Hučín měl pověst odhod­laného militantního antikomunisty - To jsem ale netušil, co se z toho vyklube - Padesát procent celkové informační produkce odboru zajišťuje Vladimír Hučín - Pane Hučíne, věřím, že své soudní pře dovedete do spravedlivého konce. Je­nom vás žádám, abyste do nich nevtahoval BIS a nebral ji jako rukojmí do vašeho osobního sporu - Vla­dimír Hučín jednu a tutéž osobu evidoval dvakrát, pokaždé pro jinou oblast zpravodajské působnosti BIS! To je ve zpravodajství stejný faul, jako byste ve fotbale protihráči schválně ukopli hlavu, a trestá se vyloučením do konce života! - Prezident Havel udělil paní Hučínové mi­lost, aniž by se on či jeho aparát pozastavil nad faktem, že zbraně byly podle výrobních čísel vyrobeny až dva roky poté, co je měl do policejního proto­kolu uvedený člověk deponovat u Hučínů - Nicméně oba jsme se ocitli na Hučínově „černé listině“. Ale to beru z výše uvedeného jako vyznamenání. - Ptám se sám sebe, zda to byl tentýž Standa Devátý, který prý při procesu s Vladimírem Hučínem prohlásil, že lepšího zpravodajce neznal?

* * *

Diskutujte: Dopisy „agenta StB“ Pavla Wonky nejvyšším komunistickým papalášům!

Kniha o V.Hučínovi - 2014-04-10 19:11

Kniha Jiřího Růžka V labyrintu zpravodajských služeb (2014) pojednává i o detailech působení pana Hučína v BIS. Jen se potvrzuje, co mnozí víme už dlouho. Že současný charakter p.Hučína je více než mizerný, intrikánský až skoro kriminálnický. Což není v rozporu s tím, že za totality bolševikům v Přerově pěkně narušoval jejich propagandu. To se nevylučuje. Po tom co v BIS vyváděl za soukromé akce, by měl vrátit všechny výplaty od BIS za těch 10 let. Po tom, co USTR potvrdil, že byl roku 1972 agentem SNB a udal asi 10 občanů Přerova svému poručíkovi SNB Hynku Vykoukalovi, Hučínovi už nikdo nevěří. Možná tak L.Rudinská a Kpt. Zdeněk Špulák z StB Hradec Králové. Společně pomlouvají všichni tři umučeného P.Wonku, který se už nemůže bránit. Skvělé charaktery...Pepa

* * *

MOTTO

Město se zdálo být opuštěné nejenom Němci, ale i obyvateli. Z komínů továren, ba ani z domů nestoupal kouř. Proto se zdálo být opuštěné a vyhaslé. A přeci i tam byli stejně jako ve všech italských městech ukryti falešní „odbojáři“, falešní bojovníci za svobodu, zítřejší hrdi­nové, byli bledí a třásli se strachem. Blbci a blázni šli do hor k partyzá­nům, bojovali po boku Spojenců, nebo viseli na lucernách na náměstí, ale moudří a opatrní, kteří se, až přejde nebezpečí, vysmějí nám a našim zabláceným a zkrvaveným uniformám, ti už čekali ve svých bezpečných úkrytech, až budou moci vyjít na náměstí a volat: „Ať žije svoboda!“

C. Malaparte, Kůže

* * *

Úvod Jiřího Růžka

Vážení a milí čtenáři!

Dostáváte do rukou knížku mých vzpomínek a zamyšlení nad tím, co jsem také zažil a prožil v zpravodajských službách České a Slovenské republiky, resp. České republiky. K sepisování jsem se snažil přistoupit v duchu čes­kých letopisců a převzal jsem metodiku slovutného kanovníka Kosmy v tom, že vyprávím, jen co jsem zažil sám nebo co mi vyprávěli očití svěd­kové, které v textu pro pořádek uvádím.

Katalyzátorem, který mě přiměl k akci, byly publikace, které popisují ob­dobí po přelomu let 1989/90 jako řadu logických a racionálních kroků jak politické reprezentace, tak vedení zpravodajských služeb. Možná že se jedna nebo druhá strana o něco takového tu a tam pokoušela, já si jen vzpomínám a dokumentuji, že jsem zažíval převážně pravý opak.

