Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Mares AVERS 130814… Dočkal jsem se. Co se mohlo starému revolucionáři, absolventu inter­nacionály a rázných kriminálů, ještě přihodit nyní, po splnění jeho věč­ných životních tužeb? Proto jsem si vzal klidně domů pečlivě u přátel skryté rukopisy ke konečné redakci, avšak deset dní po revoluci jsem byl zatčen na udání českého člověka ruskou policií jako domnělý zrádce a kontrarevolucionář. A tak následovala nová, třetí kremace, ne-li cosi horšího: vyhození na smetiště, nebo snad i konec v policejní, vojenské nebo revoluční latríně, po nepříslušném, ale lidském použití. Žalářován ve dnech, na něž jsem se celý život těšil, počal jsem mys­lit již jen na kremaci své osoby a věčný mír po věčném štvaní. Avšak i to přešlo a počal jsem znovu. Co se nepovede třeba ani po sté, může se povést po sto prvé! Vždy hlavu vzhůru!

Tato kniha o nás, vyšla v roce 2009, má skoro 600 stran, věru děsivého čtení, zamlčovaného za totality a rozhodně nepopularizovaného čtení ani dnes. Je napsaná komunistou, který věřil v ideál, ne v ideologii a byl jí také zlikvidován. Kniha je k dostání už jen v Levných knihách za 29,-Kč. Koupil jsem si ji v LK v TESCO Eden, ve Spálené už byly vyprodány. Mají ještě její poslední výtisky. Je to o svědomí nás a naší země. Její obsah a úvod níže hovoří za vše. Postupně budu některé otřesné články zveřejňovat. Před koupí knihy jsem poprvé zhlédl film Díra u Hanušovic. Kniha a film spolu velmi souvisí!

NAMÍSTO ÚVODU

Tři kremace zaživa

(Předmluva k chystané knize Revolucionář v posteli)1

Úvod k této knize je vlastně pohřbem mé dvacetileté marné práce. Pova­žuj tedy, čtenáři, toto dílo nestejných hodnot za zoufalý pokus zachytit dodatečně to, co se ještě v mém životě dalo z myšlenkových trosek zachránit, to je za záblesky ze zničených děl. Bylo to sedm románů, asi :ň sta fejetonů o Africe, Asii, Itálii, Francii, Jugoslávii a Sovětském svazu, o lidech a hlavně o mé největší milence, staré, zapomenuté Pra­ze. Tři divadelní hry, dvě operní libreta, asi deset filmových scenárií, více než dvě stě básní a mimo to také bohatý obrázkový materiál, ná­črtky, poznámky, reportážní doklady, sbírky časových dokumentů. Vše bylo zničeno ohněm, založeným lidskou hloupostí i dobrotou.

První akt tragédie se udál v Mariánských Lázních, odkud jsem musel -téci den před obsazením. Prchal jsem tak, jak jsem byl, a v tom, co jsem ~iohl rychle popadnout. Tmavé kalhoty, světlé sako, bez ponožek, kaž­dý střevíc jiný, se svazkem milovaných knih. Pak skok do malého auta, jehož motor, bohudík, ihned naskočil. Přiběhla ještě sousedka, Němky - ně. a vhodila mi do vozu starý, vyřezávaný, gotický krucifix se slovy: ..Bůh vás cestou ochrání, uvidíte...“

Sotva jsem vyjel ze vrat, přibíhala již polem k mému domu skupina asi dvaceti osob s revolvery. Padlo několik výstřelů, ale zdá se, že poda­ný krucifix přece jen svedl déšť kulí jiným směrem.

Zatím se již sousedé, kteří to se mnou myslili dobře, zmocnili mého archivu a všechno spálili. Ovšem měl jsem tušení, že budu muset prchat, a proto jsem ukryl do vozu již předem pečlivě srovnaný materiál, který jsem hodlal vydat po válce. Bylo to sedm románů a značná část ostat­ních mých prací.

