Níže závěrečná řeč Jiřího Wonky u Nejvyššího soudu ČSSR v srpnu 1987, aktuální i dnes!
Pavel Wonka se nemohl sám obhajovat. Stěžoval si, že dostal injekci, po které se mu zhoršil zrak, nemohl číst…
V jakém jste nyní s panem Šináglem vztahu?: „Pan Šinágl proti mně rozjel velmi štvavou kampaň. Myslím, že je provokatér a já se stala jeho novou obětí. Rád vytváří podhoubí pro vznik konfliktu.“ …
Nemohu nereagovat na rozhovor „Proti srsti“ s Libuší Rudinskou, ze dne 25.10.2014 vedený Štěpánkou Ištvánkovou. Má dokonce i anglickou verzi, byť zkrácenou, kde už se o mně samozřejmě nezmiňuje.
Europoslanec Jaromír Štětina se od Rudinské dávno distancoval, přesto je to jí zamlčováno. Můj protest proti Grebeníčkovi byl pro ni „legrační“, když jsem Grebeníčkovi na Letné 1.5.2005 (syn sadistického komunistického bachaře) připomněl, aby při vychvalování Ruské armády nezapomněl také na Armádu USA a vojska gen. Vlasova. Geny ruské babičky se v Rudinské zřejmě nezapřou. Dále paní „neomylná a vševědoucí“ perlí: „Václav Malý, Václav Havel, Václav (správně Stanislav) Devátý, upřímně věřili Pavlu Wonkovi. Po odhalení, že to byl naopak člověk, který zneužíval represivní složky státu k tomu, aby zastrašoval spoluobčany, a snažil se využít situace ve svůj prospěch, je něco, co obrací tu postavu vzhůru nohama a vrhá stín i na ně samotné. Nechtějí si přiznat, že jsme všichni omylní a že oni sami se mohli stát obětí omylu.“
Svazky v ÚSTR dohledala, ale žádnou vinu Pavla Wonky jimi nedokázala, takže je chudák ani nemohla zveřejnit (rozuměj žádné neexistují). „Argumentuje“ přesně jako Hučín. Není divu, že ji podporuje. Hučína zase podporuje KAN, kde je místopředsedou. Už mi psal dokonce předseda KANu Jiří Domlátil, jak je KAN rozhořčen mým hodnocením „hrdiny odboje se statusem válečného veterána a držitelem modré knížky“ a že bude žádat uveřejnění stanoviska KANu na mém webu. Rád mu vyhovím, jen nevím, zda se tohoto „Hučínova“ usnesení vůbec kdy dočkám (slíbil v únoru)?
Jako perličku uvádím i reakce šéfredaktora Národních listů Jana Valenty, které došly do mé pošty: „Souhlasím s Libuší Rudinskou, jste mediální provokatér.“ – „Zaplať Bůh mí předkové zažili Rakousko a ČSR !!!! Pokud jde o vás, nemáte sebemenší ponětí co je demokracie.“
V „dokumentu“ představuje Rudinská PhDr. Milana Jirouta jako údajného signatáře CH 77, přitom v knize o CH77 není vůbec uveden. Takže na něho asi zapomněli, by nám bylo autorkou nepochybně vysvětleno. Proč se už v něm Jirout nezmínil, jak sám nasazoval život a pašoval knihy od Pavla Tigrida, aby tak posílil svoji důvěryhodnost? Veřejnost silně znepokojilo v MK Praha, že socioložka Jiřina Šiklová, byla tímto jeho tvrzením velmi překvapena. Na doplňující otázky reagoval podivně, vyhýbavě až zmateně, pokud vůbec. Na PhDr. dost nepřesvědčující vystoupení, nebo snad představení?! Dnes jsem mu volal na mobil, byl na Pomezních boudách, slyšel jsem ho dobře, ale po vyslovení mého jména se už ozývalo jen opakované: „Haló, neslyším, kdo volá…“ až zavěsil, ale třeba nedoslýchá? Možná jsem se měl představit jako Rudinská, potom by možná už slyšel dobře?! Chtěl jsem se ho zeptat na jeho podpis pod CH77, kolik knih propašoval ze Západu a co je pravdy na tom, že měl být důvěrníkem Vnitřní ochrany vězeňské správy VO SNV, což bylo to samé, co spolupracovník StB, chodící často na výslechy, jak plyne ze svědectví Pavla Wonky. Ten mu mimochodem velmi pomáhal. V „dokumentu“ Pavla Wonku zpochybňuje, přitom dříve o něm nepochyboval a psal v roce 1990 např.: „Pavla Wonku jsem poznal Jako nesmiřitelného člověka a bojovníka protiporušování právních norem, na všech úrovních. Svými postoji, znalostmi práva se těšil důvěře vězňů, kterým pomáhal skládat nejrůznější odvolání, stížnosti, žaloby na mocenské právní instituce. Zastával názor, že i v právní oblasti je nejlepší obranou útok.“
Známý antisemita, lhář a násilník Václav Černík na kameru lže, když tvrdí, že rakev Pavla Wonky nesli 2 agenti StB - Aleš Polanský (je evidován) a Evžen Klokočka. Klokočka žádnou rakev nenesl a s Rudinskou doslova „vyrazil dveře.“ Na prvním výročí smrti Pavla Wonky byl Václav Havel ve vězení a u hrobu se podepisovala petice za jeho propuštění. Černík opět lže, když tvrdí, že „Havel odmítl přijet, protože tady nechce mít nového Fučíka.“
Rudinská diskutovala s Wonkovými „přáteli“ do „hloubky jeho osobnosti“? Škoda, že vševědoucí fotografka Rudinská se nepokusila objevit „hloubku“ i jejich duší. Určitě by v té hloubce nemravnosti, ubohosti a malosti našla i ona sama plné uspokojení a vzájemné souznění duší. Jako žena a matka, vůbec neprojevuje žádný cit, empatie, chová se studeně, cynicky, odporně. Proto ani její „dílo“ nemůže být nositelem jiných hodnot.
