Jan Šinágl angažovaný občan, nezávislý publicista

Českoslovenští vojáci zastřelili v noci z 18. na 19.června 1945, 50 až 60 dětí…

Když jsme pompézně oslavovali konec kruté druhé světové války, tak jen málokdo tušil, jak velké jizvy zanechala na duších vítězů i poražených... Lidské utrpení totiž ještě neskončilo. V tehdejším Československu samozvaní soudci a mstitelé využily nacionalistických a protiněmeckých nálad a ve jménu národní očisty vraždili nevinné lidi, jejich často jen jediným proviněním bylo to, že se hlásili k německé národnosti.

V noci z 18. na 19. června 1945 v katastru obce Horní Moštěnice, na místě zvaném Švédské šance. Příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky, bývalí příslušníci prvního československého armádního sboru vedení poručíkem Karolem Pazúrem a osvětovým důstojníkem Bedřichem Smetanou, zde zmasakrovali, postříleli 265 Karpatských Němců a Maďarů ze Slovenska, obyvatelů obcí Dobšinej, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom. Naprostou většinu povražděných tvořily převážně ženy, děti a starci.

Karpatští Němci nejprve šli po cestě do Moštěnice. Z Moštěnice se znovu vraceli ke kříži, tady měli stanoviště, kde po jednotlivých skupinách přicházeli na parcelu, kde byl hromadný hrob. Zde byli stříleni do týla po desíti, patnácti lidech. V každé přestávce vždy ti hlavní exekutoři této popravy chodili a dívali se jestli jsou všichni zastřeleni. Pokud se ještě někdo hýbal, tak je pistolí stříleli do srdce a do hlavy.

Z výpovědi obyvatele Lověšic Františka Vaculíka je zřejmé, že ženy před popravou křičeli slovensky. Osobně také viděl jak jedna matka, která měla sebou asi šestileté dítě byla zastřelena a když matka spadla do jámy, žádalo toto dítě, aby bylo rovněž zastřeleno, tento výrok proneslo toto dítě slovenským nářečím.

Z výpovědi Arnošta Kubíka je jasné že okolo jedné hodiny v noci dal Pazúr vojákům rozkaz, aby byla přiveden první skupina asi 25 mužů, ti dostali rozkaz, aby se vysvlékli do spodního prádla a šaty kladly na hromadu, pak byli postaveni k šachtě vedle sebe, za ně se postavili vojáci se samopaly ve vzdálenosti jednoho metru a všichni byli zezadu ranami do týla zastřeleni.

Celkově to musel být hrozný výjev, když si uvědomíme, že tam byly matky, děti, dokonce i kojenci. Nejmladšímu chlapci bylo osm měsíců. Jedna maminka, která držela dvě děti v náručí, tak prosila, aby napřed zastřelili děti a pak až jí, aby byla opravdu přesvědčena, že jsou mrtví a že se nebudou trápit. Je dokonce známo, že se ten hrob hýbal ještě dva až tři dny.

Všechny tyto osoby z transportu tedy v noci "automatčíci" postříleli, včetně několika kojenců. Vraždění se účastnil i sám Pazúr, který osobně postřílel některá nemluvňata. Tento fakt prokázaly i soudy, čímž vyvrátily Pazúrovu původní verzi, že tam nikde žádné malé děti neviděl. Pazúr nakonec přiznal pod tíhou důkazů i postřílení kojenců a jejich likvidaci "odůvodnil" následovně: "Čo som mal s nimi robiť, keď sme im postrieľali rodičov?

