Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

   

Strojový překlad

Kalendář událostí

čt dub 11 @08:30 -
OS Kolín - II. kolo: Šinágl a spol. obžalován
čt dub 18 @17:30 -
Praha Americké Centrum: ETIKA UMĚLÉ INTELIGENCE
st dub 24 @08:30 - 11:00PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu
čt dub 25 @09:00 - 01:30PM
Zlín - konference: Baťův odkaz světu

Nejnovější komentáře

  • 28.03.2024 15:57
    Číslo 13 ‧ 28. března ‧ 2024 Týdeník Echo AD Rodina, nebo ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:58
    ČR dostane z EU 73 miliard Kč na investice do dopravy či ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 18:44
    „Lockdowny mají závažnější důsledky než samotný covid“ Z ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 08:59
    Mezinárodní ratingová agentura Moody's dnes zhoršila ...

    Read more...

     
  • 27.03.2024 07:26
    Vážení přátelé zahrádkáři a sympatizanti ZO ČZS Pod Majerovic ...

    Read more...

     
  • 25.03.2024 17:28
    Universal supranational citizen Why does today's Europe face ...

    Read more...


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Citát dne

Karel Havlíček Borovský
26. června r. 1850

KOMUNISMUS znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž, aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. Bez všelikých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.

 


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“

Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Login Form

Carsky pokladMálo je známo, že s ruským imperiálním pokladem padl v Kazani do rukou Čechoslováků i státní poklad rumunský, který se už nikdy nenašel, zmizel beze stopy - Z Ruska píší o Trockém, jeho zlatu a komunistické Internacionále

… Jest známo, že československé legie, které v roce 1917 bojovaly proti Rakousko-Uhersku a potom ustoupily na Sibiř a spolu s Kolčakovou armádou bojovaly proti bolševikům, při svém návratu do Československa v roce 1921 přivezly s sebou veliký zlatý poklad. Jak se proslýchá, tohoto pokladu se většinou užilo k založení „Legiobanky“, banky bývalých českých legionářů, jednoho z největších ústavů republiky Československé. Lze však s určitostí říci, že i český stát nevyšel na prázdno, když se dělila válečná kořist jeho legionářů. … Carská vláda převezla svůj zlatý poklad za války do Kazaně, aby jej ochránila od možných událostí válečných nebo před nepokoji. Tento poklad měl cenu 700,000.000 zlatých marek. Ve zmatcích občanské války dostala se Kazaň do rukou protibolševického vojska Kolčakova, jenž v roce 1918 zorganisoval na Sibiři protibolševickou ruskou vládu. Bolševici neměli času, aby zachránili všechno zlato a Kolčakovi se podařilo dostati do svých rukou ještě 340,000.000 dolarů ve zlatě. Poklad byl hned vyvezen do Sibiře, avšak do Omska, kde měl nejdříve zůstati, nedošlo již ani celých 333 milionů dolarů. …

V Praze dne 4. června 1925, IV./5211 (překlad), Interpelace

Dr. Holitscher, Taub, Kirpal, Grünzner, Häusler, Schweichhart, R. Fischer, John, Schiller, Hackenberg, Deutsch, Wittich, Pohl, dr. Czech, Hoffmann, Uhl, Löwa, Kaufmann, Leibl, Beutel, Heeger, Jokl, Roscher. Interpelace poslance dra Lodgmana a druhů ministrovi pro věci zahraniční o spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři.

Časopis „Osteuropäische Korrespondenz“ uveřejňuje v čísle 11. ze dne 5. května 1925 tento článek: Osud bývalého ruského zlatého pokladu a česká emigrační politika.

Jest známo, že československé legie, které v roce 1917 bojovaly proti Rakousko-Uhersku a potom ustoupily na Sibiř a spolu s Kolčakovou armádou bojovaly proti bolševikům, při svém návratu do Československa v roce 1921 přivezly s sebou veliký zlatý poklad. Jak se proslýchá, tohoto pokladu se většinou užilo k založení „Legiobanky“, banky bývalých českých legionářů, jednoho z největších ústavů republiky Československé. Lze však s určitostí říci, že i český stát nevyšel na prázdno, když se dělila válečná kořist jeho legionářů.