Jen připomínám z minulého článku: … Mimochodem Rudinská byla i V USA, kde se setkala s jedním vyšetřujících lékařů (jistě nemalé finanční náklady!) a v „dokumentu“ ani slovo, záběr či alespoň fotografie ze setkání?! Dále je zajímavé, že v prvním promítání filmu ve Vrchlabí byl zveřejněn posudek Pavla Wonky z vyšetření na psychiatrické klinice v Bohnicích. V MK Praha se již na plátně neobjevil! I v této věci bylo (po promítání ve Vrchlabí) podáno trestní oznámení Jiřím Wonkou a stížnost na ČLK (Česká lékařská komora). O ubohosti Hany Jüptnerové, která o Pavlovi Wonkovi vypovídá převážně negativně (v dokumentu ČT před cca 15 lety hovoří zcela jinak!) svědčí i to, že scéna byla natáčena na její zahradě u kuchyňského stolku, který jí daroval Jiří Wonka. Sedával u něho i Pavel Wonka s maminkou… Ještě se přitom hloupě a primitivně smála. Bude toho ještě více, co vyjde najevo! … (Jiří Wonka má v úmyslu vzít si stůl zpět. Zde už pomůže jen očista stolu ohněm!)
Zdá se, že paní fotografka zavádí novou disciplínu dokumentaristiky? „Dílo“ po obdržení dotací dostane jiný název i obsah, který je navíc měněn po premiéře a uvedení do kin!
Doufejme, že soud s touto neschopnou, resp. všehoschopnou podvodnicí, zlodějkou a defraudantkou její „kvality“ patřičně ocení. Nedivme se, že historika Petra Blažka, Jiřího Wonku a mne považuje za „zločinné spolčení“ (ona to musí přece vědět nejlépe). Obávám se, že to co se kolem tohoto „dokumentu“ ze strany Rudinské a jejích „příznivců“ děje, má ke zločinnému spolčení mnohem blíže. Jedno je jisté, stupeň sociální inteligence a bezcharakternosti, kterou tato osoba projevuje, by na takovéto dezinformační dílo a kampaně sami o sobě stačit nemohly. Stále žije dost lidí mezi námi, kteří mají oprávněné obavy, že pokud by se kauza Pavla Wonky plně otevřela a začalo důsledně vyšetřovat, že by nemálo lidí bylo zcela oprávněně vyšetřováno, obžalováno, souzeno a nepodmíněně odsouzeno. Komunistické zločiny, stejně jako nacistické, jsou nepromlčitelné! Je jich nemálo, někteří stále pracují u policie, soudů a státního zastupitelství! Smutné je, že jsou mezi nimi i ženy.
Z logiky věci proto nelze vůbec vyloučit, že za Rudinskou stojí stále ještě mocní, vlivní a bohatí pohrobci totalitního režimu, kteří nepotřebují, aby výjimečná osobnost Pavla Wonky také výjimečně ukázala, jak zločinný, odpudivý a odsouzeníhodný byl komunistický režim, který ho nakonec připravil o život!
