Pavel Wonka 1988: „Ti, kdo nejdou vpřed, ať ustoupl z cesty.“ - Ukázky z myšlenek a korespondence Pavla Wonky
… Všechno se zdá nakonec prosté: každý se musí ve svém životě rozhodnout, komu bude sloužit — těm mocným nebo těm bezmocným, lži nebo pravdě, násilí nebo lásce, zlu nebo dobru. A nemylte se prosím — soud dějin je citlivý na tento zápas dobra se zlem. … Chci-li se někam dostat, musím pro jízdu s károu získat všechny. Jestliže se o to alespoň pokusím a již předem osádku kolem káry názorově rozdělím, potom jsem buď hlupák a nevidím dál, než na svá vlastní sektářská stanoviska, nebo reakcionář, kterému se s károu nikam nechce a když už musím, tak nechám ty netrpělivě přešlapující, aby se s prázdnou károu proběhli. Hrdinou a vítězem celého toho hašteření bude nakonec Švejk, který se zrodí z těch, kteří budou káru tlačit. Ten pochopí, že čas a okolnosti je nutí jít s prázdnou károu a že se při té jízdě musí hlavně dobře najíst, napít a také vyspat. A je to škoda, protože namísto Švejka se zde mohl zrodit nový člověk, člověk iniciativní, sebevědomý a plnoprávný, který si uvědomuje nejen svá práva, místo, ale i své postavení. Ale kdo ví. Možná, že se ona pomyslná kára skutečně vyškrábe někam na kopec. Ti vzadu ji přestanou brzdit a budou Švejkovi našeptávat: „Švejku, naskoč, s kopce nemusíš tlačit. S kopce to jede samo.“ A jestliže se ve Švejkovi něco probudí a těchto hlasů poslechne, potom bych v té době nechtěl být u oje. Nechtěl bych být při tom, až se ten žalostný průvod s károu bude potácet na své anabázi někam k Putimi, uondaný a demoralizovaný. Nechci být ani u té žabomyší války a účastnit se tohoto handrkování. Napadá mi tedy už jen role Laokona a proto volám: „Nevěřte Danajcům, odmítněte danajské dary!“ …
* * *
Legum servi sumus, ut liberi esse possimus
(Jsme služebníky zákona, abychom mohli být svobodni)
* * *
Uznání přirozené lidské důstojnosti a rovných a ne zcizitelných práv všech členů lidské společnosti je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě
Charta OSN
* * *
Ideálu svobodné lidské bytosti, těšící se občanské a politické svobodě od strachu a nedostatku možno dosáhnout jen tehdy, jestliže budou vytvořeny takové podmínky, v nichž bude každý požívat svých občanských a politických práv, jakož svých práv hospodářských, sociálních a kulturních
Všeobecná deklarace lidských práv.
* * *
I. Kdo byl Pavel Wonka
Chceme-li zhodnotit život jakéhokoli člověka, musíme se zamyslet nad tím, co chtěl tento člověk ve svém životě dokázat, kým chtěl být, co chtěl vykonat pro sebe i pro jiné, jaké hodnoty zejména duchovní mu byly vlastní. Druhou stránkou hodnocení je zjištění, do jaké míry se mu jeho sny, představy a předsevzetí podařily realizovat. Realizace záměrů ale závisí na schůdnosti cesty, kterou si člověk zvolí. Čim vyšší cíle má, tím více se bude pohybovat po cestách prašnějších a kamenitějších.
Pavel Wonka se narodil 23. 1. 1953 ve Vrchlabí. Jeho otec byl německého původu a pracoval jako dělník, matka byla úřednicí. Po otcově smrti jej spolu s jeho bratrem Jiřím vychovávala a snažila se jak hmotně, tak i duchovně nahradit oběma synům otcovu ztrátu. Pavel projevoval zájem o elektrotechniku. Proto po skončení základní školy navštěvoval odborné učiliště pro automechaniky a studium ukončil maturitou. Již od mala jej zajímaly pojmy jako je spravedlnost, pravda, čestnost a těžce snášel jejich opak. Byl velmi inteligentní a pracovitý. Kladl si vysoké cíle v oblasti lidského a společenského poznání. Po maturitě se snažil třikrát o přijetí na právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale negativní posudek byl pravděpodobně směrodatnější, než vědomosti a zaujetí o zvolený obor. Pracoval tedy jako dělník. Protože mu nebylo umožněno žádné vysokoškolské vzdělání v oblasti práva, snažil se tento handicap nahradit intenzívním sebevzděláváním. Soustavné a neúnavné studium právnické literatury, vrozený smysl pro spravedlnost a velký zájem o veřejné dění vedly k tomu, že mohl pomáhat spoluobčanům v řešení jejich právních sporů a problémů, znalost práva mu umožňovala i pozdější obhajobu sebe sama.
Seznamoval se s vadami a deformacemi našeho soudního systému, s nezákonnostmi, kterými byli spoluobčané vystavováni. Svým kritickým postojem vzbuzoval odpor ve strukturách státní moci a pravděpodobně i nelibost těch, kteří mohli bez jakýchkoli problémů na rozdíl od něho řádné právní studium ukončit a právnímu oboru se „cele“ věnovat.
První trpkou zkušenost s naší justicí zažil Pavel Wonka v trestním řízení, které bylo proti němu vedeno u okresního soudu v Trutnově v roce 1981. Souviselo to s rozpadem jeho manželství. Pavel Wonka byl odsouzen za čin, který sám charakterizuje jako „vniknutí do vlastního bytu“. Rozsudek a trest nápravného opatření považuje za nespravedlivý. Po řadě pokusů o nápravu se mu až v r. 1986 podařilo dosáhnout jeho zrušení cestou obnovy řízení. K novému projednání této věci však již nedošlo vlivem dalších událostí.
V r. 1983 byl Pavel Wonka obviněn, že se v n. p. Mileta, kde byl zaměstnán, dopustil rozkrádání a zkreslování výkazů o spotřebě pohonných hmot. A opět další, ještě trpčí zkušenost: odsouzení k 14 měsícům odnětí svobody v původním řízení podmíněně, odvolacím soudem však změněn trest na nepodmíněný. Tento trest si odpykal Pavel Wonka v NVÚ Plzeň — Bory, propuštěn byl 10. 3. 1985. (Viz Písemná dokumentace z pozůstalosti Pavla Wonky.) Až do své smrti byl přesvědčen, že se stal předmětem justičního omylu a pokoušel se nejrůznějšími cestami dokázat svoji nevinu.