Vraždění probíhalo velmi bestiálním způsobem, oběti byly přinuceny se svléknout do spodního prádla a pak byly po malých skupinkách stříleny. Pazúr se přitom sadisticky vyžíval v tom, že rozděloval děti od rodičů a dával je do různých skupin, aby maximálně trpěly, děti se dívaly, jak jim vraždí mámu, a pak je postavil tak, aby viděly na její tělo, čekaly až na ně přijde řada. A obráceně. Jeden ze svědků vypověděl, že slyšel šestileté dítě prosit slovensky o zastřelení, že už chce jít za maminkou. V jednom případě Pazúr nechal zastřelit ženu, která měla v náručí dvě děti (asi jedno- a dvou a půl-leté), a když mrtvá padla s oběma ještě živými dětmi do napůl plného hrobu, chvíli se ještě kochal jejich pláčem, než je obě odstřelil.

Otřesení Lověšičtí občané se většinou drželi stranou, pouze pár z nich žádalo Pazúra, aby ušetřil alespoň malé děti. Dostalo se jim odpovědi, že "jsou příliš jemné povahy a že co je Němec, patří zabít" (jak již bylo vysvětleno, Pazúr přitom dobře věděl, že velká část vražděných nejsou ani Němci, ani zrádci). Poté vyzval Lověšické, aby si taky zastříleli, s výjimkou jediného (Františka Vaculíka) se však tito k vraždění nepřipojili. Majetek obětí si Pazúrovi muži rozebrali.

Z výpovědi Arnošta Kubíka čteme: „Podotýkám, že před jámou hrobu bylo všude plno krve ba i odštěpky z lebek a toto všechno jsme museli lopatami posbírat, seškrabat a hodit do hrobu.“

Mluví se samozřejmě o tom, že to bylo takové vyúčtování, ale byli tam samí nevinní lidé, to vyúčtování nebylo právě na pravém místě neboť tam byli jen ženy s dětmi a pár starých chlapů. Bylo to brutální a hlavně bezvýznamné ještě k tomu. Vždyť už vlastně bylo po vojně. S radostí se vraceli domů a nedošli... Vždyť bylo zcela normální, že tito občané se vždycky hlásili k německé národnosti, vždyť mluvili německy, dokonce i v občanském průkazu měli někteří z nich napsanou německou národnost a jejich nynější příbuzní na Slovensku ji mají až doposud.

Z úředního záznamu vyplývá, že ve vydrancovaném vlaku s uprchlíky slovenští vojáci zanechali nepotřebné věci jako skříně, staré malované truhly, které byly následně předány stavebnímu oddělení okresního národního výboru v Přerově a zde byly také spáleny.

Je zaznamenáno celkem 253 obětí, ale z dalších výpovědí se postupem času podařilo ještě další čtyři identifikovat, takže se ještě odhaduje, že chybí takových pět, šest obětí.

Jeden ze žijících občanů Lověšic může dokonce ukázat dům ve kterém žil František Vaculík. „Ten dům s tou červenou střechou je můj rodný dům, kde jsem se narodil, kde můj táta hospodařil a odkud také vyšel toho osudného dne v červnu 1945 náš zaměstnanec František Vaculík s těmi muži údajně kopat hrob na Švédské šance.“

František Vaculík podle své výpovědi na výzvu vojáků zastřelil sám tři až čtyři osoby, nikdy nebyl odsouzen. Poručík Karol Pazúr byl v roce 1947 odsouzen, ale poúnorový režim jej amnestoval. Soudce Anton Rašla, který ho soudil, sám v padesátých letech strávil ve vězení několik let.

V té době tady byla takové protiněmecká euforie, jednak němci zastřelili v průběhu Přerovského povstání prvního května 24 lidí. Dále například most u přerovské Sokolovny, který byl v květnu vyhozen do povětří Němci. Pořízeny byly i hrůzné fotografie obětí exhumace obětí, kde jsou jednotlivé oběti z Přerova atd.

To je pochopitelné, že ta protiněmecká euforie byla zde poměrně silná. Bohužel v té době se na ty etické a humanitní záležitosti nehledělo.