Naprosto programově se vzdávám pokušení o objektivní hodnocení, ale pořád a jenom prodávám svůj osobní pohled na události minulé a jejich hlavní aktéry. Pokud by se někdo cítil dotčen mým hodnocením a komentá­řem, je mi to líto, ale zjevně a zřejmě působil a jednal tak, že mi takto utkvěl v paměti. Věřím a doufám, že si čtenář sám udělá obraz o mém hodnotovém žebříčku a paradigmatech, která jsem považoval za vůdčí jak pro budování i činnost zpravodajské služby demokratického státu, tak pro navození mezi­lidských vztahů a komunikace.

Snažil jsem se i vážné věci podávat a přibližovat vesele, snad i trochu s nadhledem. Věřím, že to nijak nesnižuje vypovídací hodnotu o době, lidech a událostech v prvních dvou polistopadových dekádách. Přeji vám příjem­nou a možná i trošku inspirativní četbu.

JIŘÍ RŮŽEK

Ukázky z „Inspektor Clouseau“ (str. 194), věnované Vladimíru Hučínovi:

Dlouho jsem zvažoval, zdali mám psát o působení Vladimíra Hučína v BIS a potížích a zádrhelech, které z toho zpravodajské službě vznikly. Rozhod­nutí padlo, když jsem si náhodně přečetl úryvek z jeho knihy, stejně jako ně­kolik výlevů věčně uřvaného a ublíženého samozvaného reprezentanta tře­tího odboje, který byl a je na kordy se všemi, kdo skutečně nějakým rozum­ným způsobem oponovali komunistickému režimu.

… Hučín měl pověst odhod­laného militantního antikomunisty, a když jsem tenhle návrh konzultoval s Honzou Princem, ředitelem krajského úřadu v Olomouci, tak také nebyl proti. To jsem ale netušil, co se z toho vyklube,“ vyprávěl mi Zdenek Vod­sloň.

Když jsem přišel v létě roku 1999 do BIS, nechal jsem si zpracovat přehled aktuální zpravodajské situace na území České republiky. K svému velkému překvapení jsem zjistil, že zatímco v celé republice je situace v oblasti levi­cového extremismu vcelku poklidná a pouze ve velkých městech se projevují anarcho-autonomní skupiny ve střetech s pravicovými radikály, na Přerov­sku řádí komunisté a estébáci jako Černá ruka a připravují jeden puč za dru­hým.

… Pátral jsem po zdroji těchto alarmujících zpráv a dozvěděl se lakonické sdělení: „To je od Hučína!“ „No, a co?“ ptal jsem se. „No, a nic; on tam vede soukromou válku s komunisty a estébáky,“ dozvěděl jsem se na vysvětlenou. Pochopil jsem, že Hučínovo „zpravodajství“ je vnímáno jako jakýsi zpravo­dajský folklor, který vlastně nikdo nebere vážně.

… „Padesát procent celkové informační produkce odboru zajišťuje Vladimír Hučín,“ sdělil mi pan Částečka. A pak řekl něco, z čeho dodnes nejsem moudrý: „Budete se mnou souhlasit, pane řediteli, že náš teritoriální odbor je nejdůležitější, protože na našem teritoriu je nejhustší železniční a dopravní síť!“ Okamžitě jsem si vzpomněl na V. I. Lenina, který měřil sílu imperialismu tunami vytavené oceli a tisícovkami kilometrů kolejí. Ale co to vypovídá o zpravodajské situaci v České republice na přelomu tisíciletí, tá­zal jsem se v duchu?

Ředitel Částečka mi představil Vladimíra Hučína, který se mi snad ani jednou nepodíval do očí a vytrvale a fascinovaně hleděl do kouta místnosti. „Pane Hučíne, věřím, že své soudní pře dovedete do spravedlivého konce. Je­nom vás žádám, abyste do nich nevtahoval BIS a nebral ji jako rukojmí do vašeho osobního sporu.“ To bylo jedinkrát a naposledy, co jsem se setkal s Vladimírem Hučínem; nemohu ani říci mluvil, protože on v mé přítomnosti neřekl ani slovo. Někde jsem si později přečetl, že to byl jeho výraz vzdoru a pohrdání, jímž mne počastoval. Já to hodnotím jako nevychovanost a pro­jev buranství.