Během výkonu trestu poznává dokonale poměry v našem vězeňství, přemýšlí o základních příčinách selhání práva a justice v našem státě a snaží se hledat východisko.
Rozhoduje se k veřejné angažovanosti. V r. 1986 vyhlašuje svou nezávislou kandidaturu na poslance Sněmovny lidu do FS ČSSR. K tomuto účelu vypracoval dva dokumenty: „Provolání nezávislého kandidáta“ a „Volební program“. (Viz Písemná dokumentace z pozůstalosti P. W.)
V obou dokumentech se staví k socialistickému zřízení loajálně, zdůrazňuje pouze nutnost kritického překonávání nedostatků jak v oblasti hospodářské, tak i v oblasti politické a zejména právní. Jeho myšlenky podporuje i bratr Jiří. Svým činem Pavel Wonka vzbuzuje pozornost místních, okresních i krajských orgánů státní moci. Vyhlášení nezávislé kandidatury je v r. 1986 činem neslýchaným a trestuhodným, může přímo „ohrozit“ její základy.
Zásah je proveden rychle a tvrdě. Pavel Wonka spolu se svým bratrem Jiřím jsou dne 26. 5. 1986 zatčeni a je na ně uvalena vyšetřovací vazba. V této vazbě, která je i z hlediska pozdějšího rozsudku Městského soudu v Praze nezdůvodnitelná, tráví oba bratři celý rok. Od zatčení do poloviny března 1987 jsou drženi ve věznici v Hradci Králové, od druhé poloviny března do konání soudního přelíčení ve dnech 20. až 26.8.1987 ve věznici Praha—Ruzyně. Trvá celý rok, než se podaří sestavit obžalobu. Materiály nestačily na politický monstrproces za podvracení státního a společenského zřízení. Proto se orgány bezpečnosti snažily dodat alespoň nějaký přijatelný podklad. Hlavním materiálem obžaloby se stalo obvinění, že se Pavel Wonka během předcházejícího výkonu trestu v NVÚ Plzeň — Bory před některými spoluvězni vyjadřoval „hanlivě“ o poměrech v CSSR, hanobil a znevažoval KSC, politiku SSSR a čelné představitele. Od tohoto obvinění se však distancoval i soud, protože hodnověrní svědci nevypovídali přesvědčivě, zejména poté, co vyšlo najevo, že jeden z nich ukradl Pavlu Wonkovi ve vězení balíček.
Po značné zahraniční publicitě, která byla tomuto případu věnována, musel soud roční sazbu zdůvodnit. Jiřímu Wonkovi, proti kterému bylo těžké sestavit obžalobu, vyměřil soud trest 12 měsíců odnětí svobody nepodmíněně, přestože nebyl nikdy trestán, za pobuřování, jehož se měl dopustit obsahem svého socialistického závazku, odeslaného jeho zaměstnavateli OPŠ Náchod. Tím se vazba Jiřího Wonky pokryla. Pavlovi musel být vyměřen trest vyšší. Protože on byl hlavou a původcem myšlenky. Bylo mu vyměřeno 21 měsíců nepodmíněně a ochranný dohled v trváni 3 let. Tato skutečnost se mu stala osudnou. Proti rozsudku městského soudu v Praze se Pavel Wonka odvolal. O odvolání jednal Nejvyšší soud CSR. Svým usnesením odvolání zamítl a rozsudek městského soudu potvrdil. Pavel Wonka byl pro výkon trestu zařazen do II. nápravně výchovné skupiny. Během vazby sepisoval neúnavně své názory a kritické polemiky ve formě tzv. „Tezí“. Tyto teze jsou číslovány od 1. do 93. (Viz Písemná dokumentace z pozůstalosti P. W.) Kromě Tezí píše Pavel Wonka ve stejném období i tzv. „Dokumenty“, které také čísluje. Jejich počet dosáhl čísla 106. Popisuje v nich příklady protiprávních postupů ve věznicích, které zažil on sám nebo jeho spoluvězni, spolu se stížnostmi na postup justičních orgánů.
13. 8. 1987 je Pavel odvezen libereckou eskortou, která jej při tom fyzicky ztýrá, do výkonu trestu ve věznici v Minkovicích. Rozsudek nerespektuje, pokládá jej od počátku za neplatný. Vzhledem k tomu odmítá ve výkonu trestu pracovat. Následují vězeňská postihy, opětovná a prodlužovaná samovazba. Během necelých dvou měsíců zhubl o 21 kg. Pro obavy z vážného ohrožení zdraví byl převezen do vězeňské nemocnice v Praze — Pankráci. Po měsíci nemocnici opouští, je převezen do NVÚ Plzeň — Bory a konec výkonu trestu tráví na soudním oddělení psychiatrické léčebny v Praze — Bohnicích. Odtud je 26. 2. 1988 z výkonu trestu propuštěn se závěrem, že žádnou psychiatrickou chorobou a poruchou netrpí.
Z výkonu trestu se vrátil v zuboženém stavu. Nebyl schopen samostatné chůze, cítil bolesti v nohou, které mu otékaly. Měl žaludeční potíže, k celkové ochablosti se přidružily i potíže dýchací. Pavla ošetřovala maminka, obstarávala mu léky. Přes její velikou péči se zdravotní stav příliš nelepšil. Pod vlivem nepříznivých situací, které jej provázely, rozhodl se požádat o povolení emigrace do NSR.
V rámci řízení o povolení emigrace byl Pavel Wonka předvolán na obvodní vojenskou správu do Trutnova na 5. 4. 1988. Zde již na něho čekali příslušníci Bezpečnosti, kteří jej vzali do vyšetřovací vazby pro maření výkonu rozhodnutí soudu o ochranném dohledu.
