Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Nejnovější komentáře

  • 16.11.2017 18:19
    Leider nicht. Eigentlich sollte dafür sorgen SDL mit Hr.

    Číst dále...

     
  • 16.11.2017 17:33
    Gibt es den Film auch mit deutschen Untertiteln oder deutsch ...

    Číst dále...

     
  • 16.11.2017 11:43
    Jeden druhého pouze kritizujeme. Nedokážeme se shodnou skoro ...

    Číst dále...

     
  • 15.11.2017 12:44
    Hlavně nezapomeňme na anonymní se lživými údaji, podporovaný ...

    Číst dále...

     
  • 15.11.2017 11:35
    Ano, pořad Putinova propagační válka v Praze je k vidění v ...

    Číst dále...

     
  • 15.11.2017 11:26
    Právě včera 14.11.2017, 22.50 vysílal německo-francou zský ...

    Číst dále...

Citát dne

„Komunismus znamená v pravém a úplném smyslu bludné učení, že nikdo nemá míti žádné jmění, nýbrž aby všechno bylo společné, a každý dostával jenom část zaslouženou a potřebnou k jeho výživě. – Bez všelijakých důkazů a výkladů vidí tedy hned na první pohled každý, že takové učení jest nanejvýš bláznovské, a že se mohlo jen vyrojiti z hlav několika pomatených lidí, kteří by vždy z člověka chtěli učiniti něco buď lepšího neb horšího, ale vždy něco jiného než je člověk.“

Karel Havlíček Borovský ve svém časopise „SLOVAN“ 26.7.1850


SVOBODA  NENÍ  ZADARMO

„Lepší je být zbytečně vyzbrojen než beze zbraní bezmocný.“ Díky za dosavadní finanční podporu mé činnosti.

Po založení SODALES SOLONIS o.s., uvítáme podporu na číslo konta:
Raiffeisen Bank - 68689/5500
IBAN CZ 6555 0000000000000 68689
SWIFT: RZBCCZPP
Jan Šinágl,
předseda SODALES SOLONIS o.s.

Komunistická sešlost vzpomínala na svého „hrdinu“ Juliuse Fučíka na Olšanech

Ferdinand Peroutka: "Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. Nikdo se nemá dělat přísným soudcem nad situací, ve které sám nebyl."„Prozradil, ale nezradil.“

Fucik_1_pohrebiste_220213Vedle vojenského pohřebiště rudoarmějců na Olšanech v Praze, nad kterým stále bdí socha Juliuse Fučíka, se sešla komunistická sešlost, věkem i duchem, na uctění jehoFucik_5_socha_220213 památky v předvečer výročí jeho 110. výročí narození. Mladí takřka žádní, přítomni např. ředitelka Muzea dělnického hnutí Libuše Eliášová, člen předsednictva ÚV ČSBS a vedoucí Památníku Pečkárna Emil Kulfánek, rada velvyslanectví Ruské federace Leonid Gammza, poslanci národního i evropského parlamentu komunisté Marta Semelová, Stanislav Grospič, Jiří Dolejš, Miloslav Ransdorf, první místopředseda ÚV KSČM Petr Šimůnek, Milouš Jakeš, Václav Exner a zástupci či příznivci Levicových klubů žen, Výboru národní kultury, Unie českých spisovatelů, Slovanského výboru ČR, Klubu českého pohraničí, Spolku českých novinářů, sdružení Vojáci proti válce, komunisté ze SRN a další. Mládeže mnoho vidět nebylo, média se nedostavila mimo Haló novin. Měl se zúčastnit i Matěj Stropnický – viz níže Haló noviny, na každý pád nepromluvil ani jsem ho nezahlédl v prvních řadách. Zdeněk Mahler jako vždy mluvil vzletně až Julkovi ubral 10 let, kdy ze 110 udělal 100. Pro otrlé zvukový záznam celého vzpomínání…

Neškodí připomenout:

Zdeněk Mahler v letech 1953–1955 vyučoval marxismus-leninismus jako asistent na Akademii múzických umění v Praze, v letech 1955–1960 pracoval na ministerstvu školství ČSR jako tajemník ministra, tedy v době, kdy byly vězněni tisíce nevinných lidí! Pokud takovýto lidé hovoří o morálce, charakteru a morálních hodnotách, slušnému člověku se dělá nevolno…

Matěj Stropnický je synem Martina Stropnického, herce, písničkáře, diplomata, politika, spisovatele, režiséra a bývalého ministra kultury České republiky za Václava Havla. Matěje Stropnického ocenil veřejně v Hyde Parku syn sadistického komunistického bachaře, poslanec za KSČM Miroslav Grebeníček za jeho výrok: „My máme Palacha, vy máte Mašíny.“ Skutečná „pocta“. To je ta naše „holubičí povaha“, než se aktivně bránit zlu, raději s ním laškujeme jako hodní, mírumilovní „holoubci“. Co dokáží a umí dobře, vidíme na střechách, hrozí-li nebezpečí, utéci a přitom se ještě strachy po….