V době divokých odsunů prohlásil prezident Beneš: „Nikdy nezapomeňme na to co s námi Němci v této válce dělali a co zamýšleli s námi učinit, rozhodněme se, že musíme republiku odgermanizovat všude a ve všem, půjde od odgermanizování jmen, krajů, měst, zvyků půjde o všechno co se odgermanizovat dá. Dnes přichází pro to doba.“

Ten nešťastný zákoník oko za oko, zub za zub, to byla taková ta hysterie válečná a těsně poválečná. Přitom stejně všichni hajlovali, Češi, Němci, zarytý hitlerovec i normální občan.

Vlna perzekučních akcí proti Němcům vrcholila v Československu v létě roku 1945, ale většina zločinů zůstala nepotrestána neboť zpětně bylo toto jednání zákonem č. 115 Sb. z května 1946 kvalifikováno jako jednání vyplívající z touhy po spravedlivé odplatě.

To se mohlo stát, kdykoliv a kdekoli, ale ta náhoda, která se tam stala je iracionální a to, že vlastně všichni ti tři vysocí důstojníci potom byli ještě povýšeni, sice ne hned ale potom a že se to oslavovalo, že mají jako zásluhy a že toto je boj proti okupantům a že dokonce v těch vyšetřovacích protokolech stojí černé na bílém, že co je Němec patří zabít, to je přece jejich vlastenecká povinnost…, tak tady se ukazuje dopad těch nemravných zákonů, kdy se v jednom dekretu třebas mluví o Němcích, Maďarech a jiných zrádcích a kolaborantech, čili ten primitivní rozum toho sadisty si to vyloží třeba tak jak si to vyložil pan Pazúr, který si dělal dodatečný odbojový zásluhy atd.

Tento zločin však přejímá řadu zločinů, které jsou pro nás stejně nepochopitelné z té komunistické éry potom, tím jsme si vlastně otevřeli to, že jsme tady udělali průlom do práva. Jednou to byla teda německá menšina Karpatských Němců, pak to byli faráři atd. Pak se vlastně řetěz toho násilí stal nekonečný, ale ta základní chyba byla tady, že se mělo velice tvrdě trestat všechno, co po osmém květnu zavánělo takovýmto zločinem proti lidskosti a ne mhouřit oči a říct oni zavraždili těch lidí víc.

Byl to zločin, i když se stal tento zločin na obyvatelích německé národnosti, ale po vojně náhled na Němce všeobecně byl takový jaký byl a částečně pořád ještě je. Tak se to neotevíralo, protože zločin na těchto lidech se neprováděl před ani při vojně, ale až po vojně. Někdo byl za to zodpovědný a tu zodpovědnost nikdo nechtěl nést. Mluví se jen o těch dvou, ale ti dva, kteří to celé organizovali, nemohli konat bez souhlasu ostatních.

Jsou zde dokonce ty Jaspersovy viny všechny čtyři, že tam je tam vina metafyzická, že si tady o tom spolu teď povídáme a žijeme a oni zemřeli tak jak zemřeli, pak je tam ta vina mravní, že s tím nic neděláme nebo že s tím lidi nic neudělali, pak je tam ta vina politická a tu mají politici, kteří v té samé době, kdy se toto dělo například Prokop Drtina, Edvard Beneš a Klement Gottwald, kteří říkali, teď běžte a vyhánějte. Beneš říkal vylikvidovat. Drtina říkal vyhánět, proto se toho slova dneska tak strašně štítíme, protože jsme ho sami tehdy vlastně vymysleli. Úkolem politika je právě mírnit vášně, pochopitelný vášně protiněmecký v té době a ne je povzbuzovat.