Po této návštěvě mi bylo jedno naprosto jasné: K zpravodajské činnosti a výstupům z olomouckého teritoriálního odboru je potřeba přistupovat s maximální obezřetností.

Takto jsem instruoval náměstka Langa i náměstka Navrátila s tím, že ne­řízená střela Hučín dřív nebo později vyrobí zpravodajské službě nějaký malér, zatímco jeho informace již stačily zahnojit poznatkový fond BIS. V obojím jsem měl bohužel pravdu.

Pokud se bude někdo v budoucnu zabývat historií dezinformace, ba do­konce cílenému snažení uvést svoji vlastní zpravodajskou organizaci v omyl, pak by mu neměla uniknout originální metoda, kterou používal Vladimír Hučín. Těsně před zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze dorazila z Olomouce informace, že vedle všech levicových ra­dikálů z celé Evropy, kteří mimochodem v Praze už byli, dorazí protestovat proti kapitalismu též pět tisíc ostravských dělníků. Dělníků a havířů, radi­kalizovaných, organizovaných a vedených členy KSČM! Nad touhle infor­mací jsem kroutil hlavou, protože jsem věděl, že pět tisíc Ostraváků by do Prahy vylákal jen zápas Sparty s Baníkem o ligový titul nebo volná vstu­penka na pivní festival. Proto jsem pátral po zdroji tohoto poznatku a bylo mi řečeno, že informace pochází ze dvou nezávislých agenturních zdrojů, tedy by měla být pravdivá. Nebyl čas zjišťovat, kdo je kdo, a tak se policie připravovala na nával naštvaných havířů.

Protestní akce proběhly a kolem pražského Kongresového centra se roz­poutaly boje jako kdysi v dávné historii o Vítkov, jenže při nich chybělo oněch pět tisíc avizovaných Ostravanů. Když bouře opadly, nechal jsem si znovu piMložit „věštby“ z Olomouce. Vcelku jednoduše jsem se dobral k tomu, že vskutku dva agenturní zdroje potvrdily řečené. Jenže když jsem ověřoval, kdo jsou ty dva agenturní zdroje, málem jsem padl do mdlob! Vla­dimír Hučín totiž jednu a tutéž osobu evidoval dvakrát, pokaždé pro jinou oblast zpravodajské působnosti BIS! To je ve zpravodajství stejný faul, jako byste ve fotbale protihráči schválně ukopli hlavu, a trestá se vyloučením do konce života! …Musím říci, že by mě nikdy nenapadlo sušit kočku v mikrovlnné troubě nebo evidovat jednu osobu jako dva zdroje.

Teprve pozdější vyšetřování vneslo jasno do neotřelých a originálních zpravodajských postupů Vladimíra Hučína. Jeho agenturní zdroj, v dikci zá­kona „osoba jednající ve prospěch BIS“, totiž ve skutečnosti působil jako agent-provokatér, který jen plnil Hučínovy pokyny. Jinými slovy, dostal za úkol zorganizovat protestní shromáždění členů KSČ/KSČM před krajským úřadem BIS a konal. O připravované levičácké akci informoval svého řídí­cího důstojníka BIS, který zpracoval informační výstup. A ejhle, v avizovaný den a avizovanou hodinu se sešlo deset, patnáct křiklounů před úřadovnou BIS a provolávali hanbu prezidentu Havlovi a Vladimíru Hučínovi! Za tohle „byla osoba jednající ve prospěch BIS“ střídmě, ale pravidelně odměňována z tzv. zvláštních finančních prostředků zpravodajské služby! Zpravodajský cyklus se uzavřel a nemělo to chybu, že?