Pavel Wonka je v té době v kritickém zdravotním stavu. Žádá o odročení soudního jednání, advokáta prosí o vyřízení pozdravů své matce s tím, že nebude dlouho živ. Přesto se hlavní přelíčení uskutečňuje 20. 4. 1988 u okresního soudu v Hradci Králová, na které je Pavel Wonka přivezen v pojízdném křesle. Nemluví, pouze šeptá. Přesto lékař, přítomný soudnímu jednání zdůrazňuje, že je Pavel Wonka schopen účasti na soudním jednání i výkonu vazby. Soud vynáší nad Pavlem Wonkou poslední rozsudek: odnětí svobody na 5 měsíců nepodmíněně.
Krátce nato Pavel Wonka dne 26. 4. 1988 ve věznici v Hradci Králové umírá ve věku 35 let. Na základě pitvy byla zjištěna příčina smrti: plicní embolie.
Zarážející a nelidské je, že rodina od doby zatčení nedostala o osudu Pavla žádné vyrozumění. Až 28.4.1988 přišla informace od obhájce, že byl Pavel 20.4.1988 odsouzen. Dva dny nato obdržela matka telegram, kde bylo konstatováno, že její syn nežije ...
Pohřeb Pavla se konal 6. 5. 1988 v kostele svátého Vavřince ve Vrchlabí. Pietního aktu se zúčastnilo asi 2000 lidí. Církevní obřady i poslední rozloučení u hrobu měly důstojný průběh. Přes nepřízeň státní moci se pohřbu zúčastnilo mnoho signatářů Charty 77 a její mluvčí, členové Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), zástupci zastupitelských úřadů i katolický biskup Karel Otčenášek.
Je samozřejmé, že pohřeb se konal za značné asistence příslušníků StB. Někteří lidé se na poslední rozloučení s Pavlem Wonkou nedostali, protože všechny přístupové cesty do Vrchlabí byly v ten den střeženy Bezpečností a přijíždějící byli kontrolováni, některým byly dokonce odebrány průkazy totožnosti.
Pavel Wonka se stal nebezpečným i po své smrti...
Je smutné, zemře-li člověk, jehož dny se až po okraj naplnily. Ještě smutnější je smrt člověka, směřujícího k vrcholu životních ambicí. A je tragické, je-li jeho smrt zaviněna okolnostmi, které byly příznačné a typické pro naši předrevoluční předlistopadovou společnost. Pavel Wonka se stal obětí doby, která se vyznačovala totalitou, korupcí, bezohledností, lhostejností a bezprávím. Stal se obětí nezákonné soudní a vězeňské praxe.
Jeho smrt budiž mementem pro nás pro všechny.
* * *
II. Písemná dokumentace z pozůstalosti Pavla Wonky
1.K případu „Mileta“ — řeč Pavla Wonky u okresního soudu v Náchodě, s názvem Poslední slovo
2.Volební program nezávislého kandidáta Pavla Wonky do Sněmovny lidu FS ČSSR
3.Poslední teze bez čísla
4.Opis dopisu Pavla Wonky z věznice Hradec Králové, adresovaného Generální prokuratuře ČSR
5.Závěrečná řeč Jiřího Wonky u NS ČSSR v srpnu 1987
K případu „Mileta“ — řeč Pavla Wonky u okresního soudu v Náchodě
Poslední slovo
Opětovně musím konstatovat, že jsem nevinen. Důvody mého nesmyslného trestního stíhání spočívají v tom, že velmi mnoha lidem vadí má společenská angažovanost na úseku ochrany socialistické zákonnosti, práv občanů a míru. Pro tuto činnost jsem stále persekvován a v průběhu minulých tří let soustavně trestně stíhán pod nejrůznějšími nesmyslnými záminkami. Protiprávně jsem byl po pět měsíců i vězněn, ještě déle jsem byl potom zbavován možnosti pracovat.
Každému musí být jasné, že při své společenské angažovanosti nemohu páchat žádnou trestnou činnost, když je čekáno pouze na záminku, abych byl trestně stíhán a obvinění se proti mně dokonce konstruují často za pomoci křivých obvinění a svědectví svědků. Právě dnes, kdy píši tento text, mě mí klienti varovali, že příslušníci VB rozšiřují na veřejnosti, že se nade mnou stahují mraky a že mě zavřou na mnoho let. Žádám proto senát, aby vlastním rozumem uvážil, zda za této situace bych se mohl dopustit páchání trestné činnosti.
V celém trestním řízení také není jediného důkazu o mé vině, pouze několik nepřímých indicií, které se dají nashromáždit na kohokoliv při kterékoliv činnosti. Důkazů o tom, že bych spáchal trestnou činnost, není ani přesto, že bylo vyslechnuto asi na 50 osob a byly provedeny 4 revize mé pracovní činnosti. To vše Vám musí dát jistotu o mé nevině.
O mé nevině svědčí konečně i skutečnost, že okresní prokurátor v Trutnově ztrácí nervy a zahajuje proti mně nová trestní stíhání. Tento OP na mne uvalil protiprávně vyšetřovací vazbu a zde mne bez ohledu na platné zákony po pět měsíců věznil, je zcela pochopitelné, že prokurátor má obavu z následků tohoto jednání a z toho, že po osvobození před tímto soudem bude činěn odpovědným. Proto také řádně nehájil má práva a neplnil své dohledové povinnosti. Namísto, aby trestní stíhání sám zastavil, vypracoval nesmyslnou a ničím nepodloženou obžalobu a případ dostal před soud. Okresnímu prokurátoru v Trutnově je již dnes zřejmě jasné, že mě Váš soud nemůže odsoudit a očividně ztrácí nervy, když proti mně zahajuje nová, stejně nesmyslná trestní stíhání. Tentokrát mě chce stíhat za mé domněnky a za to, že myslím.
Možná, že se Vám nelíbilo mé některé vystupování před soudem, když jsem se domáhal svých procesních práv, nebo prosazoval své představy na zákonný průběh řízení. Třeba se Vám to zdálo nezvyklé. Já jsem takovou obhajobu pokládal za nejsprávnější a nejvhodnější. Sami byste možná nejednali jinak, kdybyste byli po léta vystaveni persekuci soustavného a po létí trvajícího nesmyslného trestního stíhání.
Osobně se snažím žít jako čestný občan tohoto státu a snažím se svou činností přispět k zachování zákonů, ústavy a mezinárodních konvencí a udržení míru.