Nuže v dubnu tohoto roku shromáždili se na radnici IV. okresu v Paříži držitelé ruských půjček, aby vzali na vědomí neobyčejně důležitý zápis o osudu bývalého ruského zlatého pokladu. Tento zápis zní takto:

Carská vláda převezla svůj zlatý poklad za války do Kazaně, aby jej ochránila od možných událostí válečných nebo před nepokoji. Tento poklad měl cenu 700,000.000 zlatých marek.

Ve zmatcích občanské války dostala se Kazaň do rukou protibolševického vojska Kolčakova, jenž v roce 1918 zorganisoval na Sibiři protibolševickou ruskou vládu. Bolševici neměli času, aby zachránili všechno zlato a Kolčakovi se podařilo dostati do svých rukou ještě 340,000.000 dolarů ve zlatě. Poklad byl hned vyvezen do Sibiře, avšak do Omska, kde měl nejdříve zůstati, nedošlo již ani celých 333 milionů dolarů.

Část tohoto zlatého pokladu vyslala vláda dne 15. května 1919 do Vladivostoku, aby jím zaplatila nákupy v cizině. Zásilka byla zadržena kozáckým generálem Semenovem, jenž v roce 1925 přešel k bolševikům, a byla částečně uložena v Čitě ve východní Sibiři. Několik rozkazů Kolčakových, jenž od Semenova žádal vrácení zlata, nemělo výsledku. Proslýchá se, že 150 milionů zlatých rublů později plnomocníci Semenovi převezli do Šanghaje, kde prý toto zlato bylo uloženo v pobočce jedné ruské banky. O dalších osudech této části ruského zlatého pokladu není nic známo.

Ze zásilky, jež se dostala do Vladivostoku; dostaly vlády anglická, francouzská a japonská, a částečně angloamerická bankovní firma „Baring Brother“ a „Kidder Peapody & comp.“ záruky za Kolčakovy půjčky ve výši 30 milionů jenů a asi 49 milionů dolarů.

Takto snížila se peněžní zásoba v Omsku až na 210 milionů dolarů. Dne 8. listopadu musil býti Omsk vyklizen před bolševiky. Poklad vezl Kolčak s sebou. Na železniční stanici Tatarskaja, 130 km východně od Omsku, postihla jedem peněžní transport nehoda, při čemž několik železničních vozů bylo silně poškozeno. Při panickém útěku vypadalo mnoho peněz na kolejnice.

Rozhodně však poklad činil aspoň 150 milionů dolarů, když se dne 7. prosince 1919 Kolčak se svou vládou, se svým generálním štábem a s peněžními transporty ocitl mezi železničními vínky českých legionářů, kteří rovněž panicky ustupovali. Nyní se Češi zmocnili větší části zlatého pokladu a uprchli s ním dále k Charbinu. Poněvadž byl velký nedostatek lokomotiv, přenechali Češi Kolčakovi jen 2, a ostatních užili pro sebe. Proto bolševici dohonili Kolčaka s jeho průvodem a s malým peněžním transportem. Češi však mohli prchán dále. Jak je dokázáno, přivezlo velitelství českých legií do Československa jen 32,500.000 dolarů ve zlatě. Tyto peníze jsou také základem Legiobanky. Zůstává neznámo, kolik zlata mezi sebe rozdělili čeští legionáři. Najisto byl však Charbin po vtrhnutí Čechů tak zaplaven zlatem, že brzy nebylo po něm poptávku a zlato bylo rozdáváno skorem zadarmo.

Česká vláda využila peněz, jež jí bylý odevzdány, aby ve velkém slohu podporovala celku emigraci z východu, zvláště skupinu přívrženců Kerenského. Jelikož bylo zřízeno mnoho vysokých a odborných škol pro ukrajinskou a běloruskou emigraci, stala se Praha střediskem východního Slovanství v Evropě.

Tážeme se pana ministra, je-li ochoten autenticky objasniti spojitost mezi bývalými ruskými legionáři a ruským zlatým pokladem?

http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t5211_01.htm

* * *

Odpověď ministra zahraničí dne 5.5.1925

Ministr věcí zahraničních: Dr. E. Beneš v. r.

X./5337 (původní znění).

Odpověď ministra věcí zahraničních na interpelaci posl. dra Lodgmana a druhů o spojitosti mezi ruským zlatým pokladem a legionáři (tisk 5211/IV).