Zavazadlo s tímto materiálem jsem odvezl do malé moravské vesničky, daleko, daleko od dráhy, k poctivým venkovanům. Chtěl jsem, aby se v Praze při domovní prohlídce neztratily.

Jezdil jsem pak do té vesničky dosti často, abych se vždy se svou pra­cí trochu pomazlil a tu a tam něco poopravil.

Až pak se stalo jednoho dne. Byla krásná podzimní neděle. Vesniča­né se právě vraceli z kostela farního městečka, když jsem potkal sestru pantáty ze vsi, jemuž jsem svěřil práci dvaceti let svého života. Pravil jsem: „Tak, Andulko, odpoledne k vám přijdu, jedu si pro kufr.“

S Andulou to trhlo a koktala polekaně: „Já nevím, pane Mareš, jak to je, ale naši měli strach a tak se mně zdá, že loni na jaře všechno zako­pali na poli.“ - Rozběhl jsem se do vesnice a zastihl pantátu samotného „na domě“, jak se tam říká něčemu, co je víc než chalupa a méně než statek.

Přijal mne s klidem rozvážného hospodáře, takže jsem byl zaplaven vlnou naděje, že je vše v pořádku. Začal jsem proto klidně a bez vzru­šení: „Tak, Jouzo, přijel jsem si pro ty své věci!“2

(2 S nejvyšší pravděpodobností Josef Novák, rolník z Jilmu (Jindřichohradecko), srov. zde s. 551.)

Jouza odvětil: „Pane Mareš, na tenhlencten den, na ten jsem čekal, toho jsem se bál... Váš kufr jsme rozštípali a všechno, co v něm bylo, jsme spálili... Inu, musíte tomu rozumět, strach je hrozná věc. Jak to bylo v Praze s tím atentátem, tu najednou k ránu, za svítání, obstoupilo vojsko celou vesnici a tu jsme si pomysleli - teď jde panu Marešovi o krk, že si to tu nechal, a nám také, že jsme mu to u nás nechali. Víte, jsem člověk jinak nebojácný, když jde, víme, o něco, čemu rozumím. Z toho, čemu rozumím, bych se dovedl vykroutit. Ale toho kufru jsme se už dlouho báli a vím, že věci napsané a vytištěné, ty, panečku, umě­jí být hroznější než dynamit. Tak jsme to zničili. Inu, je mi vás moc líto, já vás chápu, že jsme vám udělali asi něco hrozného! Ale třásli jsme se o vás a o sebe také...“

Nebyl jsem schopen slova. Usedl jsem ke stolu a skryl obličej v dla­ních. Bylo mně strašně. Pantáta stál za mnou a počal mne utěšovat: „Tak vás alespoň pěkně pohostím. Mám v komíně kus uzeného, ještě teplé. Nechtěl byste si zavdat? Stará by vám mohla uvařit také nějaké vajíčko. Tvaroh je tady taky a švagr včera přinesl pěkný smetanový sýr. V mlíčníku máme hrnek se smetanou a kafe je také ještě trochu na domě. Sta­rá vám uvaří pěkně silnou s rumem...“

Neodpovídal jsem. Neprojevil jsem žádné přání. Vše kolem mne se ztrácelo v nihilismu dvou kremací zaživa...

Jen občas jsem zaslechl tichoučké kroky pantátovy, který jako by mne nechtěl v mém smutku rušit. Takový už je takt venkovanů. Jen několi­krát odešel a zase se vrátil. Ostatní v domě věděli, kolik uhodilo. Nikdo si netroufal přijít mi na oči. Konečně pantáta zase promluvil:

„Tak už si z toho nic nedělejte, to víte, však vím, jak vám je, a pos­lužte si!“

Jako v mlhách spatřil jsem na velkém, dubovém stole talíře dokola vystavené a na nich: kus uzeného ještě v páře udírenské teploty, hroudu másla, hrnek se smetanou, mandel vajec, slaninu, velké kostky smeta­nového sýra; a kuchyně tonula ve vůni zrnkové kávy, neboť i panímáma se zatím mlčky přišourala.