* * *

Etika a politická filosofie Karla Jasperse

Jedním ze stěžejních Jaspersových děl je Otázka viny (1946), která vyšla coby aktuální reakce na právě skončivší druhou světovou válku. Jaspers se zde zabývá různými pojetími viny, kterou „klasifikuje“ ze čtyř hledisek:

kriminální vina – zločiny, individuální i kolektivní, instancí je soud

politická vina – spojená s ideologií; „odpovědnost všech občanů státu za důsledky jednání státu“

morální vina – prohřešky každého z nás, instancí je naše vlastní svědomí

metafyzická vina – „nejvyšší“, hranice mezí ní a vinou morální nezřetelné, můžeme za ní vidět humanitu, odpovědnost před Bohem, transcendentní instancí

* * *

Prezident Beneš řekl, celý náš postup ve věci odsunu Němců do říše musí být lidsky slušný, správný, morálně odůvodněný, přesně plánovaný a všemi spojenci pevně dohodnutý.

Ta vina kriminální je evidentní, prostě to musel uznat i náš soud v roce 1947. To je zločin proti lidskosti a ten je nejtěžší, tam je ta vina kriminální, čili v Jaspersově kategorii máte všechny čtyři viny a mělo by se o tom vědět, to jediný co s tím můžeme udělat. Těch výpovědí je tady okolo sedmdesáti. Je to právě v těch spisech Prof. František Vaculík a spol. Jinak z velké části se tyto materiály nedochovaly nebo jsou v archivech, ale většině k nim není dovoleno, abychom se mohli do těchto spisů podívat, takže tenhle spis proti Františku Vaculíkovi je jedním z vlastně nejdůležitějších dokumentů té hrůzné noci z toho 18. a 19. června.

Začalo se to vyšetřovat hned na druhý den po tom masakru, ale pochopitelně to bylo až za ten měsíc. Už tady figuruje poručík Karol Pazúr. Je tam napsáno, že bylo zastřeleno asi 244 osob, z toho 92 mužů, 50 až 60 dětí, zbytek žen.

Ze sdělení některých občanů: „Ten největší lotr Pazúr, který byl viníkem, se tehdy stal funkcionářem svazu protifašistických bojovníků, byl pod ochrannou rukou, kdo by měl odvahu proti němu něco povědět, kdo by to byl udělal, by šel tam, kde on by patřil.“

Na aktéry zločinu bylo podáno několik trestních oznámení, ale z ministerstva spravedlnosti bylo vždy odpovězeno, že byli odsouzeni.

Snaha podívat se do soudních zápisů u soudní prokuratury, bohužel není dovoleno.

Pokud se týká osobní dokumentace Pazúra, Smetany ve vztahu k událostem z 18. června 1945 v blízkosti Přerova, je opět citován zákon č. 256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech v paragrafu 16 stanoví, že informace vypovídající o osobnosti lze využít pouze s jejím souhlasem a pokud již nežije, tak se souhlasem jejich příbuzných.

Jasné je, že tím že se provedla exhumace a že se celkem dohodneme i na počtech a jménech obětí, že existují příbuzní. Tak tento případ je zdokumentován jako žádný jiný. Takže policejní orgány neměly zase takový problém se vlastně dostat ke svědeckým výpovědím, k vyšetřovacím aktům. Ty zdroje a prameny tady jsou. To je všechno okolo jenom alibi.

Z výpovědí příbuzných.

„Na jedné straně byl to pro nás takový to pocit duševního uspokojení, že víme, co se tam stalo, ale na druhé straně to bylo něco hrozného. Zde jsme si uvědomili co ti lidi, jejich cit, ty děti, ženy, když žijete tu poslední minutu života a tamti se vám smějí do očí se samopaly v rukách, ty děti prosím zachraňte. Kdo má cit, lidský cit. To vrahové si nezasloužili půl roku ani doživotní trest, na to trest není, to nebyli lidé, to byli hovada.