Článek v č. 11 časopisu "Osteuropäische Korrespondenz" ze dne 5. května 1925 zakládá se na nesprávné informaci. Spojitost mezi bývalými ruskými legionáři a ruským zlatým pokladem podle autentických pramenů má se následovně:

Převezení ruského zlatého pokladu do Kazaně stalo se z příkazu vlády lidových komisařů (nikoliv carské vlády) na začátku r. 1918 během jednání v Brestu Litevském o mír, kdy zástupci řady lidových komisařů zdráhali se přijmouti požadavky německého vrchního velitelství a toto vyhrožovalo proto vtržením do ruského vnitrozemí. Utvořivší se mezitím na Volze vláda Všeruského ústavodárného sněmu zmocnila se dne 6. srpna 1918 Kazaně a zlatý poklad převezla do Samary. Převezení pokladu a jeho ochrany jak v Kazani tak i v Samaře zúčastnili se výhradně ruští úředníci a ruské oddíly. Avšak již v září 1918 stala se situace Samary nejistou a samarská vláda dala příkaz evakuovat zlatý poklad do Ufy. Zase veškeré překládání obstarali Rusové stále pod dozorem ruské stráže, která i cestou provázela vlaky se zlatem.

V Ufě vytvořila se v září 1918 zatímní všeruská vláda, která se obrátila k politickému vedení československého vojska se žádostí o vojenskou ochranu pro zlatý poklad, který měl býti dále převezen do Čeljabinska. Žádosti bylo vyhověno a k vlakům se zlatem byla postavena československá stráž jako vnější vojenská ochrana; vagony pak zůstaly zapečetěny pečeťmi samarskými a pod dozorem úředníků samarské vlády a Státní banky, kteří provázeli zlatý poklad ještě do Kazaně. Také disposice pokladem zůstala dále plně v rukou ruských vládních orgánů. Zlato v Čeljabunsku složeno bylo do betonových sklepů státního elevatoru.

Zatímní všeruská vláda (direktorium) zvolila za své sídlo Omsk a její ministr financí Ivan Michajlov nařídil v druhé polovici října, aby zlatý poklad byl převezen do Omska. I zde požádáno bylo československé vojsko o poskytnutí vnější vojenské ochrany, která byla zrušena, jakmile zlato v Omsku za velkých opatření bezpečnostních bylo z vagonů převezeno do města.

Tam přestala i jakákoli vnější souvislost československého vojska se zlatým pokladem, do níž se toto vojsko na krátkou dobu dostalo, vyhovujíc žádosti zástupců ruských vlád.

V druhé polovici listopadu 1918 byl proveden v Omsku státní převrat, kterým všeruské direktorium bylo násilně odstraněno a dosazena diktatura admirála Kolčaka, které padl do rukou i zlatý poklad.

Po celou dobu, po kterou se poklad nacházel v rukách admirála Kolčaka, nebylo nijakého ani vnějšího vztahu mezi československým vojskem a ruským zlatým pokladem.

V roce 1919 přinucen byl admirál Kolčak k dalšímu ústupu na východ s průvodem několika vlaků, z nichž v jednom vezl zlatý poklad. Po cestě v prosinci 1919 na stanici Nižněudinsk nastal vládní převrat, způsobený t. zv. Politickým centrem a pokladu hrozilo nebezpečí od povstalců. Proto na schůzi vysokých komisařů spojeneckých (zástupci Ameriky, Anglie, Francie, Japonska) v Irkutsku dne 1. ledna 1920 bylo rozhodnuto, že Kolčakovo zlato má býti vzato pod ochranu spojeneckých vojsk a že má býti dopraveno do Vladivostoku, kde mělo býti tak dlouho, dokud spojenecké vlády v souhlase se zástupci ruské vlády nerozhodnou o jeho konečném určení. Poklad předán byl dle protokolu státní kontroly ze dne 4. ledna 1920 pod ochranu spojeneckých vojsk, k nimž vedle československých oddílů patřily i oddíly ruské a jiných národů. Při odevzdání pokladu přítomni byli ruští úředníci, zástupci Státní kontroly a pozváni zástupci místního obyvatelstva. U vagonů zjištěna neporušenost starých plomb, přivěšených ruskými úřady v Omsku, přidány nové plomby velitelstvím spojeneckých vojsk, u podrobné pak prohlídky dvou vagonů, provedené na zkoušku namátkou, bylo zjištěno, že počet bedniček a pytlíků se zlatem v nich obsažených se shoduje s počtem udaným v aktu státní kontroly v Omsku. K vlaku se zlatem postavena pak podle rozhodnutí vysokých komisařů spojenecká stráž z oddílů těch národů, které je tam měly. bez této ochrany bylo by zlato pravděpodobně rozkradeno, jak svědčí případy pokusů o vyloupení pokladu cizími živly po cestě transportu a vyloupení 13 bedniček zlata na stanici Tyreť v době, kdy transport zlata ochraňovala ruská stráž, o kterémžto případě sepsány příslušné akty.