Takové tedy bylo probuzení z nejhoršího snu mého života.

A když mi pantáta přisunul talíř s uzenou krkovičkou přímo pod nos a vtiskl mi do ruky vidličku a nůž a když byl přede mne položil krásný puklý skrojek bílého chleba, tu jsem byl ve svém žalu odzbrojen a dojat. Abych uklidnil pantátu, uřízl jsem si kus masa, položil na chléb a sou­sta, která zprvu byla hořká jako pelyněk, se změnila za chvíli v dokona­lý chuťový požitek venkovského pohostinství, neboť tyto dary byly podá­ny z čistého srdce, bez stínu vedlejšího úmyslu.

A tak jsem pohřbil svůj žal, největší svůj žal, touto večeří nikoliv před popravou, nýbrž po ní, avšak dostal jsem honorář, jakého tu ještě neby­lo. Honorář nejnepatrnější za dvacetiletou práci a zároveň největší, poně­vadž ten sedlák mi dal vše, co mohl, a dal by mi ještě více, daleko více, zkrátká vše, co měl.

Po celý rok 1944 do konce dubna 1945 jsem komponoval z nepatrných poznámek tuto knihu znovu a rukopis jsem dal v úschovu k spolehlivým lidem. Přišla revoluce.

Roku 1919 ukončil jsem báseň věnovanou Antonínu Mackovi3 slovy, že jen jedné věci bych se rád dočkal, a to dne, kdy rudá vlajka vítězně zavlaje z barikád.

(3 Antonín Macek (1872-1923), proletářský básník, novinář a překladatel.)

Dočkal jsem se. Co se mohlo starému revolucionáři, absolventu inter­nacionály a rázných kriminálů, ještě přihodit nyní, po splnění jeho věč­ných životních tužeb? Proto jsem si vzal klidně domů pečlivě u přátel skryté rukopisy ke konečné redakci, avšak deset dní po revoluci jsem byl zatčen na udání českého člověka ruskou policií jako domnělý zrádce a kontrarevolucionář. A tak následovala nová, třetí kremace, ne-li cosi horšího: vyhození na smetiště, nebo snad i konec v policejní, vojenské nebo revoluční latríně, po nepříslušném, ale lidském použití.

Žalářován ve dnech, na něž jsem se celý život těšil, počal jsem mys­lit již jen na kremaci své osoby a věčný mír po věčném štvaní. Avšak i to přešlo a počal jsem znovu. Co se nepovede třeba ani po sté, může se povést po sto prvé! Vždy hlavu vzhůru!

* * *

Český život II, 20. 2. 1948, č. 2, s. 30. Kniha Revolucionář v posteli, z níž je tato předmluva, nikdy nevyšla, její rukopis je dnes nezvěstný. - Vzhledem k datu otištění v Českém životě se jedná pravdě­podobně o poslední publikovaný text Michala Mareše ve 40. letech 20. století.

* * *

Film Díra u Hanušovic jsem zhlédl včera v Cinema City na konečné trasy Metra „C“ Háje. Zprvu jsem se lekl, že film nedávají – vůbec nebyl na titulkách mezi všemi promítanými filmy v kině. Zeptal jsem se prodavačky zda je film uváděn? Naštěstí byl. Slíbila mi, že se na to podívá. Po představení mi řekla, že na film chodí málo lidí, tak ho ani na titulku nedávají…?!