Z výpovědi Niny Palkovičové, roz. Kováčové, dcery zavražděných Pavly a Bély Kováčových: „Do Dobšiné jsme přišli z Ruska, neboť otec tam byl jako zajatec při světové válce a tam se také poznal moji maminku a tam se také vzali. Tři roky měla, když přišla do Dobšiné. Mluvily jsme slovensky, maďarsky. Maminka uměla i německy. Maminka většinou mluvila německy, protože v Dobšiné se mluvilo německy i maďarsky. Do školy jsem ale chodila do slovenské.“

Štefan Štempel, rodák z Dobšiné, které znal tyto své spoluobčany: „Byli tam moji spolužáci, dobří známí, všichni to byli čestní a dobří lidé a nikdo Z Dobšiné odejít nechtěl. Jediný jejich hřích byl ten, že se přiznali k německé nebo maďarské národnosti, proto museli svoje domovy opustit a když vojna skončila, 9. května už přemýšleli jak se dostat zpátky domů. Kdyby to byli ale nějací hříšníci, fašisti, fanatici nikdy by se přece nevraceli.
Z historického hlediska přišli do Dobšiné etničtí Němci roku 1326 na pozvání Uherského krále, aby tu těžili a zpracovávali železnou rudu.“

Při masakru na Švédských šancí zemřelo 136 zdejších obyvatel Dobšiné, ti co zbyli po válce zcela asimilovali
Tato historie byla u nás dlouho utajována a až za pomoci některých lidí jsme přišli k těmto informacím, jak se to všechno událo a těmto našim obětem, kteří nedošli domu z toho odsunu z Německa, byl postaven místní pomník jako památku obyvatelům Dobšinčanům.

Krátce po konci masakru dorazili na místo čeští důstojníci z Přerova, které doprovázel poddůstojník NKVD. Ten Pazúrova legitimoval, ale když viděl jeho doklady (OBZ), jen mu s úsměvem zasalutoval a beze slova odešel.

Večer 19. července sice pak dal velitel sovětské posádky v Přerově F. Popov příkaz k zatčení Karola Pazúra, nicméně ten už odjel na Slovensko a v telefonickém rozhovoru s Popovem řekl, že vše bylo v pořádku, že jde o věc československých orgánů a Popovovi do toho nic není. Zprávy o vyšetřování byly odeslány armádním a bezpečnostním složkám, ale případ se neřešil. Pazúr sám byl dokonce krátce po masakru vyznamenán a povýšen do hodnosti nadporučíka. Až v roce 1947, kdy se začalo o tomto případu psát v tisku, se rozjelo vyšetřování. V létě 1947 byl tedy zločin vyšetřován a doveden před soud. Jediným obžalovaným byl sám Pazúr, jehož psychologický posudek osobnosti byl shrnut větou, že Pazúr je "osoba mravně méněcenná, leč za své činy odpovědná".

Pazúr během procesu opakovaně nestydatě lhal, tvrdil že "všichni popravení byli Němci a spolupracovníci nacismu", byl přesvědčen, že „popravuje pouze stoupence nacismu" či "samé fašisty", že "žádné malé děti neviděl a nejmladší popravení byli členové Hitlerjugend" (tj. staří minimálně 14 let), že "jeho souzení je útok na Komunistickou stranu" a že "taková byla prostě doba". Pod tíhou důkazů musel tyto lži opustit, navíc se během soudu dostala na přetřes jeho vlastní minulost před přeběhnutím k Rudé armádě (1943), která rozhodně nebyla ukázková. Pazúrův bratr byl nejdříve maďarským špiónem a posléze dobrovolníkem u SS, sestra německou špiónkou, Pazúr sám sloužil u Hlinkovy gardy, dobrovolně se hlásil nejprve na práci v německém válečném průmyslu a později na východní frontu k boji proti bolševikům.

Tvrzení, že mezi povražděnými byli zrádci a nacističtí aktivisté, se neprokázalo. Svědkové pouze tvrdili, že před popravou se osm mužů přiznalo k příslušnosti k Hlinkově gardě, což ovšem nebyl relevantní důvod k rozsudku smrti (navíc v Hlinkově gardě sloužil i sám Pazúr. Naopak se ukázalo, že mezi povražděnými bylo i několik antinacistů aktivně podporujících partyzány a Slovenské národní povstání a že třicet lidí bylo slovenské národnosti.