V dalším průběhu vojenské a politické situace, kdy zejména poslední měnila neustále svou tvářnost, uzavřena byla ze souhlasu vrchního velitelství spojeneckých vojsk ze dne 7. února 1920 úmluva, dle jejíhož 6. bodu mělo býti zlato vydáno irkutskému výkonnému výboru při odchodu posledního československého vojenského vlaku z Irkutska.

Přejímání zlata dělo se v přítomnosti zvláštní smíšené komise z 26. února do 1. března 1920, o čemž denně sepsány a podepsány všemi členy komise zvláštní akty. V souborném aktu pak ze dne 1. března 1920 shrnuty výsledky přejímání: počet pytlíků shoduje se s cifrou udanou v aktu státní kontroly ze 4. ledna 1920, počet bedniček je menší o 13, ukradených na stanici Tyreť. Při prohlídce bedniček se zlatem se ukázalo, že jistá část z nich má pukliny a poškozené pečetí; komise to vysvětluje několikerým převážením a překládáním zlata a připojuje názor vrchního pokladníka Státní banky N. P. Kulabko, že je to následek otvírání bedniček v Omsku při ověřování. Ztráty mincí a vůbec zlata z bedniček při překládání zjištěna nebyla. Prohlídka pytlíků se zlatem ukázala, že jsou částečně poškozeny, patrně vlivem změn temperatury a nepříhodných podmínek uložení. Ztráta mincí z pytlíků za překládání zpozorována nebyla, třeba byl případ, že jeden pytlík se při překládání roztrhl a peníze se z něho vysypaly.

Téhož dne je pak datován také akt závěrečný, sepsaný a podepsaný touž komisí: Vzhledem k odchodu československého vojska z Irkutska komise podle svého usnesení ze dne 26. února přejala od smíšené ochrany všechny vagony s ruským zlatem, a to 10 amerických vagonů (až na jeden po 520 bedničkách nebo pytlících) a 8 obyčejných vagonů nákladních po 220 - 260, celkem 5143 bedniček a 1678 pytlíků se zlatem. Plomby a vagony byly shledány v pořádku, ochranu přejal ruský oddíl, 7. rota irkutského sovětského strážního pluku. Současně odešla od vagonů se zlatem poslední stráž československá, která byla z 2. kulometné roty 10. pluku. Poslední československý vlak (kulometný prapor 10. pluku) odejel za stanice Irkutsk týž den o 19. hodině.

Těmito autentickými doklady vyvrácena jest invektiva časopisu "Osteuropäische Korrespondenz" proti československým vojskům v Sibiři. Podobná invektiva obsažena byla v londýnském týdeníku "The Economist" z 30. května 1925, který v zápětí uvedl insinuace pisatele článku na pravou míru a uveřejnil vysvětlení "Legiobanky" o tom, jakým způsobem byl vytvořen kapitál této banky.

 

V Praze, dne 24. srpna 1925.