Nedivme se proto dnešnímu stavu společnosti. Holubičí laškování s komunisty se ještě nikomu a nikdy nevyplatilo, pokud se ovšem nestal sám členem této zločinecké organizace. Proto si vážím členů odbojové skupiny bratří Mašínů, kteří se tomuto zlu postavili za cenu přímého ohrožení vlastního života v době, kdy komunisté okrádali, zavírali, mučili, vraždili a popravovali nejlepší dcery a syny národa. Že přitom zahynuli i nevrazi, kteří svým členstvím v KSČ a výhodám z toho plynoucím, jeho zločinnost nepřímo podporovali a umožňovali, byla jen jejich volba. Přísahali straně na život a na smrt. Svoji přísahu tak splnili! Stát vyhlásil válku svým vlastním, neozbrojeným občanům. Ve válce se neptáte nepřítele zda je slušný, než zmáčknete spoušť, chcete-li přežít.

Z internetu:

Fucik_14_Jake_220213Rukopis Reportáže byl v soukromém majetku Gusty Fučíkové, která osobně rozhodovala o tom, co a jak se uvolní k vydání. I proto jsou jednotlivá vydání v detailech odlišná. Poprvé se o možnosti, že bude vydán celý text Reportáže, zmiňuje r. 1964 a vrací se k ní v r. 1968, ale když se - po invazi vojsk Varšavské smlouvy - situace otočí požadovaným směrem, zmizí tato možnost z programu. G. Fučíková bude odměněna čestnou prebendou předsednictví Československé rady žen. A na vydání necenzurované podoby Reportáže nedojde ani po 25. březnu 1987, kdy G. Fučíková zemře. Rukopis přejde do majetku Muzea Julia Fučíka, ale zůstane veřejnosti nepřístupný. Do rukou odborné veřejnosti se dostane až v r. 1990, kdy bude zkoumán, a vydán bude až při svém v pořadí 32. vydání. Socha z papíru a inkoustu a papíru bude dále existovat, i když její budování, zvláště těsně po válce, když ještě žili lidé, kteří Fučíka osobně znali, byla práce velice obtížná. Jak vzpomíná zmiňovaný publicista Ferdinand Peroutka: „Mnozí Fučíkovi přátelé se lekli, když po druhé světové válce začal být jejich „Julek" vydáván za prototyp všech ctností. Dosud ho znali spíše jako lva levých uměleckých salónů první republiky: kdykoliv přišel, ovládl rozhovor, očaroval svými vizemi... a zůstal s hostitelkou přes noc nebo se vytratil s některou ze svých půvabných posluchaček.“ Peroutka k tomu ironicky podotýká: ,Jak bylo zvykem v té době, říkal, že se ukrývá před policií, když prostě prchal před milenkou, která ho omrzela. Poté se vesměs vracel domů, kde ho čekala Gusta, celoživotní spolubojovnice, ošetřovatelka i přítelkyně v jednom.“

Julius Fučík je skutečnou osobností. Jedním z hrdinů odboje i jeho obětí, jakých byly stovky, možná tisíce. Nepřirozeného „neprůstřelného hrdinu“ z něho udělala až poválečná propaganda, kdy KSČ po válce potřebovala vzorového hrdinu, zosobňujícího kvality komunistického odboje. Komunisté potřebovali literární vzory, ty šlo najít v poezii, ale v próze jich bylo málo, J. Fučík byl komunistou, který ve vnitřních sporech KSČ stál neochvějně na prosovětské straně. Další výhodou byl jeho jednoznačně prokazatelný protifašistický postoj a konečně i to, že byl spolehlivě mrtvý. To totiž zajišťovalo, že neudělá nebo nepronese něco z hlediska tehdejšího režimu nežádoucího. Když se novinář Ferdinand Peroutka zamýšlel, proč si pováleční komunisté jako objekt legendarizace rázu téměř náboženského nevybrali např. výraznějšího a slavnějšího spisovatele Vladislava Vančuru, ale méně známého literáta Fučíka, uvedl: „Je vždy dobře, jestliže symbol je také fyzicky hezký. Ale Vančura byl nepříjemně holohlavý a Fučík měl černé, kučeravé vlasy, snědou pleť, jiskřivé oči a byl krásný jakousi cikánskou krásou.“

