Věnováno památce bratrů Otakara a Josefa Volmana při příležitosti dnešních oslav 100 let kopané v Žebráku
V tomto článku na památku Otakara Volmana chci poukázat na děsivou nespravedlnost doby a jak ani dnes nejsme schopni se s naší minulostí vyrovnat. Chováme se opět nemravně a nedůstojně k významným osobnostem naší minulosti.
Pocházel z úspěšného podnikatelského rodu Františka a Antonie Volmanových. Měl šest sourozenců – bratry Františka, Josefa a Jaromíra. Z druhého otcova manželství dva nevlastní sourozence - sestru Hanu a bratra Zdeňka. K podnikatelské historii tohoto rodu se vrátím později s blížícím se 140. výročím založení této významné firmy, známé po celém světě svoji kvalitou hlavně z období, kdy ji řídili vlastníci. I komunisté museli po znárodnění kvůli podpoře exportu do „kapitalistické ciziny“, ještě roky používat na obráběcích strojích zn. VOLMAN. V loňském roce zaniklá továrna na obráběcí stroje v Žebráku je smutnou tečkou za slavnou historií. Byla by nepochybně pokračovala i dnes, nebýt komunistického znárodnění či kdyby ji po roce 1989 dostali do rukou skuteční odborníci a podnikatelé, mající na mysli především prosperitu firmy a odpovědnost za rodiny svých zaměstnanců.
Texty a informace níže jsem převzal ze sborníku státního okresního archivu Beroun MINULOST BEROUNSKA č.8 a v něm otištěném článku pravnučky Otakara Volmana Petry Braunové (PB) FIRMA VOLMAN V ŽEBRÁKU a doplnil svými komentáři (JŠ).
V tomto článku na památku Otakara Volmana chci poukázat na děsivou nespravedlnost doby a jak ani dnes nejsme schopni se s naší minulostí vyrovnat. Chováme se opět nemravně a nedůstojně k významným osobnostem naší minulosti.
(PB) Otakar Volman byl i ve veřejném životě velmi činný: V Okresní nemocenské pojišťovně byl členem předsednictva v Hořovicích. V letech 1927 - 1930 byl starostou města Žebráku. Zde jeho první projev ve funkci starosty:
„Přátelé, děkuji Vám za důvěru kterou jste mi svou volbou prokázali a ujímám se řízení prvé schůze městského zastupitelstva. Bera na sebe dle vůle Vaší starostenství, navzájem Vám přislibuji, že se vynasnažím seč síly mé stačí pracovati k povznesení zájmu a v prospěch obce naší, prose byste mne u vykonávání povinnosti této svornou vůlí Vás všech podporovali. Chci se říditi podle pravidel osvědčených, správně a rázně. Nechci křivditi nikomu, ale jinak také dovedu na základě zákona slušnosti obhájiti naše dědictví. Mým přáním jest abychom si počínali v našem jednání prakticky a neoddávali se ideálům velmi často lichým, ale ideálu, který nás všecky spojuje a povznáší ku cti obce naší."
Ve svých vzpomínkách píše:
„V témže roce (1930) jevila se již nutná potřeba a touha o rozšíření školní budovy. Proto jednalo se o zakoupení sešlé budovy vedle stávající školy a majitelem panem Ferdinandem Havlíkem. Jednání o této koupi se stalo bezpředmětné, protože pan Havlík zdráhal se sešlý dům i prodati (dědeček dnešního starosty města Žebráka, povoláním učitele. Pozn. J.Š.). Ani okresní výbor v Hořovicích, na který jsme se o pomoc obrátili, nebyl v stavu svým zákrokem koupi zprostředkovati. Tudíž přes dvacet let trčí tato zchátralá budova na tak čelném místě...".
V roce 1955 byla tato budova zbourána a místo upraveno jako dvůr pro školní mládež. Nyní již na místě tehdy zchátralé budovy, která Otakaru Volmanovi tolik vadila, a pozdějšího dvora pro mládež stojí nákupní středisko K+K.