Když se nakonec Pazúr odvolal k na zákonu č. 115, dočkal se zklamání, neboť Ministerstvo národní obrany i soud se shodly na tom, že nemůže být aplikován, neboť jednak jeho čin vědomě zahrnul i nevinné lidi slovenské národnosti, jednak svůj čin spáchal ve snaze zahladit svoji vlastní kolaborantskou minulost.

Pazúr byl vrchním vojenským soudem v Bratislavě odsouzen na 7 let a 6 měsíců vězení. Odvolal se on i prokurátor Rašla, načež byl Pazúrovi v roce 1949 trest Nejvyšším vojenským soudem v Praze zvýšen na 20 let vězení.

Je ale možné, že by zákon 115 byl u Pazúra přece jen aplikován (o což se tehdy již mocný náměstek ministra obrany Reicin vehementně zasazoval), kdyby o případ nejevil velký zájem zahraniční tisk, pročež se pro Pazúrovo odsouzení a alespoň dočasné uvěznění vyjádřil ještě mocnější ministr informací Václav Kopecký, který byl velmi rozzuřen dopadem celé kauzy na pověst Československa.

Jelikož byl Pazúr přítel řady komunistických pohlavárů, kteří za něj opakovaně intervenovali před i po odsouzení, byl mu trest Klementem Gottwaldem (na doporučení mj. Bedřicha Reicina) snížen na polovinu a v roce 1951 (po dvou letech věznění) byl propuštěn při amnestii. V následných letech byl vysokým funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků. Po celou tu dobu (od svého uvěznění), působil jako agent StB.

Vojenský prokurátor Anton Rašla, který se zasadil o Pazúrovo potrestání, byl později komunistickým režimem uvězněn, což řada autorů neopomine ve svých statích o masakru poznamenat. Nutno ovšem poznamenat, že Rašla nebyl jen statečný mstitel bezpráví, vedl i mnohem pochybnější kauzy, než byly procesy proti válečným zločincům typu Pazúra, Tisa či Macha a v rámci politických procesů ve službách komunistického režimu má na svém kontě mimo jiné i podíl na třech justičních vraždách z procesu s křesťanskou protikomunistickou organizací Biela légia.

Smetana, který byl spoluorganizátorem masakru, byl již odsouzen ve věci jiných masových vražd, které spáchal předtím na Slovensku. Od rozsudku byl však posléze na základě zákona č. 115 osvobozen a posléze uprchl ze země, patrně do Izraele. Za masovou vraždu na Švédských šancích nikdy souzen nebyl.

Ani z ostatních vrahů ze Švédských šancí už nikdo soudně potrestán nebyl. Státní zastupitelství v Olomouci sice vyšetřovalo jednak Františka Vaculíka coby jediného místního obyvatele, který se vraždění účastnil, a (kupodivu) i předsedu MNV Lověšice, který pod hrozbou zastřelením dodal kopáče, nicméně případ byl v roce 1949 definitivně odložen s odvolávkou na zákon č. 115 (bylo běžnou praxí, že s odvolávkou na něj byla pardonována sebevětší zvěrstva vůči Němcům a zrádcům a Vaculíkovi nebylo možné dokázat vědomé vraždění nevinných Slováků).

Zcela bez trestu však ostatní vrahové nevyvázli. Pocházeli ze stejné oblasti, jako jejich oběti, a svou účast nedokázali díky humbuku okolo celého procesu utajit. Podle Pavola Molnára, jednoho z mála náhodou přeživších pasažérů vlaku, který se Pazúr rozhodl vybít, museli vrahové ze Švédských šancí čelit hlubokému opovržení ze strany svých sousedů. Někteří se odstěhovali, někteří museli čelit nežádoucím připomínkám a pohrdání až do smrti.

