Neuvěřitelný zážitek a současně velká ostuda veřejnoprávních médií, která tuto mimořádnou událost a pietní vzpomínku na oběti Holocaustu zcela ignorovala ačkoliv byla, tedy včetně ČT, informována. Je to obrazem jejich stavu a současně i morálního úpadku společnosti. Závěrečné vystoupení tělesně postižené Japonky Kiyoko Isobe bylo nezapomenutelným, neskutečně lidsky silným, životním zážitkem pro všechny přítomné ve slavné Dvořákově síni pražského Rudolfina. Úvodní symfonie W.A.Mozarta (Es Dur, K. 297b), nemohla být lepším začátkem tohoto slavnostního koncertu.
Premiéra symfonické suity Jaromíra Vogela MAZKERET (Vzpomínka, Memory) jistě oslovila a osloví každého vnímavého člověka. Byla velmi důstojnou a působivou vzpomínkou na miliony obětí holocaustu. Omlouvám se za prvních pár chybějících tónů.
Co následovalo poté nelze slovy popsat, pouze naznačit. Diváci se už chystali tleskat, když je sbormistr Stanislav Mistr decentním pohybem ruky v posledním momentu zastavil a
pokynul směrem k paní Kiyoko Isobe z Japonska, která byla před premiérou suity MAZKERET dovezena na invalidním vozíku na jeviště. Ta začala hrát – pouze palcem levé nohy, jako tělesně postižená (pouze tuto svoji končetinu ovládá). Poslechněte si její obdivuhodný výkon a podívejte se přitom na fotogalerii z jejího vystoupení. Její radost po koncertu byla odzbrojující. V tomto momentu dala všem přítomným něco, co mohou dát lidé jen takto postižení - mají čisté srdce a svědomí, proto mohou tolik dávat a rozdávat.
Koncert proběhl i pod záštitou kandidáta na presidenta České republiky Jana Fischera. Koncertu se nezúčastnil pro časové zaneprázdnění, zato poslal své sběrače podpisů pod petici… Věřme, že poslal i finance a ne jako většina těch, co poskytnou záštitu, a tím také jejich podpora končí. Na každý pád je smutné, že si pan Fischer nenašel čas, stejně jako velvyslanec USA v Praze pan Norman L.Eisen (alespoň jsem ho nezahlédl) a kterého bych očekával. Že se nedostavil žádný politik a známé osobnosti veřejného života už tak zas nepřekvapuje.
Takovéto koncerty pomáhají udržovat kulturu a dobré mravy, které se z našich životů vytrácejí stále více. V normální, vyspělé společnosti, by bylo vyprodáno, případně se
musel koncert pro velký zájem opakovat. U nás jsou o to více „vyprodané“ hospody, přitom se stále chceme nazývat kulturním národem, nedivme se jak potom naše „kultura“ vypadá…
Vřelý dík patří manželům Blance a Jaromíru Vogelovým, kdy jen díky neskutečné obětavosti a schopnostem paní Vogelové se mohl tento koncert uskutečnit. Škoda, že jsem neměl u sebe také kytici růží, které osobně předávala vystupujícím umělcům – zasloužila by si tu největší!
Více jak pětiminutový aplaus paní Kiyoko Isobe, byl tím nejlepším ukončením tohoto nádherného sobotního večera a onou pomyslnou kyticí díků manželům Vogelovým, kterým touto cestou ještě jednou děkuji za pozvání na tento koncert. Budu mít opět krásný příběh k vyprávění dětem na letním táboře na dobrou noc – děti také jistě nezapomenou…
Jan Šinágl, 5.8.2012
Otřesné svědectví o poměrech v české kultuře a společnosti paní Blanky Vogelové
Komentáře
Zatímco ti, kteří jsou zdraví a od nichž by člověk očekával, že něčím přispějí lidstvu, nebo na podobně postižené lidi, neudělají většinou nic...
Krasna hudba rekne vice nez stale opakovane fraze.