Ke konferenci Traumata minulosti v současné společnosti na TU Liberec dne 19.11.2013
… Ferdinand Peroutka z projevu pro RFE 1956: „Vysídlením Němců vznikla atmosféra, ve které bylo možné odstranit bez velkého poplachu politického protivníka a zvyknout si na život bez práva a zákona.“
To jsou dnes morální následky masového vysídlení, které se dají dnes rozpoznat. Když je možné potrestat člověka za to, že patří k určitému národu, tak je později možné, že bude potrestán za to, že patří k určité společenské třídě, nebo k určité politické straně. Budoucnost nebude hrdá na ten okamžik, kdy byl na světě zaveden pojem kolektivní viny. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 a po sovětské okupaci v roce 1968, Stalinismus u nás bujel bez ohledu na to, co se dělo v Sovětském svazu. Lidé byli zavíráni, nemohli žít své životy. Stalin byl vzorem v dobách, kdy bylo jasno, že je to masový vrah. Revoluce, která se k němu hlásila vše smetla v roce 1968 větou: „Dopustili jsme se v mládí několika chyb a omylů.“ Totéž jako by mladí příslušníci SS řekli: „Odpusťte, dopustili jsme se v mládí omylů.“ A tím by byla podpora Hitlerovi vyřízena. …
Radka Denemarková: České umění nepomáhá zapomnění. Nejsem česká, není tam ten švejkovský tón. Proč
se tak málo věcí po roce 89 mění? Česká společnost je nemocná a co je horší, odmítá se léčit. Žijeme ve zfalšovaných dějinách XX. a desetiny XXI. století. Dokud se klubko nerozmotá, nebudeme svobodní. Žijeme v tragické zemi, kde lidé chtějí zapomenout a současné umění jim v tom pomáhá. Je to česká podmínka vybřezlé malosti, sekernictví, pomstychtivosti, nekonečných schůzí, sestavování oběžníků, kádrových posudků, celkové přizpůsobování se sovětskému vzoru, autokratické rozhodování neumětelů, ustavičného žvanění, pracovní demoralizace. Nikdy jsem se ve škole nedozvěděla, že tu po staletí žili Němci. Uzavřenost české národní kultury podporovala oficiální stanoviska po roce 1945. Česko-německé vztahy představovaly hluboce tabuizované téma až do 90.let XX. století.
Ferdinand Peroutka z projevu pro RFE 1956: „Vysídlením Němců vznikla atmosféra, ve které bylo možné odstranit bez velkého poplachu politického protivníka a zvyknout si na život bez práva a zákona.“
František Palacký: „Nemohl bych si vážit národa, kdyby i ten poslední cikán v něm nevlastnil stejná práva.“
To jsou dnes morální následky masového vysídlení, které se dají dnes rozpoznat. Když je možné potrestat
člověka za to, že patří k určitému národu, tak je později možné, že bude potrestán za to, že patří k určité společenské třídě, nebo k určité politické straně. Budoucnost nebude hrdá na ten okamžik, kdy byl na světě zaveden pojem kolektivní viny. Po převzetí moci komunisty v roce 1948 a po sovětské okupaci v roce 1968, Stalinismus u nás bujel bez ohledu na to, co se dělo v Sovětském svazu. Lidé byli zavíráni, nemohli žít své životy. Stalin byl vzorem v dobách, kdy bylo jasno, že je to masový vrah. Revoluce, která se k němu hlásila vše smetla v roce 1968 větou: „Dopustili jsme se v mládí několika chyb a omylů.“ Totéž jako by mladí příslušníci SS řekli: „Odpusťte, dopustili jsme se v mládí omylů.“ A tím by byla podpora Hitlerovi vyřízena.
Zatímco po válce německo tyto lidi označilo za válečné zločince, u nás zločiny 50.let, myslím tím věznění, monstrprocesy, popravené, odebírání dětí rodičům, znárodňování majetku, likvidace sedláků, vylučování studentů z nekomunistických rodin z fakult, plenění klášterů, ničení knihoven. V 60, 70 a 80 let, myslím třídně diskriminované děti, které nesměly studovat, rozmohly se anonymové, udavačství, lež, vrazi byli dále u moci. Tentokrát si byli jistí, protože je do vlády dostaly sovětské tanky. Nikdo nebyl vyloučen z veřejného života. V roce 1989 se přelili do Parlamentu a podnikatelských kruhů. A nežité, zmrzačené životy? Oběti museli mlčet.
Ani dnes o svědectví zbývajících mnoho nestojíme. Za 20 let po roce 1989 ani jedinkrát nezaznělo, že člověka definují činy a ne slova, která se mění podle toho, jest-li se píše rok 1953, 1968, 1989, 2013. Kdo jednou pomáhal režimu který vraždil, musí se postavit ke svým činům, protože jinak uráží mrtvé i ty, kteří sice fyzicky přežili mnohaleté žaláře, ale vrátili se psychicky jako trosky. Soudy s komunistickými zločinci se vlečou. Nikdo nebyl potrestán zásadně. Předáváme jasný vzkaz mladým generacím: že se to může, protože každou zrůdnost lze smést ze světa větou: „Dopustili jsme se chyby“.