Ministr zahraničních věcí:

Dr. E. Beneš v. r.

http://www.psp.cz/eknih/1920ns/ps/tisky/t5337_01.htm

* * *

Píše se: … „Když Čechoslováci, požádáni samarskou vládou Komitétu členů ústavodárného shromáždění, převzali po pádu Kazaně ochranu ruského zlatého pokladu, bylo třeba k jeho dopravě sta vagónů. Po třinácti měsících stačilo už pouhých dvacet osm. A k tomu ještě, navzdory přísným opatřením, se v noci na 12. ledna ztratilo třináct bedniček zlata. Zrána 1. března 1920 se v Irkutsku objevili první vojáci rudé armády a ještě téhož dne byla utvořena smíšená rusko – československá komise, která měla předat státní poklad úředníkům sovětské vlády. Členové komise spočítali, že jeho obsah je uložen v 5143 bedničkách a v 1678 vojenských tlumocích” [Sak]. Tyto údaje potvrzuje i A report (čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR. Co bylo obsahem oněch bedniček a tlumoků v předávacím protokolu není uvedeno. … Málo je známo, že s ruským imperiálním pokladem padl v Kazani do rukou Čechoslováků i státní poklad rumunský, který se už nikdy nenašel, zmizel beze stopy. Poklad převezený do Samary byl při evakuaci naložen do tří vlaků po 40 vagónech [Weikert], tedy do 120 vagonů. Jiné zdroje hovoří o 80 nebo 100 vagónech [Sychrava, Sak]. Kutlvašr a Švec byli povýšeni. Snahu Františka Šípa o získání měnového zlata pro ČSR údajně překazil tehdejší náčelník štábu československých vojsk na Rusi Diterichs, který ruský imperiální poklad vydal omské vládě. Posléze vláda v Omsku přešla do rukou admirála Kolčaka. 8. listopadu 1919 musel Kolčak Omsk vyklidit před bolševiky a ustoupit na východ. Před Irkutskem na naprosto přehledné trati k havárii vlaku s ruským carským pokladem – najel na něj zezadu jiný vlak jedoucí stejným směrem. Protože železniční magistrála byla v rukách čs. vojsk, je havárie mimořádně podezřelá, vypadá jako zinscenovaná. Oficiálně při ní zmizelo ze 124 bedniček se zlatem osm. Celkový počet bedniček zřejmě neodpovídal skutečnosti, protože svědkové vypověděli, že se zlato válelo po dlouhém úseku zcela volně vedle trati a čekalo, až je někdo sebere [Na vlastní oči]. Pak se carský poklad opět dostal pod československou kontrolu 24. 12. 1919, kdy se Kolčak s pokladem uchýlil pod ochranu československých legií. … Již v červnu 1919 dostal člen poselství do Ruska dr. Blanda od ministra financí ČSR Aloise Rašína instrukci, že celý carský poklad má být dopraven „za každou cenu“ do ČSR. Obdobně instruoval legie v Rusku z Paříže i Beneš. Oficiální záměry s carským zlatem byly podle Benešovy odpovědi na parlamentní interpelaci Lodgmanovu a jeho druhů ze 4. 6. 1925 k ministru zahraničních věcí ČSR tyto: „Kolčakovo zlato má býti vzato pod ochranu spojeneckých vojsk a že má býti dopraveno do Vladivostoku, kde mělo býti tak dlouho, dokud spojenecké vlády v souhlase se zástupci ruské vlády nerozhodnou o jeho konečném určení“ [Lodgman, Beneš 3]. … 5143 bedniček a 1678 vojenských tlumoků bez udání jejich obsahu bylo nakonec předáno bolševikům Lvem Prchalou 1. 3. 1920 po odjezdu posledního vlaku s legionáři směrem Vladivostok v 18 železničních vagónech (některé zdroje hovoří o 28 vagonech, ale v předávacím protokolu, uložený v archivu MZV ČR je napsáno: „deset vagonů amerických a osm továrních“ [Na vlastní oči, Beneš 3]). Celková hmotnost byla odhadnuta na 18-20 000 pudů, tedy na cca jednu třetinu původní hmotnosti [Weikert]. … Podle textu článku z Osteuropäische Korrespondenz č. 11/1925 citovaného v Logdmanově interpelaci [Logdman], se měli Čechoslováci 7. 12. 1919 zmocnit části zlatého pokladu naloženého v Kolčakových vlacích a ujet s ním do čínského Charbinu. Pak také dává smysl skutečnost, že v Charbinu prodávali v roce 1920 Čechoslováci zlato v takovém množství, že způsobili obrovský propad jeho ceny – zlato bylo k mání za babku. … Podle Lodgmanovy poslanecké interpelace ministra zahraničí Beneše se dovezlo do ČSR ruské carské zlato za 32,5 mil. USD, což Beneš popřel [Beneš 3]. Hodnota carského pokladu, která zůstala v rukou Čechoslováků byla pravděpodobně vyšší, ale nic z toho nelze prokázat. Že nic z něho nezcizili, už vůbec ne. Legionář, lékař a spisovatel František Langer napsal, že do ČSR se dostalo ruské zlato v hodnotě 500 milionů Kč. Ruští historikové Gak, Dvoranov a Papin v časopisu Istorija SSSR č. 1/1960 tvrdí, že českoslovenští legionáři uloupili z ruského imperiálního pokladu 30 563 pudů cenností ve zlatě v ceně 651 532 117 rublů 86 kopejek. Ostatní drahé kovy a kameny, šperky z nich a bankovky v tom nejsou zahrnuty. …