Od roku 1922 byl předsedou družstva pro rozvod elektrické energie v Žebráku a první dodavatel elektrického proudu po instalaci městské sítě. Byl starostou sboru dobrovolných hasičů. Ve Spolku pro okrášlení města Žebráka a jeho okolí byl předsedou. Ve spolku Divadelních ochotníků v Žebráku účinkoval v mnoha divadelních hrách a některé i režíroval, dále byl jednatelem spolku a jeho dlouholetým předsedou (17 let). Celková činnost pro spolek dohromady činila 54 let. Za to také získal čestné uznání, čestný diplom a odznak od Ústředí v Praze. Ve své osobní úvaze O významu Spolku divadelních ochotníků Otakar Volman píše:
„ ...Mohu prohlásiti, že divadlo jest školou, která předvádí divákům názorně život. Jest školou, v níž se dostává poučení způsobem příjemným, neboť jest spojeno se zábavou. O každé povaze, která se měla v ději předváděti, museli jsme uvažovati, přemýšleti, dobře do úlohy vniknouti a za tím účelem byla vždy první zkouška čtená. Na zkoušky divadelní jsme se těšili, žili jako velká rodina a z úspěchů měli radost. Důkaz dobré prosperity dokázala nám návštěva a přízeň obecenstva. Jest skutečností, že znázorněné povahy dobré ukazují nám cestu správnou do života, kdežto povahy zlé v nás vzbuzují odpor a jsou jistě odstrašujícím příkladem. Dosáhli jsme přesvědčení, že divadlo utužuje také společenské styky navzájem, neboť nikde se nesejdou a nejdou spolu svorně všechny vrstvy národa tak, jako v divadle. Proto jest cíl ochotnického divadla ušlechtilý...."
V roce 1962 byl těžce postižen velkou nespravedlností. Toho roku se totiž konaly oslavy 150 let divadla v Žebráku. Jelikož tato léta byla u moci komunistická strana, úspěšný továrník byl nepohodlný. Ve sborníku vydaném u příležitosti oslav byli on i jeho dcera, Helena Braunova, záměrně vynecháni. V muzeu se konala výstava, a diplom i čestné uznání nebyly vystaveny. Taková tedy byla prokázána vděčnost.
(JŠ) Byla aktivní baletka a poté úspěšná a v okolí známá učitelka baletu. Léta vedla několik baletních kroužků. V této době na téměř každé kulturní akci pořádané v Žebráku a okolí účinkovali její žáci. Její syn Otakar Braun, bydlí dnes v Záluží.
(PB) V tělocvičné jednotě Sokol v Žebráku působil již jako dorostenec a postupně zastával všechny funkce. Byl dlouholetým starostou. V roce 1926 založil v Sokole biograf. I když se setkal s opozicí, která se obávala finančního zatížení Jednoty. Proto převzal záruku za eventuální ztráty, kdyby biograf neprosperoval. Věnoval i menší aparaturu. V roce 1948 byl pověřen funkcí vzdělavatele.
7. října 1948 Otakar Volman obdržel dopis od Tělocvičné jednoty SOKOL Žebrák, kde se píše:
„Bratře, na návrh vyšetřovací sokolské subkomise v Žebráce usnesla se okresní sokolská komise při OAV NF v Hořovicích, abychom Tě vyloučili ze sokolských řad.“ Důvody: "…nemůže býti záruka kladného postoje k lidově - demokratické republice; konals hostiny pro přední funkcionáře fašistické strany". Předseda vyšetřovací sokolské subkomise v Žebráce Oldřich Závora sdělil na mimořádné výborové schůzi ze dne 6.října t.r., že „může dosvědčující důkazy předložiti na požádání, což: může býti i svědecky dosvědčeno. Odvolání: do 8 dnů u okresní sokolské komise při OAV NF (Okresní akční výbor národní fronty) v Hořovicích. Děkujeme ti za všechnu práci, kterou jsi vykonal pro SOKOL a zdravíme tě sokolským Nazdar! "
Otakar Volman obratem odpověděl: „Odvolávám se na vyloučení mého členství ze Sokola a podávám následující důvody:“
1. Před světovou válkou, nepracoval jsem nikdy politicky, ani veřejných projevů se nezúčastnil, nýbrž věnoval se práci vyžadující píle k vybudování závodu.
2. Generála Gajdu jsem neznal. V roce 1929 téměř před 20 léty, kdy projížděl skrz Žebrák byl navštíviti s jeho manželkou ruského původu moji švagrovou rodem z hranic ruskopolských, jejichž seznámení bylo v pražském divadle. Přikládám doklad mého proslovu k brancům v době návštěvy generála Gajdy, který svědčí o mém národním smýšlení. Rovněž přikládám k nahlédnutí poděkovací připiš pana Václava Pacovského, nynějšího předsedy místního národního výboru v Žebráku, kterým doznává můj čestný úřad starosty na podkladě jednomyslné volby politických stran včetně komunistické.
