkce ve státní službě, jednak příjmy - řekněme příležitostné, o nichž se v „dobré společnosti“ nemluví.
Ale o průniku zločinu do politického systému na tomto místě pojednávat nebudu. Bylo by to odvádění pozornosti od tématu čisté demokracie a demokracie, jíž po vzoru termínu reálný socialismus říkám reálná demokracie.
V té tedy žijeme, a mírně protestujeme. Jistě by se takto vládnout vrchnosti dlouho nedařilo bez opatření, jakým je cenzura a dále metodami „Rozděl a panuj“, či „Chléb a hry“. To vše dnes už na vědeckém principu spřádáno a realizováno.
Tento systém nedemokracie je pastí i pro samotné politické strany. Ony jsou též jednoznačně závislé na nastavených nedemokratických poměrech:Snaha o získání hlasů voličů je nutí přesvědčovat veřejnost o správnosti svého konání a o své nepostradatelnosti. (Jediný rys skutečné demokracie.)
Protože však jejich politická činnost zpravidla je v příkrém rozporu se zájmy státu a lidu, musejí vykládat na svou reklamu obrovské peníze.Ty peníze je však nutno nějak získat. Zpravidla to nebývá velký problém. Jenom je nutno soutěžit o přízeň Galerky. Což se neobejde bez příležitosti ke vlivu zločinu v politických stranách ve státním systému, jenž si nepřestal říkat demokratický.
Projevem této úchylné demokracie je též povolební střídání lidí podle stranické příslušnosti ve vládních a jim podobných veřejných funkcí po volbách. Za takových podmínek těžko vyzrávají odborníci, ale dobře se uplatňují Drobilové, Dalíkové, a jim podobní.
Co může být nejtragičtějším důsledkem takto pojaté demokracie, o tom si každý může udělat obrázek podle této zkušenosti:
Krátce po 15.březnu 1939 se angličtí vládní úředníci v debatě s Janem Baťou a Janem Masarykem hádali a pak shodli, shodli, že ČSR musela být obětována proto, že anglické politické strany se neodvážily včas uvolnit peníze na vyzbrojení Anglie z obav, že by ztratily hlasy voličů.
Neboli potřeba vyhovět většině voličů může být v příkrém rozporu s životně důležitými potřebami země a tu politické strany stojí před neřešitelnou, schizofrenní situací, v níž mohou těžce poškodit vlastní stát.
Ing. Stanislav Vrbík, mobil 602563464, Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
17.3.2015
* * *
Semináře prof. Václava Bělohradského na téma Postdemokracie a Antipolitika, pořádané Institutem pro politiku a společnost, společně s Hnutím ANO v budově Anglo-American University (Letenská 5, Praha) dne 17.3.2015 jsem se zúčastnil. Takřka hodinová přednáška a následná takřka hodinová diskuze, byly velmi zajímavé, poučné, plné zajímavých postřehů i z řad diskutujících. Moderoval Jan Macháček z LN. Se článkem pana Vrbíka se ztotožňuji.
Několik postřehů z přednášky prof. V.Bělohradského: Doba chaosu a hybridů - univerzální podrazáctví - práce už neformuje člověka - multirasová politika je možná, pokud je na bázi společně sdílených kulturních hodnot, multikulturní možná není – tradic je mnoho, kultura jedna – globální vesnice vede k zániku tradic – žádná reprezentace se nedá udržet, protože komunikační hojnost ruší potřebné mezery a odstupy – postdemokracie a následná frustrace, desiluze – marketingový systém voleb vede k nízké legitimizaci zvolených – vznikají kritická množství, něco změnit a rozpustit se – podnikatelé a morální panika – velká lež euro, nemá potřebné znaky, tzn. společná fiskální politika atd., tedy zrušit nebo federace EU – zavedení Eura bylo politické rozhodnutí – o jeho předčasném zavedení varovalo cca 400 německých ekonomů – většinový systém není v naší zemi ani ve střední Evropě realizovatelný, výjimka Francie – chybí nám tradice.
Ve svém vystoupení jsem mj. připomněl nevyspělost občanské společnosti, o to větší potřebu schopných lídrů, jejichž myšlení a způsoby nejsou postiženy životem v politice. V tomto přechodném období je třeba zdravou mírou manažerství začít stabilizovat rozbujelou, ničím nekontrolovanou a neefektivní státní správu. Základem je kvalitní komunální politika, od které se odvíjí kvality na dalších stupních až po vládu. Vyřazení tohoto „filtru kvality“ umožnilo obsazení odpovědných funkcí lidmi, kteří na ně z velké většiny nemají žádné odborné a morální kvality. Tento proces, věřím, začíná – viz prosazování nezávislých osobností ve veřejném životě a jejich přímá podpora voliči, kdy voleb se zúčastňuje mnohem více občanů, než nepřímých voleb kandidátů stranických kandidátek.
Neštěstím české politiky je systém „ode zdi ke zdi“, kdy se nestále prosazují nová řešení, bez ohledu a snahy navázat a uchovat to dosažené, dobré a osvědčené. Logicky jsme potom stále na začátku. Chceme hned mít „mercedes“, ale máme stále jenom „káru“.
Český národ nebyl prakticky nikdy v historii jednotný. Většinou byl rozdělen a o to snadněji ovládán. Nikdy se nedokázal spojit a jednotně shodnout. Nehrálo roli o jaká témata a cíle se jednalo. Národy, které toho nejsou schopny nevládnou, neurčují. Jsou zákonitě ovládány a určovány jinými. Bohužel je to i součást české povahy a charakteru, s nedostatkem schopnosti pro týmovou práci v zájmu věci a upřednostňování sebe sama. Pokud se toto nezmění, budeme se stále „točit v kruhu“, naříkat a zoufat si nad osudem – díky sobě.
Jan Šinágl, 18.3.2015
P.S.
Akce byla veřejná. Přednášku prof. Bělohradského a následnou debatu si můžete stáhnout ZDE do 1.4.2015. Případně zašlu na požádání.
* * *
PROVAŘENÉ MINISTERSTVO ČSSD - věc veřejná! A dobrá inspirace z Libanonu!
Labutí píseň ČSSD odstartoval její sjezd v místě, kde konala své sjezdy KSČ
Read more...