P.S.

Při vší úctě k mnoha statečným legionářům, při vědomí české povahy a jejím sklonům, ponechám na čtenářích co si o řádcích výše myslet. Ze solidnosti německých poslanců můžeme jistě vycházet. Nicméně zatímco v interpelaci jsou uváděny přesné čísla a hodnoty, v odpovědi dr. Beneše jsou jen počty sáčků. Normální by bylo při tak obrovské ceně uvádět mnohem přesnější popis. To, že na odpověď potřeboval dr. Beneš téměř 2 měsíce, není také bez zajímavostí. Byl také obviňován ze „zašantročení“ mnohamilionového daru amerických krajanů spolu s TGM, určeného na pomoc nově vzniklé republice. To už je jiná historie stejně jako je málo známo, že s ruským imperiálním pokladem padl v Kazani do rukou Čechoslováků i státní poklad rumunský, který se už nikdy nenašel, zmizel beze stopy… Ještě hodně toho o naší minulosti nevíme a je otázkou, jaký je i v současných učebnicích dějepisu i prací historiků poměr lži a pravdy…?!

 

Jan Šinágl, 18.11.2013

P.S.

Z Ruska mi píší: Podobných případů bylo v dějinách válek nepočítaně. Všichni to brali jako válečnou kořist. V případě ruského zlata byl zajímavý jeho další osud. Bolševici ho použili na založeni a vybudování komunistické Internacionály. Zbytek pokladu od legionářů přebral Trockij, vůdce Internacionály a další vlastník tohoto zlata. Jeho osobni osud je znám (zavražděn na Stalinův rozkaz v Mexiku. J.Š.), ale osud „jeho“ zlata je utajený dodnes. Tím, že čeští legionáři vrátili zlato bolševikům, jen napomohli komunistům k šíření jejich utopistických komunistických myšlenek  a  šíření tohoto  hnuti  po celém  světě - k neštěstí a bídě samotného ruského národa.

 

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Rating 2.17 (12 Votes)
Share

Komentáře   

+2 #3 plch 2015-05-10 23:00
V roce 1973 jsem byl 1/2roku v SSSR
v Kazani na školení ve fabrice na počitače.Vzpomí nky na české legie tam
mezi staršími lidmi byly kupodivu velmi živé.Ale každý z nich měl jiný
názor.Většina o nich mluvila dobře,
ale dost také říkalo,že to byli jen
lupiči a násilníci.Ukazo vali mi i nějaké památky na legie,ale já o tom nevěděl nic.S informacemi o čs.legiích jsem se setkal poprvé.
V ČSR se tehdy o nich nemluvilo vůbec.Přivezl jsem si odtamtud tehdy kozáckou "šašku" (šavli) o
které majitel tvradil,že patřila
atamanu Krasilnikovi... .
+4 #2 Karel Rabský 2013-12-01 21:13
Pane Šinágle, fakt nejste normální s tím P.S. Jste úplně hloupej!
+12 #1 Karel Adler 2013-11-18 14:56
Rumunsko bylo před válkou jedním z mála spojenců Republiky Československé. Je krajně nepravděpodobné , že by se z nich stali spojenci tehdy, když by legionáři uloupili rumunský státní poklad. Z ruského pravděpodobně část jako kořist zůstala - konec konců, Němci také nevrátili tu čáast československéh o zlata, kterou se jim podařilo uloupit, a nikdo jeim to dnes už nepřipomíná. V mariáši se tomu říká uhraný štych. ... Švýcarsko během války pomáhalo Němcům s financováním a vracelo Židy, uprchlé na jeho území.

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)