3. Za protektorátu chránil jsem naše spoluzaměstnance před povoláním na práci do říše a v krajním případě nebezpečí použil své známosti v Berounské nemocnici doručeným dopisem nap. Dr. VI. Rybáčka se žádostí, aby je uznal neschopnými ku požadovaným pracím. Na důkaz toho byli zaměstnanci B. Patera a Jiří Spurný ušetřeni nařízené výzvy. Válečnou práci jsem sabotoval. Předkládám 3 dopisy a 2 telegramy k nahlédnutí.
4. Za revoluce a únorových událostí byl jsem ponechán v závodě, nebylo námitek osobních ani majetkových.
5. Mel jsem volební práva.
6. V Sokole jsem činným počínaje dorostencem a zastával jsem postupně všechny funkce v jednotě. V poslední době vykonával jsem funkci vzdělavatele a podkladě pokynů Č.O.S., jimiž se šíří znalosti sokolství, mravní a duševní, výchova členstva, dorostu a žactva, které dává dnešek." Spolu s tímto dopisem zaslal komisi 5 příloh.
12. listopadu mu bylo odpovězeno: „Okresní sokolská komise v Hořovicích ověřila si důvody, pro které jste byl vyloučen z tělocvičné jednoty Sokol v Žebráce a usnesla se jednomyslně dne 8.11.1948 Vaše odvolání zamítnouti. Toto rozhodnutí, že se Vaše odvolání zamítá, jest konečné a další odvolání nepřípustné." Tak se tedy „Bratři" pomstili svému věrnému a dlouholetému členovi.
Byl starostou Spolku pro uctění mistra Jana Husa v Žebráku. V roce 1930 byl položen základní kámen pomníku. V roce 1932 byl pomník odhalen. Otakar Volman opět přednesl projev:
„Milé sestry, bratři a vážení přátelé, vítám Vás dnes poprvé u pomníku mistra Jana Husa, kteréžto dílo jest s úspěchem dokonáno. A tak jako při budování tohoto pomníku museli jsme pracovati společně, tak i v životě musíme jíti v jednom šiku do práce sokolské, do práce ve všech oborech našeho národního života, aby naše budoucnost se nám jevila jasnější a radostnější. A proto jest naším úkolem jíti dále za Tyršem neochvějně ku předu a ani krůček zpět: Tam svět se hne, kam síla se napře!"
Otakar Volman se nezapřel jako věrný člen Sokola ani ve Spolku pro uctění památky mistra Jana Husa.
Otakar Volman - Osobní úvaha Žaluji
Otakar Volman byl člověkem, který pro své město a své nejbližší udělal spoustu dobrých skutků a práce. O to hůře však dopadl, když se k moci dostala komunistická strana a úspěšnému továrníkovi se závistivci konečně mohli pomstít. I on podlehl iluzi, že se blíží lepší časy, a tak se snažil být státu prospěšný, ale těžce se zmýlil. Ve své osobní úvaze ze dne 24.listopadu 1955, kterou nazval žaluji píše:
„Mohu se svojí dělnickou rodinou vším právem a hrdostí dívati se na vykonanou spolupráci. Podnik dosáhl světového jména a moji četní vyučenci zaujímají přední zodpovědná místa v závodech. Za okupace se válečná práce sabotovala. Zaměstnanci před povoláním na práce do říše byli chráněni. O pravdivosti tohoto prohlášení svědčí potvrzení závodní rady a závodní odborové skupiny, kterým se dává nejlepší vysvědčení, že v době okupace vycházelo se dělnictvu vždycky vstříc, nikdy se nekladly žádné překážky, naopak, vždy byl k dělnictvu zachován přátelský poměr, a to i v době únorové. Tímto dělnictvo poznalo, že O. Volman má smysl pro socializaci a pro dnešní zdárný vývoj naší republiky. Také dvouletý plán splněný na 111 % svědčí o snaze našeho úsilí přispěti k položení základů pro lepší budoucnost.
Trpce však musím snášeti postoj, jak se nazírá na člověka, jenž poctivě po celý život se věnoval jen práci. ... Podnikatel, který přivedl podnik na stupeň dobré výkonnosti, stal se předmětem pozornosti, nikoliv za dobrý chod podniku, nýbrž nedůvěry. Tato nedůvěra se na mně projevila zásahem cizí dělnické kontroly, která měla za úkol provésti prohlídku a zjistiti uschované zásoby, které nebyly do inventury pojaty. Druhý den byl jsem zatčen a stráží bezpečnosti do vězení v Hořovicích odveden. Následující den byl jsem zase propuštěn. Soudní líčení, které trvalo dva roky, bylo skončeno plným osvobozením mé osoby, protože určité zásoby, které byly nalezeny na volném místě, nikoliv tajně uschované, správně se účtárensky vedly...