Podstatné je vyváznout a zajistit si dobré bydlo. Z generace na generaci se tak předávají polopravdy a předsudky. Představa tlusté čáry za minulostí znamená zamést minulost pod koberec a nechat ji zahnívat. Tohle všechno se smetlo v roce 1989 ze stolu. Vlastní paměť si doplňujeme kolektivní pamětí, ale nerozmělňujeme tak následně pravdu vzpomínek. Vymažeme své paměti? Nebudeme se ke svým životům hlásit a zcenzurujeme je? Kdo žil ve vazalovském světě, neuměl žít v jiném. Dnes se pokouší žít ve světě se socialistickou tváří. Vítězství vyvolených bez konkurence a mimo rovnou soutěž, tak jako byli zvyklí ze socialismu.
Český člověk fyzicky přežil, ale vrátil se do svobodného světa jako psychická troska. Ti kteří se bojí o chutně namazaný krajíc podpoří všechno, ke všemu lhostejní. Touha po partajních výhodách přežila, pozice prezidenta je pozice monarchy, cara. To je onen bacil Východu, který v nás zůstal. Strach z občanské společnosti, snaha druhé obejít, využít, tvářit se, že nejsme součástí Evropy, jakoby Evropa byla někde mimo nás a hodna zesměšnění. TGM se obával české, lokajské mentality. Vídeň považovala Čechy za čeledíny, který si jen občas troufnou v hospodě bouchnout do stolu a říci co si myslí o svém pánovi.
Panuje atmosféra údělu k silnějšímu, oběti jsou ponižováni z obou stran těmi, kteří je zničili a těmi, kteří jim vyčítají, že se zničit dali. Jak si vysvětlit bezcharakternost tolika lidí. Celé generace vyválené v tomto čase. Pochopitelné je pokušení nebýt pronásledovaným a tvářit se, že jsme někdo jiný. Pro některé lidi je to součást vývoje pro přežití v Čechách. Zjevně v té chvíli není místo pro duši.
Česká varianta kapitalismu vrací zákon džungle. Silnější ovládá slabšího, ale zákon o lidské společnosti by měl znít silnější chrání slabšího. Křivdy během života jako by se nikdy nestaly. Všechno je nějak absurdně v pořádku. I ta největší lidská bezcharakternost.
Je to o naději na pravdu, schopnosti radovat se ze života i pod šibenicí, nebát se životem ušpinit a žít svůj život bez ohledu na ideologii a názory. A nedělat si iluze o nikom. Strach z bolesti, z nemoci, ze smrti ční nad lidskou pýchou, nad režimy a mocnými tohoto světa jako světélkující maják.
Zvukový záznam celého vystoupení spisovatelky Radky Denemarkové v Liberci dne 19.11.2013
Pozvánka na konferenci - Liberec 19. 11. 2013
Více zde: http://www.ackermann-gemeinde.cz/aktualne/
* * *
… Ředitel v zastoupení Konrad Adenauer-Stiftung v Česku a na Slovensku Werner Böhler odmítl návrhy některých politiků udělat za minulostí tlustou čáru a přestat se česko-německou historií zabývat. „Bez znalosti a pochopení třeba i bolestných historických mezníků není cesta k demokracii. Nelze tyto věci zamlčovat a ignorovat. Naopak musíme o nich mluvit v co nejširších souvislostech a všude, kde to je možné,“ prohlásil Böhler.
… V hlavní přednášce dopoledního bloku se věnoval historik Adrian Portmann-von Arburg společenským středoevropským traumatům v širších souvislostech. Národní traumata podle něj vyplývají z nízkého sebevědomí a vedou ke krizovým situacím projevujícím se nacionalismem až rasismem. Jsou způsobeny například ztrátou státnosti, jako tomu bylo u Baltských republik. Pro českou společnost jsou stále živými traumaty Mnichovská dohoda, komunistický režim, porážka Pražského jara a následná sovětská okupace. „Nevyřešená traumata jsou jako časovaná bomba. Jsou snadno zneužitelná v politice. Usnadňují totiž najít nepřítele a obrátit k němu pozornost, “ řekl Adrian Portmann-von Arburg.