Konec Hučínovy zpravodajské kariéry nakonec přineslo policejní vyše­třování menších výbuchů a explozí, které Hučín informačně přisuzoval ko­munistickým extremistům, ale které nesly zřetelné stopy metodiky jeho „třetího odboje“. Vzpomínám si, že policie žádala BIS o spolupráci a ředitel Částečka navrhl za styčného důstojníka Vladimíra Hučína. Tenhle fundo­vaný návrh policisty uvedl v úžas, protože to byl právě Vladimír Hučín, je­hož vedli v jedné z vyšetřovacích verzí jako možného pachatele.

Horká stopa dovedla detektivy Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu až domů k Vladimíru Hučínovi, kde při domovní prohlídce odhalili stovky lustračních formulářů na osoby, které neměly s Hučínovou zpravo­dajskou situací nic společného. Vedle toho našli jak dokumenty z archivu bývalé StB, tak klasifikované dokumenty, které již měly prokazatelně původ v BIS. Sbírku rozmnožily dvě bez oprávnění držené malorážky, z toho jedna s dalekohledem. Na místním hřbitově objevili policisté Hučínův depozit, kde měl schovány chemikálie, třaskaviny a rozbušky. Z pohledu ředitele BIS toho bylo dost na Hučínovo postavení mimo službu a propuštění.

Během vyšetřování i soudního procesu docházelo k různým anomáliím a „časovým smyčkám“. Nedovolené ozbrojování na sebe vzala paní Hučínová (bývalá členka KSČ. J.Š.), matka Vladimíra Hučína, s vysvětlením, že zbraně si u ní uložil tehdy již mrtvý bývalý politický vězeň. Prezident Havel udělil paní Hučínové mi­lost, aniž by se on či jeho aparát pozastavil nad faktem, že zbraně byly podle výrobních čísel vyrobeny až dva roky poté, co je měl do policejního proto­kolu uvedený člověk deponovat u Hučínů.

Musím otevřeně říci, že jsem si oddychl, když Vladimír Hučín přestal být příslušníkem BIS stejně jako jeho nadřízený Vladimír Částečka. Toho vystří­dal Jan Princ, jenž se vrátil na místo svého původního působení a začal dá­vat „zakletý“ teritoriální odbor do pořádku. S Janem Princem jsme měli na některé věci rozdílný názor, ale věděl jsem, že má dost zkušeností, které mu nedovolí opakovat stejné chyby, a mohl jsem se na něj stoprocentně spoleh­nout. Nicméně oba jsme se ocitli na Hučínově „černé listině“. Ale to beru z výše uvedeného jako vyznamenání.

Konečně nechci zapomenout, že Vladimír Hučín nedělal problémy jen mně, ale i mým předchůdcům. JUDr. Jan Panaš, ředitel inspekce BIS, mi vy­právěl, že si ho pozval už Stanislav Devátý a společně se radili, jak se vyrov­nat s Hučínovými aktivitami, respektive jak ho dostat ven ze služby. To samé potvrdil i ředitel odboru vnitřní bezpečnosti JUDr. Petr Mencl. Ptám se sám sebe, zda to byl tentýž Standa Devátý, který prý při procesu s Vladimírem Hučínem prohlásil, že lepšího zpravodajce neznal? Inu, jak zpívá Marta Ku­bišová: „Časy se měěěnííí!“

* * *

Ke knize se už na svém webu Vladimír Hučín vyjádřil způsobem mu vlastním. Názor si učiňte sami. Opět vyhrožuje, konstatuje, ví vše sám nejlépe, žádné důkazy nepředkládá, jen slova a žádné činy. Pouhý mluvka, narcis, i když velmi schopný manipulátor s lidmi i fakty, informacemi a dezinformacemi, jak jsem ho poznal až když jsem ho skutečně poznal. Vladimíra Hučína jsem roky podporoval, nepochyboval o jeho charakteru a opravdovosti jeho odbojové činnosti. Bohužel mé pozdější osobní zkušenosti potvrdily, že jsem se mýlil. Musím dát plně za pravdu Jiřímu Růžkovi ve věci hodnocení jeho povahy, sklonů a charakteru.