... Vzhledem k tomu, že jsem se ocitnul bez finančních prostředků, byl jsem nucen požádati Ústřední národní pojišťovnu, Odbor TV. oddělení dávkové v Praze o poskytnutí sociální podpory. Po vyplnění dotazníku ověřeného o správnosti údajů, byla mi přiznána sociální měsíční podpora v částce Kčs 1500 - dne 5.7.1950.
...Za znárodněný podnik, dům a příslušenství nezaplatila se žádná náhrada. ... Obytný znárodněný dům, jakož i zahradnický domek, byly ihned nájemníky z továrny obsazeny. Moje dcera se svým mužem, též zaměstnancem z továrny, a dvouletým dítětem bydleli v tomto domě dále. Rovněž i já zůstal jsem bydleti dále, používaje jeden pokoj.
Od roku 1948 do 30. září 1952 nastala však doba neklidu. Byli jsme stále znepokojováni bytovou výpovědí, na základě které se nám přidělovaly bytové různé výměry, jejichž použití nebylo možné. Důvod zrušení nájemního práva uplatňoval se z veřejného zájmu, zařízením učňovské školy, internátu, pak zase že budova bude sloužiti určitému provoznímu účelu. Když pak bylo pohrozeno vystěhování za přítomnosti stráže bezpečnosti, byla rodina Braunova donucena byt uvolniti a vystěhovati se do domu č. 113 v Žebráku, kde měla k dispozici dvě místnosti a kuchyňku z chodby upravenou. Touto změnou byla naše rodina roztržena, protože pro mne volný pokoj již nebyl, a proto zůstal jsem bydleti dále ve svém pokoji znárodněného domu.
Od 1. října 1952 zůstaly místnosti po vystěhování rodiny Braunových prázdné a musejí se ústředním topením vytápěti, aby tělesa radiátorů následkem mrazů nepopraskala. Ostatní nájemníci bydlí dále, protože na ně se výpověď nevztahovala a adaptace pro internát a jiné účele se nepodnikla. Následkem tohoto bezohledného vystěhování utrpěl J. Braun, jenž jest řemeslně zaměstnán jako ostatní nájemníci, značnou finanční ztrátu. Naproti tomu národní podnik ztrácí měsíční příjem 482 Kč.
Dále zahradě znárodněného domu nevěnuje se potřebná péče, stromy se neošetřují před mrazem a zajíci nechrání. Vyhynulé se novými, plodnými stromky nevysazují.
... K dovršení všech příkoří přichází ještě další nepříjemné překvapen, a to odepřením potravinových lístků od února 1953 počínaje. Nečekal jsem nikdy na milodary, protože postaral jsem se o sebe na své stáří a mojí rodinu poctivou prací, abych nebyl nikomu na obtíž. Pracoval jsem nikoliv pro domnělý zisk, nýbrž pro svoji vnitřní radost z tvůrčí práce. Veškerý majetek byl mi zabrán, žít mám dále a nikdo se nezeptá z čeho. To jest odměna za to, co jsem svým dílem vykonal..."
Na základě písemného odvolání mu nakonec byly potravinové od měsíce dubna opět přiděleny.
Osm let do roku 1956, Otakar Volman využíval místnost ve vile čp. 240 bezplatně, ve skutečnosti na černo. Z vůle bývalého místodržitele TOS Čelákovice pana Šopa mu byl vyměřen nájem z používání místnosti 14 Kč měsíčně + topení a elektřina. Otakar Volman s tím však nesouhlasil. Nezdálo se mu patřičné platit nájem za dům, který by měl být jeho. Často tedy psal TOSu Čelákovice, který se mu pořád snažil znepříjemňovat život, jak vyplývá z jejich korespondence.
27. října 1960 Otakar Volman žádá Místní národní výbor o přidělení bytu. Pokoj ve vile č.p. 240 musel vyklidit kvůli rozšíření výroby a celkové přestavbě závodu. Nakonec zůstal až do své smrti bydlet se svou dcerou Helenou a její rodinou. Jeho druhá dcera Jiřina emigrovala.