Na dané téma se rozvinula bohatá diskuze, kterou moderoval komentátor Českého rozhlasu Radko Kubičko. Sociolog a ředitel agentury STEM, Praha Jan Hartl upozornil na nebezpečí obecné pasivity: „Pokud čekáme, že všechno zařídí ti nahoře, chováme se jako ovce.“
Michal Podzimek z FP TUL se zamyslel nad hledáním chybějící společné ideje. Lékař a terapeut Vladislav Chvála se zaměřil na dopady historických traumat na současnou politickou situaci na Liberecku. Podle něj je pro ni typická především chamtivost. Česko-německé vztahy se uměle přiživují, aby se mohly stát nástrojem politických machinací. „Česko-německé téma je nutné ozdravit tím, že se o něm bude mluvit. Pokud je trauma nevyslovené, nebezpečí trvá a prohlubuje se,“ konstatoval.
* * *
Českou historií se jako červená nit táhnou nevyřešené česko-německé vztahy....(vztahy nejsou dobré). V době minulé se Praha i díky soužití Čechů a Němců stala významným evropským kulturním centrem (proč to není uvedeno v žádných příručkách pro turisty?).
Jaké návrhy byly předloženy k překonání tohoto společenského traumatu? Lékář Vladislav Chvála navrhl třídenní seminář o Židech Liberci (tím připomněl „kolektivní“ nacistickou vinu). Sociolog Jan Hartl upozorňuje na pasivitu, ale neříká přímo kým je asi řízená a chtěná? Kolik času je ještě třeba, když nestačilo ani 67 let? Chce tu někdo získat čas? Článek také zamlčuje, že po obědě pozvaní referenti (Jan Hartl a Radko Kubíčko) zmizeli. Jeden referentů nebyl zrovna „příkladný“ co se týká přístupu k německým hostům, neprojevil zrovna velký zájem na „česko-německém dialogu. Opět tak byla jedna akce „odškrtnuta“. Opět se tak odhalila různost přístupů a skrytého českého „porozumění“. Když jeden mluví o dobrých vztazích, myslí především na peníze a druhý na Benešovy Dekrety…
Akce byla převážně jen technickým posouzením tohoto sociálního traumatu, kdy projevy není nutno nutně publikovat. Nic nového. Hodily se vhodně do budovy Technické univerzity v Liberci, ve které se konference konala. Zajímavé by bylo, zveřejnění slov Jörga Bernig, kdy citoval důležitou větu ze svého románu "Čas nikoho", kdy zákony, daly volnou ruku Revolučním gardám a slib, že se nikdy nebudou muset ze svých zločinů zodpovídat:
"… kdy revolučním gardistům bylo přislíbeno, že nebudou kladeny žádné otázky a požadovány odpovědi. Byl jim dán prostor k činům, které se nikdy neměly stát historií, které již v okamžiku dění nebyly historií. Zapomenout od začátku až na věky věků. Tato jistota zapomenutí dějin byla odvozena z jejich nenapadnutelnosti .... " .
Člověk může tématizovat jak daleko souvisí ztráta dějin s traumatem. Konference byla, s výjimkou vynikající eseje spisovatelky Radky Denemarkové, nepříliš produktivní. Pokud si dobře vzpomínám, zaznělo na konferenci, že jazyk historiků postrádá „krásu“. To je pravda. Jejich texty jsou jen pracovní texty pro "Sběratele faktů". Následující výňatek z uvítacího projevu na při příležitosti zahájení putovní výstavy, však ukazuje, že i historik, jeden z referentů konference, může nalézt pohnutá slova :
" .... Ta doba přinesla příliš mnoho poražených. To, co potřebujeme, je empatie pro všechny. Pro všechny ty, kteří byli zraněni trvale touto dobou. Přestaňme vidět sami sebe jako příslušníky národnostních táborů opevněných „bezpečnou“ ochranou nepřijatelně retušovaných obrazů a kteří jsou předchozí netolerantní ideologií, zahrabáni v zákopech. To, co, dokonce hořce potřebujeme, je společná paměť bez stydlivých klapek, rozšíření pohledu, který naše vnímání a náš osud bývalých národních protistran pomůže shlédnout z jiného pohledu.... "
Další myšlenky, které zazněly na konferenci:
S přímou demokracií je třeba začít postupně, nejprve na obecní úrovni, participiální možnosti rozvíjet. Začít se učit i s chybami. Jen tak se učíme, kdy nevíme, neznáme, jinak je manipulace o to snadnější. V CH se týká přímá demokracie jen věcí, nikdy osob.
Stále přítomná totalita v hlavě je příčinou velké frustrace a souvisí s malou sebedůvěrou. Nevíme si rady s vlastní zemí, zmizela tradice, jako nositelka vztahu, která určuje vztah k okolí, kde žijeme, co jsou to Čechy, když je v nich obsažena Morava, Slezsko, Lužicko? Bavorsko je pro Bavory jasně definované a stejně jasně tak formuje jejich vztah k území, kde žijí.
Kdo dnes ví, že mezi piloty RAF z Československa bylo 1/3 sudetských Němců?! Kdo skutečně zná nemůže nenávidět, kdo nezná nenávidí. Jsme zdecimování sobectvím, závistivostí, individualismem.
Jan Šinágl, 24.11.2013
Read more...