Jsem jeden z mála, který o Pavlovi Wonkovi ví to podstatné a současně jediný, kterého veřejnoprávní média dosud ignorují. Zatím nikdo ze známých osobností veřejně nevyslovil plnou pravdu tak, jak ji popisuji na tomto webu. Stále se hovoří převážně o nepodstatném. O jeho skutečné práci pro rodnou zemi a jeho obdivuhodném dílu, se vytrvale mlčí. To je vypovídající. A to není ještě zdaleka všechno, jsme teprve na začátku odhalení pravdy!
Je dobře, že vyznamenáním Pavla Wonky a skandálním dokumentem se tato hanebná a zločinná kauza opět otevírá a začíná budit stále větší veřejný zájem. V tomto smyslu můžeme Rudinské jen poděkovat, byť to určitě nebylo jejím cílem, ani těch, s jejíž pomocí tuto účelovou pomluvu za naše peníze zrealizovala!
Jan Šinágl, 2.2.2015
* * *
MK Praha: Pavel Wonka spolu s veřejností podruhé donutil Libuši Rudinskou k útěku!
* * *
Závěrečná řeč Jiřího Wonky u Nejvyššího soudu ČSSR v srpnu 1987
Vážený pane předsedo, vážený senáte!
Narodil jsem se 2 roky po Únorovém vítězství. Jiný společenský řád než socialismus tedy neznám, a i když k němu mám výhrady, přijal jsem ho za vlastní. Žil jsem rád, s radostí jsem pracoval, byl jsem stále v činnosti. Nyní mám za sebou 1 rok žaláře a tato zkušenost mě poznamenala na celý život. Jsem poznamenán i zdravotně. V zaměstnání mi bylo znemožněno pracovat na bývalém místě. V očích své dcery jsem trestaným člověkem. Může pětileté dítě pochopit, že jeho otec byl ve vězení nevinně? A já na své nevině trvám, jsem přesvědčen o tom, že jsem se nedopustil ničeho zlého. Jestliže mě bylo přesto možno odsoudit na 1 rok nepodmíněně, pak něco není v pořádku. Buď je zákon, který postih umožňuje chybně vykládán, anebo je to špatný zákon!
Před druhou světovou válkou byla naše země ostrovem demokracie v Evropě, kdy k nám směřovala z Německa a Rakouska. Nyní je směr — 42 let po válce opačný. Proč se u nás těžko žije lidem, kteří chtějí opravdu žít? Ani já, ani nikdo jiný si nevybral společnost, do které se narodil. Ale jakmile jsme dospěli, neseme za ni svůj díl zodpovědnosti, hodnotíme ji a snažíme se o její změnu k lepšímu. Je absurdní, když vláda požaduje od svých občanů jen přátelský postoj k režimu, jehož jménem vládne a jakékoliv „nepřátelství" vůči němu chápe jako dokonaný trestný čin!
V odůvodnění rozsudku Městského soudu jsme já i můj bratr charakterizováni mezi jiným jako lidé přehnaně vztahovační, s pocitem křivdy. Napadla mne však otázka, jestli to není sám čsl. stát, který je až chorobně vztahovačný a citlivý na všechno! Na písničku, nápis na stěně, ano i stuhu před rakví básníka. Doporučil bych tomuto státu psychiatrické léčení, neboť podle mého názoru se jedná o paranoiu v pokročilém stadiu. Dovoluji si tuto personifikaci podpořit srovnáváním obdobné situace v Československé republice ve 20. letech a v době současné.
Pred více než 80. lety Čsl. republika byla několik let stará, a mohla tudíž mít alespoň podle dnešních měřítek — i jisté oprávnění k tomu. aby se svými politickými odpůrci nakládala tvrdě. Komunistická strana docela nezakrytě usilovala o změnu společenského systému, napadala a hanobila ho ve svém tisku i při demonstracích. Na májovém táboru strany (1.5.1924) v Bohumíně provolával Klement Gottwald přibližně toto: „My vidíme v tomto státě již dávno, že zde nepanuje vůle lidu, ale panuje žandár a kapitalista! My vidíme, že táto vládě na národě čerta záleží, poněvadž vidíme, že tato vláda svou politikou zahraniční i domácí žene republiku do zoufalé situace, při které jde přímo o existenci státu! . . ."
Pryč s vládou zlodějů a korupčníků a dosaďte vládu malého lidu, vládu proletariátu. Cituji Rudé právo z 15. 11. 1986 (za tento projev byl Gottwald odsouzen už 20.5.1924, ve vyšetřovací vazbě nebyl). Rozsudek praví, že „veřejně způsobem surovým a štvavým hanobil republiku tak, že to mohlo snížit vážnost republiky a ohrozit obecný mír v ní". Jaký byl za to trest? 30 korun československých, v případě nedobytnosti vězení na 10 dnů!