Film se musí vidět. Síla obrazu, slova, krajiny a hudby je neskutečná. Film vás bude doprovázet ještě hodiny po opuštění kina. Na odpoledním představení bylo necelých 10 návštěvníků, většinou postarších. Jako jediný jsem vyčkal posledního titulku a tleskal už sám…

Film silně vypovídá o nemalé části skutečně české povahy a charakteru. Naznačuje charakter a schopnosti lidí, kteří v Jeseníkách po staletí žili, pracovali, budovali a tvořili hodnoty, kdy z neprostupné džungle udělali tvrdou prací nádhernou, prospívající krajinu. Po násilném vyhnání jejích staletých obyvatel, českých Němců, se v ní usadili lidé zcela jiných vlastností a charakterů. Jaké to mělo následky, o tom vypovídá tento film - místy velmi otřesným způsobem. Z filmu je přímo cítit síla přírody, na kterou přestal působit člověk, který si ji vážil, který jí rozuměl a který ji respektoval. Člověk a příroda se vzájemně respektovali a obohacovali. Tento harmonický vztah skončil s koncem II.světové války. Kvalita lidí byla zcela jiná. Příroda si tak začala brát zpět vše od lidí, kteří k ní nemohli mít vztah a začala svůj návrat zpátky do džungle. Film nekončí vůbec optimisticky. Není divu. Během pár dnů zlikvidovat dědictví staletí a očekávat staletími budované hodnoty od jiných v krátké době, bez vztahu ke krajině a který byl dán jen touhou po snadném zbohatnutí, by bylo velmi naivní a pošetilé. Slušnému člověku je velmi smutno po shlédnutí tohoto skvělého filmu, který svým mlčením k nám promlouvá o to více! Dokud nebudeme schopni přiznat své vlastní zločiny spáchané na nevinných, upřímně se za ně omluvit, neprojevíme pokoru, nemůžeme očekávat naději, ale jen prohlubující se beznaděj se zaslouženými následky.

Nabývám stále méně dojmu a o to více jistoty, že kontroverzní knihy a filmy o naší minulosti se vydávají a točí „aby byl plán naplněn a fondy použity“. Poté je vše děláno pro to, aby knihy četlo a filmy vidělo co nejméně lidí. Příkladů je více než dost… Kdo se bojí pravdy, nemůže očekávat spravedlnost, svobodu a prosperitu. Bude se dopouštět stále stejných chyb a omylů, protože se následníci nemají z čeho poučit a být varováni! Poučovat a varovat lží je sebevražedné nejen jednotlivci, ale i pro národ!

Jan Šinágl, 13.8.2014

P.S.

Pokud vůbec bude ČT někdy tento film vysílat, tak zřejmě podobně jako slavný US film „Nejdelší den“, monumentální filmovou epopej s nejlepšími angloamerickými filmovými hvězdami, jak výstižně okomentoval Karel Mrzílek: „Dvoudílný hraný film „Nejdelší den“ se v tomto státě vysílá od 00:45 – 2:25 hod. Někdo zvrací po jedovatých houbách, jiní z českých šéfů na odpovědných místech.“

* * *

Díra u Hanušovic - nerecenze o skvělém filmu Miroslava Krobota

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 3.00 (6 Votes)
Share

Komentáře   

-1 #2 Stanislav Vrbík 2014-08-13 19:07
2.část
V ústavě se také mluví o volné soutěži politických stran, kterou je tvořen politický systém. Ovládání poslanců a senátorů z toho ovšem nemůže vyplývat, protože ti složili slib věrnosti republice, v němž říkají - a to i senátor Tomio: „… Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“.
A my, "hloupí Češi", dovolíme i politickým dobrodruhům, kteří si mohou libovolně tvořit strany, aby ovládali čest a svědomí našich poslanců a senátorů. A pan senátor Okamura ještě kárá své politické kolegy, že poslance "nemají pod kontrolou"
-1 #1 Stanislav Vrbík 2014-08-13 19:03
1.část
Promiňte, že okomentuji jiný výrok Tomia Okamury. Po zmatečném hlasování o návrhu exministra Urbana prohlásil ten dobrý muž, že koalice nemá své poslance pod kontrolou. Krásný, standardní pohled na současného politika.
Podle "demokratické" naší ústavy, lid vykonává svou moc prostřednictvím svých volených zástupců, tedy poslanců a senátorů. Ti rozhodují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)