Vhodně charakter Hučína doplňuje i Petr Kerekeš, jeden z režisérů „Sametových teroristů“ v rozhovoru pro LN ze dne 5.4.2014: „...Hučel do ní celou dobu, však on je nomen omen. Manipuloval ji, vyprávěl ji o antikomunismu, ale zase je to jeho přirozenost, každému to vypráví. I kdyby potkal zahradnici, tak by jí vyprávěl o komunismu. … Hučín je muž-osobnost s nímž člověk sice nemusí souhlasit, ale je jím snadno vtažen do jeho světa.“

To, že na jeho webu je možnost se přihlásit a vložit komentář je sice standardní, ale bez možnosti získat patřičné heslo už poněkud méně standardní! Výsledkem jsou takřka žádné komentáře a pokud snad ano, tak jen pochvalné. Vladimír Hučín se tak stal v sametové době skutečným „sametovým, slovním teroristou“, mluvkou bez konkrétních činů a žádného ohrožení kohokoliv. To dokazuje i svoji neúčastí na soudech svých bývalých kamarádů-spoluvězňů, např. Jiří Wolf versus Josef Vondruška.

Včera jsem náhodou pana Hučína potkal v Praze, tedy zřejmě byl na projednávání této kauzy u VS v Praze. Nepochybně jen proto, že Jiřího Wolfa zastupoval Mgr. Stanislav Němec, který má svoji AK v jednom z domů pana Girolama Giormaniho na Vinohradech, letitého a movitého podporovatele Hučína. Nemyslím, že je Mgr. Němec neschopný advokát, ale neměl šanci. To vystihl přesně Karel Mrzílek: „Komunisté jsou v Česku nepotrestatelní ne proto, že by byli nevinní, ale proto, že tady vládnou a dění ovlivňují.“

Kupodivu slíbené sponzorování první knihy o Hučínovi „Hrdinům se neděkuje“ nakladateli Marku Belzovi odmítl pan Giormani na poslední chvíli. Pomohl jsem na žádost nakladatele sám částkou cca 70.000,-Kč.

To nemluvím o jeho „tajemníkovi“ písničkáři Zbyňkovi Horváthovi, stejně bezcharakterním člověku, s podivnou minulostí, podlým chováním a nejasným původem (zabil člověka, byl propuštěn na amnestii). Kdysi jsem mu dal na jeho žádost 20.000,-Kč na novou zvukovou aparaturu. Jakmile jsem panu Hučínovi v květnu 2011 položil 20 legitimních, věcných otázek, abych si učinil jasno. místo odpovědi jsem se dočkal nenávistných reakcí a primitivního napadání. Pod žádnou z nich nebyl pan Hučín podepsán, ale nepochybně autorem mnohých z nich (z BIS měl praxi). Poté jsem měl už konečně jasno - o obou výtečnících i jejich zastánců, kteří pravdivá fakta naprosto ignorovali.

Co na toto vše asi řekne NFAN (Nadační Fond Angažovaných Nestraníků) pana Josefa Vláška, který kdysi vyznamenal i Vladimíra Hučína (patronem byl herec Ondřej Vetchý, také asi uvěřil…)?

Jinak škoda, že jsem se nemohl zúčastnit autogramiády knihy v pražském paláci knih LUXOR. Měl bych dost otázek k přítomným bývalým zpravodajům např. proč ani za 25 let čtyři české tajné služby nedokázali odhalit ani jednoho ruského agenta, když mají v Praze snad největší ambasádu ve Střední Evropě?! Možná že i odhalily, protože lidí typu Hučína tam snad tolik nebylo, ale to bylo asi tak vše, co mohli udělat… Měl bych samozřejmě i více otázek k přítomným např. o údajných vazbách na ruské firmy Jiřího Růžka a jeho obchodní aktivity. Může jít samozřejmě i o pomluvy, bohužel podrobné životopisy, včetně životopisů rodičů u podobných osob a politiků najdeme jen vzácně, pokud vůbec…?

Jinak u knihy postrádám látkovou záložku, ale hlavně rejstřík, který by měl být samozřejmostí u tohoto typu knih, navíc za dost vysokou cenu 389,-Kč.

Jan Šinágl, 11.4.2014