Nechci samozřejmě sebe ani svého bratra srovnávat se s. Gottwaldem. Chtěl bych porovnat něco jiného: trestní sazbu za pobuřování, hanobení a podvracení republiky tehdy a dnes. V ČSSR je — podle oficiální ideologie u moci lid. Je-li tomu tak, proč má lid před lidmi takový strach, že je potřeba stíhat, umlčovat, mrzačit i zastrašovat absurdně vysokými tresty? Jen tato okolnost mi dostačuje k tomu, abych o skutečné vládě lidu v ČSSR pochyboval.
U pojmu „lid" bych rád zůstal. Jeho jménem se u nás rozhoduje, vládne i potlačuje. Ale kdo je vlastně tento „lid", kterým se zaštiťují všichni mocní? Lid jsou lidé, nerozlišená množina bezejmenných lidí, těch neznámých bez postavení a bez protekce, těch skutečně pracujících, na které doléhají krize celé společnosti nejtíživěji. V naší Ústavě je neustále zdůrazňována úloha lidu a jeho tvůrčí aktivní účast na správě věcí veřejných. Ve skutečnosti je však lid manipulován, ponižován, jeho míněním je opovrhováno. Mnozí z úředníků už na úrovni okresu neuznávají občana za hodná odpovědi, jestliže si tento občan na něco stěžuje a dožaduje se nápravy.
Necítí se být odpovědni lidu, lid je totiž může odvolat pouze teoreticky, zatímco v praxi je bezmocný.
Patřím k tomuto lidu, trpím s ním, a žádám tedy nejen za sebe: učiňte slovo opět slovem! Zákon opět zákonem, právo opět právem, svobodu znovu svobodou!
Vraťte moc lidu!
Vy všichni, kteří soudíte a vládnete, aniž byste si byli jasně vědomi, že tak činíte pouze za svůj lid, vy všichni nesete odpovědnost za velké a těžké zlo, které se do naší společnosti dostalo.
Všechno se zdá nakonec prosté: každý se musí ve svém životě rozhodnout, komu bude sloužit — těm mocným nebo těm bezmocným, lži nebo pravdě, násilí nebo lásce, zlu nebo dobru. A nemylte se prosím — soud dějin je citlivý na tento zápas dobra se zlem.
* * *
P.S.
Jiří Wonka byl souzen společně se svým bratrem Pavlem. Po přečtení několika vět mu soudce Pavel Janda vzal slovo, přerušil jednání a poté byli oba bratři odsouzeni. Dalšími členy senátu byli Václav Bureš (později údajně spáchal sebevraždu) a Maria Dojčarová (komunistická předsedkyně Nejvyššího soudu). Pavel Wonka se nemohl sám obhajovat. Stěžoval si, že dostal injekci, po které se mu zhoršil zrak, nemohl číst… Řídící důstojník „estébáka“ Pavla Wonky, jej poslal do nejhoršího lágru Minkovice!
Hlava 1. komunistického trestního řádu - za politiku se netrestá. Pavel Wonka byl souzen z politicky-účelových důvodů. Takoví soudci, jako JUDr. Marcela Horváthová by už nikdy neměli soudit. Selhali a budou zase selhávat v kritických situacích, politika nepatří před trestní soud.
K soudu ani dnes často nechodíme pro spravedlnost, ale pro rozsudky, soudí se podle paragrafů, ne podle přirozeného práva. To stojí vždy nad zákony. Je nutno vynášet rozsudky podle přirozeného práva i za cenu odvolání, které by měly končit judikáty. Je smutné, že se tak začíná dít až nyní.
Až bude naše společnost schopná natočit skutečně pravdivý dokument o Pavlovi Wonkovi a stejně pravdivé dokumenty o těch, co mají jeho smrt a mnoha dalších na svědomí, bude se moci nazývat vyspělou, kulturní a demokratickou. Do té doby si budeme jen pokrytecky hrát na něco co by jsme chtěli být, ale nemůžeme, dokud si nepřiznáme plnou pravdu o naší minulosti a nepojmenujeme věci pravými jmény. Nepojmenované a netrestané zlo, brání tvorbě skutečných hodnot, bez nichž není smysluplného a trvalého vývoje. J.Š.
Komentáře
A před ním zase prolhaný antisemita opilec Václav Černík, který vypovídal dvě odlišné verze vzpomínek na PW? A před ním zase soudruh Kpt. StB Ouředníček? A před ním zase agent SNB Hučín usvědčený archívem USTR z udání 10 občanů Přerova?
No ta rudá demagožka Rudinská opravdu musí (v koprodukci s ČT a KAN) točit objektivní filmy :-) :-) :-) Na takovou žumpu do kina určitě nepůjdu. Jaroslav
www.youtube.com/.../
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.