Je potřeba nějak očisti tuhle nešťastnou historii našeho města a jeho okolí a je třeba se přiznat k těmto hrůzným věcem, které se mnohdy nelíbí.

Celý článek: http://patrikpluhar.blog.cz/rubrika/causa-svedske-sance

Válečné zločiny jsou nepromlčitelné. Poválečné Československo se chovalo (i polistopadový režim), jako by zločiny spáchané v době míru Čechoslováky, často i mnohem odpornější, byly promlčitelné! Je zhovadilé používat v případě Pazúra a Smetany dnešní zákon č. 256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech, že „informace vypovídající o osobnosti lze využít pouze s jejím souhlasem a pokud již nežije, tak se souhlasem jejich příbuzných“. To je v principu stejné, jako by se nesměly zveřejňovat informace z vyšetřovacích spisů o Eichmanovi, Hitlerovi či Stalinovi a dalších zločincích, pokud nám to nedovolí jejich potomci. Důkazem v jak nemravném státě žijeme je i to, že na rozdíl od Lidic a Ležáků, veřejnoprávní média o tomto masakru mlčí. Samozřejmě, o vlastních zločinech dokáže mluvit a vyrovnat se s nimi jen vyspělý, kulturní národ, jakým je např. dnes SRN, ale ne tak zkorumpovaná, zločinecká a nemravná země jakou je v současnosti Česká republika. Nelze proto očekávat, že prezident Klaus pošle stejně omluvný dopis presidentu Gauckovi, jako president SRN jemu, či jeho předchůdce Christian Wulff. Toho je schopen jen skutečný státník. Tím nikdy Václav Klaus nebyl. Nedělám si proto žádné iluze, zda mi Sněmovna bez problémů vydá dokument, kterým po válce žádalo Holandsko o vydání válečného zločince Antonína Zápotockého, za jeho podíl na vraždění Holanďanů v nacistických koncentrácích, kde byl tento pozdější prezident kápem, stejně jako jeho následovník Antonín Novotný v koncentračním táboře Mauthausen. Jen tak to nevzdám, tím spíše, že se nám opět komunisté derou k moci, byť jsou to jen hrátky mocných v pozadí pro snadno manipulovatelný národ, který ztratil to nejlepší co měl a začíná bojovat o vlastní přežití! Národ, který nechce být lepším, nemá žádnou šanci do budoucna. Bude logicky nahrazen lepšími, schopnějšími, kulturnějšími a mravnějšími. O to větší výzvou je to každému z nás. Národ nedělají jen hokejisté a fotbalisté. Jejich výkonů by měli být občané hodni také svými „výkony“, ovšem ne v hospodách, na chatách, v supermarketech či na plážích…

Jan Šinágl 18.6.2012

P.S.

Dnes před 70.lety zahynulo v kostele Cyrila a Metoděje v Praze sedm výsadkářů, kteří realizovali na příkaz Edvarda Beneše operaci ANTHROPOD – atentát na Reinharda Heydricha. Byli to vojáci, kteří plnili rozkaz – před jejich hrdinstvím, odvahou a statečností je třeba smeknout. Zrádce Karel Čurda nebyl tak bezcharakterní. Dokázal vyzradit jen jména těch, kteří už nebyli naživu či je nebylo možné ohrozit. To se z médií samozřejmě veřejnost nedozví. J.Š.

ZOI k rukám předsedkyně Sněmovny Miroslavy Němcové ve věci válečného zločince Antonína Zápotockého!

Otevřený dopis presidentu SRN Joachimu Gauckovi

Válečný zločinec Antonín Zápotocký…?!

60. let od konce války - květen - srpen 1945 krvavá realizace Benešova plánu vylikvidování Němců

Chtěl krev fašistů, při masakru u Přerova střílel i děti. Dostal svobodu

Komentovat články mohou pouze registrovaní uživatelé; prosím, zaregistrujte se (v levém sloupci zcela dole)