Spolu s podobně propagandisticky zneužitými oběťmi bojovníků sovětských (Matrosov, Meresjev), tak tvořil protiváhu hrdinům na západě (beznohý britský stíhač W/C Bader, nebo americkou propagandou široce publicisticky předváděný kapitán Kelly, jehož hrdinský čin (pokračoval v náletu se svým bombardérem, i když byl těžce raněn protiletadlovou palbou a při tom zahynul s celou osádkou), byl zcela zkreslen na vědomý sebevražedný nálet na japonské postavení. Tento příklad má jen doložit, že osudy skutečných lidí mohou být, a také byly, často jen záminkou pro propagandistické zneužití ve jménu libovolného ideálu či doktríny.

* * *

Při závěrečném zpěvu čs. státní hymny si většina přítomných ponechala čepice na hlavě, včetně rady velvyslanectví Ruské federace Leonida Gammzy. Samozřejmě ani můj kulich nebyl ochoten být aktivní. Načež jsem byl hned jedním soudruhem pokárán. Když jsem mu řekl, aby to také řekl zástupci ruské ambasády, naše konverzace skončila tak nenadále, jako začala. Zaslechl jsem také větu: "Tak jsem letos poprvé nebyl na Koněvovi..."… „Já taky…“ Juliuse Fučíka dobře charakterizoval spoluvězeň z Pankráce Ferdinand Peroutka: "Prozradil, ale nezradil." Další komunistická ikona vzala za své, ale soudruzi jednou přesvědčení své názory nikdy nemění. Lež byla vždy jejich „pravdou“ a správný komunista nikdy nelže… Přikládám malou fotogalerii z Olšan.

V podstatě mi bylo těchto starých lidí líto. Bezstarostný život, kdy je rodná strana zbavila odpovědnosti za své životy nenávratně skončil. Nyní se přirozeně diví, že už se o ně stát tak „zadarmo“ starat nemůže a o to více se upínají ke „starým dobrým časům“, kdy se tak pohodlně a bezstarostně žilo, kradlo – a neodpovědně žilo. Odpovědnost jednotlivce za svůj život nemohou po tom čím v životě prošli pochopit, podobně jako většina staršího obyvatelstva naší země. Ztracená generace. Skutečná svoboda a demokracie má svoji cenu a marně ji budete hledat za „hotové“ k rychlé koupi v supermarketech…

Komunisté nikdy nepochopí, nepřijmou a neuznají ani nemohou, že i církevní restituce a naprogramované další tisíce soudních řízení jsou jejich neblahým dědictvím, stejně tak jako aktuální kauza soudce Ondřeje Havlína. Bylo typické, že se tento soudce vůbec nestydí na veřejnosti pít z plastikové láhve a poté ji držet na klíně, resp. na svém pupku… To, že na Vrchním soudě v Praze máme mezi soudci cca 70% bývalých členů KSČ už nás tak moc překvapovat nemusí. Také ta jejich „práce“ podle toho vypadá!

 

Jan Šinágl, 22.2.2013

 

Julius Fučík byl ubíjen, ale nikdy nebyl ubit!

Místopředseda Strany zelených Matěj Stropnický, který se akce též zúčastnil, našemu listu řekl, že také přišel Fučíkovi vyjádřit úctu. Četl knihu Julek Fučík věčně živý (autor F. A. Podhajský) a vítá, že se nyní napravuje jak zkreslený Fučíkův obraz po roce 1948, tak jeho výmaz z dějin po roce 1989.

 

Zdravice_k_65._vro_Vtznho_noraKlaus_roozhodnuto.jpgLamr_PRAV_DA__VITEZI

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Share

Comments are now closed for this entry


Portál sinagl.cz byl vybrán do projektu WebArchiv

logo2
Ctění čtenáři, rádi bychom vám oznámili, že váš oblíbený portál byl vyhodnocen jako kvalitní zdroj informací a stránky byly zařazeny Národní knihovnou ČR do archivu webových stránek v rámci projektu WebArchiv.

Strojový překlad webu

Czech English French German

Reklama