Žádám nyní po Vás spravedlivé rozhodnutí. Apeluji na Vás, abyste se nedali ovlivnit tendenčností spisového materiálu, jak byl sebrán proti mé osobě. Abyste hodnotili pouze fakta, která se vší pochybností svědčí o mé nevině.
Dovolávám se Vašeho svědomí a Vaší odpovědnosti před budoucností i přítomností. Žádám Vás, abyste s konečnou platností zastavili persekuci po léta proti mně vedenou a umožnili mi žít čestný a poctivý život s uznáním přirozené lidské důstojnosti a rovných a nezcizitelných práv, beze strachu a obav z budoucnosti, který mně právem náleží jako občanu čs. státu.
Budete chránit nejen má práva, ale především základní hodnoty, na kterých je budována socialistická společnost. Jsem přesvědčen, že čestně dostojíte svým povinnostem a postavíte se proti zneužívání zákona k nezákonnému postihu osob. …
* * *
Poslední teze bez čísla
Věc: Teze politického vězně čs. státu
Téma: Legum servi sumus, ut liberi esse possimus
Motto: Zákon nemůže jen stanovit povinnost, ale musí poskytnout záruku a ochranu práv.
Nerú-li tomu tak, jde jen o násilí hordy zločinců, kteří svou moc a zneužívají proti více méně bezrannému obyvatelstvu. I ta prvotně pospolná společnost ctila svá zvyková práva více než společnost dnešní, kde se jednotliví funkcionáři naučili kodifikované právo porušovat, obcházet a dokonce zneužívat jako pláštíku ke svým zločinným akcím.
Prošel jsem dalším trestním řízením, se kterým jsem se měl možnost poznat a pochopit zrůdnost našeho justičního systému. Podařilo se mě odsoudit, ale opět jen za cenu drastických porušení zákonů. Je zcela vyloučené, že by zde došlo k chybě. Zde šlo o zcela jasně organizovanou akci, kdy každý další orgán zakrýval nezákonnosti, kterých se dopustil ten předchozí. Nakonec i NS CSR, nejvyšší soudní orgán republiky, nerespektoval zákon a porušil jej v desítkách případů.
A s ohledem na způsob vedení řízení a na jeho nedostatky i vady rozhodnutí lze učinit závěr, že občan ČSSR nemá žádné záruky, aby nebyl jako nevinný odsouzen. Možnosti obhajoby, pokud mu jsou vůbec dány. se rozplynou v tom, že je obhajoba zčásti vůbec ignorována a zčásti vyvrácena naprosto nesmyslným způsobem. Kvalita a věcnost vyřizování je zatlačována formálním byrokratickým a technokratickým vyřízením pro formu. Kontroly a revize se nikdo bát nemusí. V našem případě je dokonce průkazné falšování- důkazů i důkazního stavu, ale to není komu dokazovat.
Zákon nás tedy nechrání, protože slouží jen těm, kdo jej mají možnost vykládat a aplikovat. My se jej můžeme jen zcela neúčinně dovolávat. Jestliže vedení našeho sátu připustilo takovýto jednostranný výkon práva, takový, jaký byl v mnoha případech aplikován v 50. letech, potom lze hovořit o závažné úchylce od zásad socialismu.
Zákon neslouží jen moci, ale také lidu, každému jednotlivému občanu, kterému musí vymezovat svobodu a zajišťovat jeho práva. Stane-ii se však, že se ve státě skupina „funkcionářů zmocní“ výkladu a aplikace práva a z jakéhokoli důvodu je začne používat k pronásledování jednotlivců a skupin, přičemž zcela potlačí ochrannou funkci práva ve vztahu k persekvovaným, je to velmi závažná věc. Tento případ nastal. Je o to závažnější, že vliv takové skupiny dokázal přimět i NS CSR k neuvěřitelným nezákonnostem. A to zvláště dnes, kdy musí každému soudnému člověku být jasná, že za ty nezákonnosti bude muset republika i socialismus zaplatit krvavou daň. Mít v ruce takový nezákonný rozsudek je jako mít v ruce Černého Petra. Na jeho základě lze sice na chvíli někoho uvěznit, ale to je jediný užitek a je to vůbec užitek? Kolik to stálo, aby byl rozsudek vyroben a kolik to bude stát, až jej bude nutné hájit, pretírat na růžovo. Kolik lidí v důsledku toho ztratí důvěru ve státní orgány, státní a politické vedení, kolik jich ztratí víru v socialismus? To je ten rozpor mezi slovy a činy, se kterým příliš úspěchů ani v mezinárodní politice nenaděláme. Je-li však zákon a právo používáno takto Jednostranně, ztrácí svou funkci ve společnosti. V jednom směru Je nahrazováno účelem a v druhém směru nemůže působit. Stává se z něho Jen pláštík pro maskování účelu (represí, persekucí atd.). Není-li potom práva, a naše rodina byla postavena mimo zákon, potom nelze žádat, abychom i my takové právo ctili.
Již vůbec Je nemožné uznávat a respektovat nezákonné rozsudky, které nejsou podloženy právem, ale účelem.
Praha dne 10.8.1987
(po odvolacím soudu NS ČSR)
Pavel Wonka
a politický vězeň čs. státu kandidát na poslance FS ČSSR
* * *
Opis dopisu Pavla Wonky z věznice Hradec Králové, adresovaný GP ČSR
Generální prokuratura ČSR
odbor dozoru nad soudním řízením trestním Praha 4
Pavel Wonka
PS 62
Hradec Králové
Věc: Stížnost
Stěžuji si, že na mne soud uvalil vazbu bez mého výslechu a v době, kdy jsem byl v bezvědomí. Porušil tím ust. § 2/1, 5, 6, 13 tr. ř.
Vazba je zjevně neadekvátní příčina, pro který jsem stíhán. Osobní svoboda je jedním z nejdůležitějších práv člověka a byla omezena proto, že zde existuje rozpor v otázce nulity tr. rozsudku 1T 5/87 MS Praha, kterým byl nařízen ochranný dohled. Tento rozpor není na jedné straně řešen na kompetentních místech, což ostře kontrastuje s bleskovým tr. postihem mé osoby.
Z vězení jsem byl dopraven až domů ve špatném zdravotním stavu před měsícem. Nemohl jsem chodit. Při první cestě, kterou jsem vykonal na předvolání OVS Trutnov ohledně mé žádosti o vystěhování z ČSSR jsem byl doslova přepaden, zbit a uvězněn. V tomto státě .mi tedy není dovoleno normálně žít ani jej opustit.