Otakar Volman zemřel 30.8. 1964 v šestaosmdesáti letech a jako dlouholetý člen Spolku přátel žehu v Praze byl zpopelněn. Urna s jeho popelem je uložena v rodinné hrobce na žebráckém hřbitově, kterou nechal v roce 1943 zbudovat na místě dvou hrobů stávajících pro posmrtný odpočinek všech členů rodiny. Naleznete ji u východní strany kostela s.Rocha, nenápadnou, skromnou a ukrytou před zraky běžných návštěvníků…
Život Otakara Volmana byl rozdělen na dvě velmi rozdílné části. První byla ta krásná, kdy se mu dařilo ve všech veřejných aktivitách i práci, až se zdá, že by to normální smrtelník nemohl stihnout.
V druhé části života počínaje rokem 1948 musel snášet příkon a nespravedlnosti a dívat se, jak jeho těžce vytvořený podnik řídí jiní. Přesto si díky své silné osobnosti u mnoha lidí zachoval vážnost a leckdo k němu vzhlížel s úctou až do jeho smrti.
* * *
(JŠ) Co zbývá dodat? Žebráčtí ochotníci budou za dva roky slavit 200 let od svého založení – budou stále zamlčovat svého slavného člena? Sokol Žebrák oslavil minulý rok 140 od svého vzniku. Uspořádal velkou výstavu – o svém slavném členu ani zmínka?! Letos budou slavit žebráčtí hasiči 130 let od svého založení. Věřme, že nebudou v tomto popírání minulosti pokračovat jako ochotníci a Sokolové a hrdě se ke svému slavnému předchůdci přihlásí.
Ve slušné a vyspělé společnosti mají takovýto významní, zasloužilí občané a rodáci, v místech kde žili a působili, museum, pamětní síň, pomník, nebo alespoň pamětní desku na domě kde žili.
I o takovýchto lidech a osudech vyprávím mladé generaci na Základních školách a gymnáziích. Kdysi jsem chodil i na besedy i do žebrácké ZŠ. Její dnešní vedení nemá o ně už zájem – ani o účast na projektech o naší minulosti na které je upozorňuji i předáváním podkladů – např. projekty „Člověka v tísni“ – JEDEN SVĚT NA ŠKOLÁCH a PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ, kterých se zúčastňují stovky škol po celé republice. Vedení nemá zájem ani o metodické materiály k výuce poválečných československých dějin „Přes práh totality“, zpracované samotnými učiteli dějepisu, protože vydávané učebnice jsou naprosto nedostatečné? Že by to souviselo s komunistickou minulostí některých učitelů působících na škole?
Převzaté texty Petry Braunové jsou použity s jejím souhlasem. Braunovi vlastní rodinou kroniku Volmanů. Ochotně umožní vážným zájemcům její studium, bohužel už jen v jejich domácnosti v rodinném domku v Záluží. Ještě za dob totality, byla kronika zapůjčena MNV v Žebráku - od té doby je kronika ochuzena o několik stránek…
Škoda, možná jsem tak přišel o možnost připomenout některým žijícím žebráckým občanům či jejich potomkům činy a skutky, na které nikdo slušný nemůže být pyšný.
Jak nám dnes chybí Volmanové a Baťové! Bez nich nemůže ani hospodářství, ani společnost dosáhnout skutečného pokroku, ale jen bídy a mravního úpadku.
Jan Šinágl, v Žebráku dne 3.února 2010
Život Otakara Volmana a osudy jeho továrny
P.S.
Připomínám tento článek v souvislosti se 100 lety kopané v Žebráku, které dnes vyvrcholily. Bratr Otakara Josef Volman, se angažoval více ve sportu. Žebráčtí pamětníci na něho ani dnes nedají dopustit. Poté co převzal patronát bylo SK Žebrák přejmenováno na IVO Žebrák (zkratka Josef VOlman). Zde je na svoji dobu neuvěřitelná presentace jeho továrny v Čelákovicích ke 30.výročí firmy. Později převzal i TOS Žebrák. Obdivuhodná úroveň na svoji dobu. Nástupem komunistů začal postupný úpadek a dnes už TOS Žebrák neexistuje. V podstatě byl vytunelován. Můžeme už jen spekulovat, jak slavná firma to mohla dnes být. Určitě by žebráčtí sportovci neměli problémy s financemi a jejich sportoviště by vypadaly zcela jinak, včetně města... Čest památce těchto skvělých podnikatelů a lidí. J.Š. 28.9.2012
Read more...