Rozsudek 1T 5/87 MS v Praze je jiulitní a neplatný. Viz můj podnět u stížnosti pro porušení zákona (GP ČSR — dr. Navrátil). Jde zde o otázku viny, kterou musí orgány činné v tr. řízení řešit samostatně dle § 9/1 in fine tr. ř. Zatím jsem byl zbit, ale ne slyšen. Co se se mnou dělo dne 5. 4. 1988 vůbec nevím, neboť jsem byl v bezvědomí.
Otázka nulity rozsudku je důležitá pro posouzení skutkové podstaty prečinu. Objektem ochrany může být pouze rozsudek pravomocný. Může být i právně omylný. V dané věci nebyl vynesen soudem k tomu oprávněným, soudní řízení bylo provedeno bez řádné obžaloby atd.
Nejsem tedy tzv. speciálním subjektem, pro který by byl rozsudek závazným. Po objektivní stránce se nemohu dopouštět protiprávního jednání a nerespektovat pravomocné soudní rozhodnutí. Nerespektuji jen rozsudek nulitní a tady jen zdánlivý. Nevzniká zde též škodlivý následek. Pokud jde o subjektivní stránku, nemíním porušovat zákon a je zde vyloučen můj úmysl. Dovolávám se potom dobrodiní, které mi poskytuje ust. § 13, 14 tr. zák. s tím, že nerespektování rozsudku je z mé strany nutnou obranou přirozeného práva člověka na svobodu proti nulitnímu rozsudku. Jsou potom jen dvě varianty. Buď je rozsudek (1T 5/87) skutečně nulitní. Toto lze objektivně zjistit. I kdyby byl v můj neprospěch nadále porušován zákon a rozsudek byl nesmyslně označován za zákonný a pravomocný, potom by stejně muselo být rozhodnuto o mé nevině. Slo by totiž jen o tzv. PUTATIVNÍ OBRANU, kde je vyloučen úmysl ohrožovat zájem chráněný zákonem.
Nejsou tedy naplněny základní podmínky trestnosti dle § 3/1, 2, 3 tr. zák. Jaká je společenská nebezpečnost v tom, když nerespektuji nulitní rozsudek? CSSR nám v tom vytvořila precedens v případě Mnichovské dohody.
Dva nezákonné tr. rozudky byly již zrušeny a vymazány z mého tr. rejstříku. Třetí rozsudek 3T 688/83 OS Náchod je neudržitelný juristicky. GP ČSR je nečinný a obnovu řízení soud již dva roky nenařizuje. Ač nevinný jsem si na základě tohoto rozsudku odseděl 14 měsíců. Čtvrtému odsouzení jsem se nikdy nepodřídil a nikdy nepodřídím. Vše má své meze a to platí i pro justiční zločiny. Nebudu již respektovat ani případné rozhodnutí další, jestliže se jich vůbec dožiji.
Má soudní vazba nemá pro uvedená žádné zákonné opodstatnění. Ve věci se opět vytváří skupina úředních činitelů, která prosazuje mé uvěznění za každou cenu.
Opětovně prohlašuji, že nemám v úmyslu porušovat zákon, jenom se bráním proti zdánlivému výkonu práva, které se opírá o nulitní rozsudek. Na tom státní orgány nic nezmění tím, že mi zmalují záda do modra, jaké je mám nyní. Napáchali jste tolik zla a nezákonností, že Vám nezbývá, než v tom pokračovat.
Hradec Králové 7. 4. 1988
* * *
Závěrečná řeč Jiřího Wonky u Nejvyššího soudu ČSSR v srpnu 1987
Vážený pane předsedo, vážený senáte!
Narodil jsem se 2 roky po Únorovém vítězství. Jiný společenský řád než socialismus tedy neznám, a i když k němu mám výhrady, přijal jsem ho za vlastní. Zíl jsem rád, s radostí jsem pracoval, byl jsem stále v činnosti. Nyní mám za sebou 1 rok žaláře a tato zkušenost mě poznamenala na celý život. Jsem poznamenán i zdravotně. V zaměstnání mi bylo znemožněno pracovat na bývalém místě. V očích své dcery jsem trestaným člověkem. Může pětileté dítě pochopit, že jeho otec byl ve vězení nevinně? A já na své nevině trvám, jsem přesvědčen o tom, že jsem se nedopustil ničeho zlého. Jestliže mě bylo přesto možno odsoudit na 1 rok nepodmíněně, pak něco není v pořádku. Buď je zákon, který postih umožňuje chybně vykládán, anebo je to špatný zákon! Před druhou světovou válkou byla naše země ostrovem demokracie v Evropě, kdy k nám směřovala z Německa a Rakouska. Nyní je směr — 42 let po válce opačný. Proč se u nás těžko žije lidem, kteří chtějí opravdu žít? Ani já, ani nikdo jiný si nevybral společnost, do které se narodil. Ale jakmile jsme dospěli, neseme za ni svůj díl zodpovědnosti, hodnotíme ji a snažíme se o její změnu k lepšímu. Je absurdní, když vláda požaduje od svých občanů jen přátelský postoj k režimu, jehož jménem vládne a jakékoliv „nepřátelství“ vůči němu chápe jako dokonaný trestný čin! V odůvodnění rozsudku městského soudu jsme já i můj bratr charakterizováni mezi jiným jako lidé přehnaně vztahovační, s pocitem křivdy. Napadla mě však otázka, jestli to není sám čsl. stát, který je až chorobně vztahovačný a citlivý na všechno! Na písničku, nápis na stěně, ano i stuhu před rakví básníka. Doporučil bych tomuto státu psychiatrické léčení, neboť podle mého názoru se jedná o paranoidu v pokročilém stadiu. Dovoluji si tuto personifikaci podpořit srovnáváním obdobné situace v Československé republice ve 20. letech a v době současné. Před více než 60 lety Čsl. republika byla několik let stará, a mohla tudíž mít alespoň podle dnešních měřítek — i jisté oprávnění k tomu, aby se svými politickými odpůrci nakládala tvrdě. Komunistická strana docela nezakrytě usilovala o změnu společenského systému, napadala a hanobila ho ve svém tisku i při demonstracích. Na májovém táboru strany (1. 5. 1924) v Bohumíně provolával Kl. Gottwald přibližně toto: „My vidíme v tomto státě již dávno, že zde nepanuje vůle lidu, ale panuje žandár a kapitalista! My vidíme, že této vládě na národě čerta záleží, poněvadž vidíme, že tato vláda svou politikou zahraniční i domácí žene republiku do zoufalé situace, při které jde přímo o existenci státu! ...“
Pryč s vládou zlodějů a korupčníků a dosaďte vládu malého lidu, vládu proletariátu. Cituji Rudé právo z 15. 11. 1986 (za tento projev byl Gottwald odsouzen už 20. 5. 1924, ve vyšetřovací vazbě nebyl). Rozsudek praví, že „veřejně způsobem surovým a štvavým hanobil republiku tak, že to mohlo snížit vážnost republiky a ohrozit obecný mír v ní“. Jaký byl za to trest? 30 korun československých, v případě nedobytnosti vězení na 10 dnů! Nechci samozřejmě sebe ani svého bratra srovnávat se s. Gottwaldem. Chtěl bych porovnat něco jiného: trestný sazbu za pobuřování, hanobení a podvracení republiky tehdy a dnes. V CSSR je — podle oficiální ideologie u moci lid. Je-li tomu tak, proč má lid před lidmi takový strach, že je potřeba stíhat, umlčovat, mrzačit i zastrašovat absurdně vysokými tresty? Jen tato okolnost mi dostačuje k tomu, abych o skutečné vládě lidu v ČSSR pochyboval. U pojmu „lid“ bych rád zůstal. Jeho jménem se u nás rozhoduje, vládne i potlačuje. Ale kdo je vlastně tento „lid“, kterým se zaštiťují všichni mocní? Lid jsou lidé, nerozlišená množina bezejmenných lidí, těch neznámých bez postavení a bez protekce, těch skutečně pracujících, na které doléhají krize celé společnosti nejtíživěji. V naší ústavě je neustále zdůrazňována úloha lidu a jeho tvůrčí aktivní účast na správě věcí veřejných. Ve skutečnosti je však lid manipulován, ponižován, jeho míněním je opovrhováno. Mnozí z úředníků už na úrovni okresu neuznávají občana za hodna odpovědi, jestliže si tento občan na něco stěžuje a dožaduje se nápravy.
Necit se být odpovědni lidu, lid je totiž může odvolat pouze teoreticky, zatímco v praxi je bezmocný.
Patřím k tomuto lidu, trpím s ním, a žádám tedy nejen za sebe: učiňte slovo opět slovem! Zákon opět zákonem, právo opět právem, svobodu znovu svobodou!
Vraťte moc lidu!
Vy všichni, kteří soudíte a vládnete, aniž byste si byli jasně vědomi, že tak činíte pouze za svůj lid, vy všichni nesete odpovědnost za velké a těžké zlo, které se do naší společnosti dostalo.
Všechno se zdá nakonec prosté: každý se musí ve svém životě rozhodnout, komu bude sloužit — těm mocným nebo těm bezmocným, lži nebo pravdě, násilí nebo lásce, zlu nebo dobru. A nemylte se prosím — soud dějin je citlivý na tento zápas dobra se zlem.
* * *
III. Z myšlenek Pavla Wonky
Slova
Dané podmínky vytvářejí dnes nutnost pro mnohé, aby vyslovovali a proklamovali líbivé fráze o tom, co bychom měli dělat. Musejí to dělat, chtě- jí-li obstát. Jiná je potom otázka, jak oni své proklamce chápou, jaký jim přikládají význam a smysl, nakolik se chtějí svými slovy řídit v praxi. Měli bychom je odhalovat, předkládat jim jejich vlastní fráze pod nos a kontrolovat je s jejich skutky. Argumentovat... a. nutit je k jednání. To je jeden z nejhlavnějších úkolů!
Myšlení
Společné podmínky nevedou k nutnosti změnit myšlení (vcítění se], získání pocitu sounáležitosti, provázené vírou ve spravedlnost věci, od čehož se odvíjí konání společensky prospěšných věcí, zákonnost a podobně. Panuje oboustranná nedůvěra, nutící jen přizpůsobit se novým podmínkám, přičemž se předem presumuje jejich formálnost. Budou to tedy podmínky tzv. přestaybové, kterým je třeba se přizpůsobit a všichni si to již nějak zařídí, aby přežili tak, jak to šlo vždycky.
Skutky
Nevidím žádnou změnu, ani snahu něco měnit v mocenském aparátu, jehož práce by měla (dle proklamací) dosáhnout větší míry demokracie, dodržování zásad morálky a zákonnost. Samo se nic nestane. Je třeba změnit podmínky práce lidí, aby mohli a museli jinak jednat (podmínkou strukturální, organizační a personální změny, informovanost a kontrola]. Říci, že budeme ode dneška pracovat jinak a lépe, samo o sobě nestačí.
Bylo by třeba provést analýzy, zjistit závadný stav a od něho zjistit příčiny. Zatím ovšem závadný stav nemáme. Vše je asi v pořádku. Proč se potom tedy říká, že potřebujeme více demokratické zákonnosti, morálky, atd.? Nač bychom to potřebovali? Není to škodlivá sofistika? Jak můžeme něco zlepšovat, když máme vše v pořádku, o čemž je nejlepším důkazem skutečnost, že se žádné mimořádné závady v porušování zásad demokratické zákonnosti neodhalily?
Oprávní kultuře
Kultura národa není určována jen uměleckou tvorbou, či stavem veřejných záchodků, ale též, a to především, kulturou právní, která je, myslím, rozhodujícím kulturním kritériem, ač to, bohužel, není adekvátně doceňováno. Čím vyšší právní kulturu má národ, tím je více demokracie a lepší zajištění práv a svobod a to je přece základ a předpoklad i pro rozvoj kultury v tom smyslu, jak je všeobecně pojímána.
Silná a vyspělá právní kultura dokáže zabránit mnohým tragédiím historickým zvratům. Právě v ní tkví její důležitost i pro zajištění stability a jistoty nejen v mezinárodních vztazích, o zajištění všech lidských a občanských práv nemluvě. Silná právní kultura německého národa dokázala ve své době zabránit odsouzeni Jiřího Dimitrova. Teprve tehdy, když byla rozbita, mohlo dojít k rozpoutání války a všem dalším hrůzám.
Všeobecný zájem lidstva vyžaduje zajištění rozvoje právní kultury. Jelikož ne všude lze tento požadavek zajišťovat úsilím národa, jeví se potřebné napomáhat tomuto úsilí cestou mezinárodní spolupráce.
* * *
Kára pokroku
Pavel Wonka 1988: „Ti, kdo nejdou vpřed, ať ustoupl z cesty.“
Jsou vždy jen dvě strany — pokrok a reakce (pohyb vpřed a brzda). Co je co? V praxi to nebývá tak jednoduché určit, a nejasnost v této otázce nejednou vede k tříštění sil ve vzájemných půtkách i při rozbíjení hlav. A to vždy nahrává reakci.
Představme si skupinu lidí, kteří se dohadují, jak táhnout onu pomyslnou káru pokroku a hašteří se při tom, zda se má vůbec jet, kdo bude u oje řídit, a kdo vzadu tlačit. Někomu právo tlačit vůbec upírají, protože se nemohou dohodnout na směru, sporné je i to, co a kolik se toho má naložit a jaké má být tempo jízdy. Kolikrát se již lidské historii stalo, že se s takovou károu buď nevyjelo vůbec, nebo se sjelo z cesty, havarovalo a do cíle prostě nedojelo.
Je vždy těžké určit, kde je pokrok, kde reakce. Reakce se může halit do hávu a pokrok se může zdát reakční. Je např. pokrokem tlačit prázdnou káru, nebo trvat na tom, aby se na ni nenaložilo vše, co je třeba odvézt a vzít sebou do budoucnosti?
Nechte reakci dělat pokrok a sehraje vám pěknou komedii. Vyzdobí ulice a s velkou pompou a humbukem jimi projede s celou prázdnou károu. Možná i trochu naloží. Zaměstná to a uspokojí řadu těch, kteří se již nemohou dočkat vyrazit kupředu, a kteří by stejně nebyli k udržení. Jejich tlak se tak vyčerpá a rozmělní: dostane se jim zaměstnání, které je přivede na jiné myšlenky.
A rekace bude křičet: „Hleďme, vždyť již jedeme — volejte „sláva!“ A to vše ji umožní obnovit minulost pod jinou fasádou.
Jak se má v takovém případě zachovat strana pokroku? Má se účastnit jízdy s prázdnou károu nebo vyhlásit bojkot a odhalovat ji jako blamáž, jako ventil, který má jen odstranit nahromaděné pnutí? Nebo má raději káru brzdit a tím bránit silám pokroku, aby se vyčerpaly v komedii, kterou pořádá reakce? Budou pokrokem také ti, kteří si naloží část nákladu na svá bedra a povlečou jej za prázdnou károu?
Ideální by bylo naložit vše, čeho je třeba pro budoucnost a jet za podpory všech. Jak se však dohodnout, když ti u oje se bojí, že by potom třeba pro ně nebylo místo a dělají proto, že námitky těch, kteří mají tlačit, neslyší. Dialektiku a dialog nahrazují mlčením a postihem, snažíce se přitom inflačními hesly přimět ty vzadu k tlačení.
Chci-li se někam dostat, musím pro jízdu s károu získat všechny. Jestliže se o to alespoň pokusím a již předem osádku kolem káry názorově rozdělím, potom jsem buď hlupák a nevidím dál, než na svá vlastní sektářská stanoviska, nebo reakcionář, kterému se s károu nikam nechce a když už musím, tak nechám ty netrpělivě přešlapující, aby se s prázdnou károu proběhli.
Hrdinou a vítězem celého toho hašteření bude nakonec Švejk, který se zrodí z těch, kteří budou káru tlačit. Ten pochopí, že čas a okolnosti je nutí jít s prázdnou károu a že se při té jízdě musí hlavně dobře najíst, napít a také vyspat. A je to škoda, protože namísto Švejka se zde mohl zrodit nový člověk, člověk iniciativní, sebevědomý a plnoprávný, který si uvědomuje nejen svá práva, místo, ale i své postavení.
Ale kdo ví. Možná, že se ona pomyslná kára skutečně vyškrábe někam na kopec. Ti vzadu ji přestanou brzdit a budou Švejkovi našeptávat: „Švejku, naskoč, s kopce nemusíš tlačit. S kopce to jede samo.“ A jestliže se ve Švejkovi něco probudí a těchto hlasů poslechne, potom bych v té době nechtěl být u oje.“
Nechtěl bych být při tom, až se ten žalostný průvod s károu bude potácet na své anabázi někam k Putimi, uondaný a demoralizovaný. Nechci být ani u té žabomyší války a účastnit se tohoto handrkování. Napadá mi tedy už jen role Laokona a proto volám: „Nevěřte Danajcům, odmítněte danajské dary!“
* * *
Z dopisu Pavla Wonky z věznice v Ruzyni, který adresoval 21.7.1987 své mamince
Mám zase problémy s očima. Myslím, že je to vidět i na mém písmu. Pořád píši. Mám tolik témat a nápadů, že bych uživil 3 sekretářky. Tezí mám již 87, dokumentů přes 90 a další nepočítám. Dnes přináší RP zprávu o zřízení nového orgánu ke kontrole zákonnosti. Sověti věc řešili zvláštním zákonem. Je dlouhodobým předmětem mé kritiky, že ochrana občanských práv není řádně zajišťována. U nás je v tomto směru zase ticho po pěšině. Já zastávám názor, že současné právní úpravy podobnou právní ochranu umožňují a de lege lata se lze dovolávat takovéto ochrany a to žalobou státních orgánů v civilních sporech, ale i žalobou fyzických osob. Tato ochrana však není dostatečně úplná a vyhovující.
Je pondělí večer a právě mi byla doručena pošta. Je to 7 lístků z Francie 5 z CSSR, kde píší, kteří drží hladovku. Dále Tvé dopisy č. 64, 67, 68.’ Prvé dva cenzuroval MS Praha — zčásti jsou začerněny. Druhé dva cenzuroval NS ČSR. Pošta mě velmi potěšila a chtěl bych tímto poděkovat všem, kteří mi napsali, i všem ostatním.
* * *
IV. Maminka o svém synu Pavlovi
Můj manžel zemřel velmi mladý, bylo mu 28 let. Jiřímu byly tři roky a Pavlovi 3 měsíce. Po jeho smrti jsem se rozhodovala: zůstat sama, nebo se vdát? Ale v mé situaci by bylo těžké být dobrou manželkou někomu, kdo by možná nepochopil, že chci být i dobrou mámou. Tak jsem raději zůstala sama. Štěstí, že jsem měla maminku, která mně velice pomáhala.
Pavel byl od mala velmi samostatný a hodný. Neměl rád nespravedlnost. Těžko chápal, že je s Jiřím kamarádi vykázali ze hřiště, protože tam prý jejich otec nechodil při výstavbě na brigády. Jak ale mohl, když už nežil? Do školy chodil Pavel rád. Měl vztah k technice, miloval historii a rád četl. Když vyšel základní školu, rozhodl se jít studovat na pětileté studium do učiliště v Novém Bydžově. V té době se už cílevědomě zajímal o práva. Prosil ředitele podniku, pro který se učil, aby mu po maturitě umožnili studovavt práva. Ale on prohlásil, že na studium techniky doporučení dostane, na práva však ne. Přesto se Pavel snažil třikrát o přijetí. Bylo to však marné. Proto kupoval veškerou dostupnou literaturu z oblasti práva sám. Rozšiřoval svoji knihovnu a učil se. Na vánoce nechtěl žádné dárky. Říkal mi, abych mu dala raději pod stromeček knihy. Chtěl především ty, které s právem nějak souvisely. A pak také knihy o historii. Snažil se mít všeobecný rozhled. Zajímal se o politickou situaci ve světě, systematicky četl noviny, hledal souvislosti a snažil se z nich vyvozovat závěry.
Byl šikovný. Všecko dokázal doma opravit: ledničku, pračku, rádio, televizor. Vytapetoval mi pokoj. Pokud budu živa, tak tady tu tapetu nechám. Je to památka na Pavla.
Když se vrátil v roce 1988 z vězení, byl ve zuboženém stavu. Nemohl se smířit s tím tříletým ochranným dohledem. Kdo to nezažil, těžko to pochopí. Den co den se ve tři hodiny odpoledne hlásit na Bezpečnosti! Když by chtěl jet ke své babičce, která bydlela 9 km od Vrchlabí, musel by si 14 dní dopředu dát žádost o povolení. Bylo to velice ponižující a Pavel se s touto situací nemohl vyrovnat. Ptával se sám sebe: co vlastně mohu? Jedinou mojí zbraní je tužka a papír. A snad právě to bylo daleko horší a nebezpečnější, než kdyby měl nějakou zbraň skutečnou.
Víte, někdy sama dost dobře nedovedu pochopit, jak jsem to vydržela. Bylo to všechno smutné, velice smutné.
Ale raději už skončím. Kdyby mne Pavel slyšel, tak by, jako obvykle, řekl: „Ale mami, ty to zase bereš, jako vždycky všecko, moc ze široka ...“
* * *
Projev Václava Havla, jehož text u hrobu Pavla Wonky přečetl tehdejší mluvčí Charty 77 Stanislav Devátý, protože se Václav Havel v době pohřbu z důvodů zadržení Bezpečností v Trutnově nemohl obřadu zúčastnit
Loučíme se s mladým mužem, který podřídil svůj život jedinému cíli: boji za to, co nazýval právní kulturou. Jeho smrt ve vězení otřásajícím způsobem stvrzuje oprávněnost jeho boje. Všemi svými okolnostmi vrhá prudké světlo na právní nekulturnost, na kterou tak houževnatě a po mnoho let tento muž poukazoval. Vím, že to pramálo může utišit hoře jeho rodiny a jeho blízkých. Toto hoře snad může zmírnit pouze fakt, že svou smrtí neúmyslně, ale výmluvně potvrdil Pavel Wonka to, co dal za života nejednou najevo, že svou věc považuje za tak důležitou, že se nezastaví před žádnou obětí. Teď dal tedy oběť nejvyšší. V tom, co si sám pro sebe nazývám „dějinami bytí“ zůstane natrvalo přítomen jako osobnost úctyhodně celistvá a pravá, tak říkaje až za hrob. My, kterým ještě nějaký čas zbývá, nemusíme mít tudíž starost o mír jeho duše.
Máme však jinou starost, starost o jeho odkaz. Tímto odkazem je připomínka, že bez osobního nasazení každého z nás není možná obecná náprava poměrů.
Svůj díl odpovědnosti za Pavlovu smrt nenesou jen lhostejní a otupělí soudci a prokurátoři a demoralizovaní vězeňští činitelé. Nese ho celá společnost, která dopustila onen úpadek právní kultury a tím i úcty k lidskému jedinci. Nese ho tedy i každý z nás. Ano, na každém z nás je, aby způsobem přiměřeným jeho možnostem a schopnostem zesílil — tváří v tvář této oběti — svou snahu zasazovat se za vítězství pravdy a práva.
Pavlovi Wonkovi mohou věřící z nás pomoci snad už jen modlitbou. Všichni ale můžeme velmi prakticky, svou každodenní prací a svými každodenními postoji k svým bližním i sobě samým. Stačí, když se budeme alespoň ve stonásobně menší míře držet imperativu, kterého se držel on a který nám tu zanechal jako nejvlastnější vnitřní poselství své smrti.
Pavle, loučíme se s Tebou jménem Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných i jménem všech, kteří o Tvé práci věděli a s obdivem ji sledovali!
* * *
Vydalo KC OF Pardubice
Povoleno VčKNV v Hradci Králové — kult./290/90
Sborník uspořádala a slovně doprovodila Jaroslava Seiková Hradec Králové, duben 1990
Vytiskly Východočeské tiskárny, provoz 20, Hradec Králové — Slezské Předměstí
* * *
Jan Šinágl, 20.7.2014
Pavel Wonka: po advokátu chudých najednou důvěrník či agent StB…?!
Komentáře
s Vámi sejdu - pokud nejste z rodu KGB .
Děkuji, Kuchař
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.