Bulletin č. 36/2015

U příležitosti 70.výročí konce II.světové války, položilo 11 občanů České republiky děkovný věnec k pomníku a 264 růží k pomníčkům spojeneckých vojáků na vojenském pohřebišti spojenců na Olšanech. U pomníčku našich pilotů RAF jsme položili stejný věnec a růže. Uctili jsme i památku vojáků Rudé armády, kde jsme položili též růže. Z pozvaných politiků a představitelů institucí se nedostavil žádný, ani jejich zástupci, ani žádný politický vězeň…? Žádná média se nedostavila, přestože byla informována. Podepsali jsme se do pamětní knihy. Ti kdo nevěděli, či nemohli přijít, mají stále možnost se poklonit památce spojeneckých vojáků ještě po několik dní, než opět upadnou v zapomenutí a růže uvadnou…

Každé skutečné hodnotové společenství se vyznačuje společně sdílenými, ctěnými a bráněnými hodnotami. Pokud jeho část jen přijímá miliardy a není ochotna přinášet stejné oběti jako druzí, jde už pouze o pokrytectví, neschopnost a nevyspělost. Není jiné cesty než co nejrychleji pomoci těm, kteří už jsou v Evropě i se všemi známými riziky a současně se pokusit řešit příčiny uprchlické krize. Bez schopných lídrů to nedokáže žádná země a situace se bude jen zhoršovat k nekontrolovatelnosti, chaosu a podpoře extrémismu v mnoha formách. Souhlasím proto s dopisem Věry Čáslavské i Cyrila Höschla a Karla Olivy. Je třeba najít rovnováhu mezi srdcem a rozumem. Pokud půlmiliardová EU tuto uprchlickou krizi v této fázi nezvládne, tak jen prokáže, že současný projekt společné Evropy není realizovatelný a pozbyl smyslu. Vyspělá společnost se vyznačuje ochotou k oběti. Vyspělé společenství ochotou k obětím všech!

Výstava byla zahájena náčelníkem gen. štábu AČR genpor. Josefem Bečvářem, dne 4.září 2015 v 10:00 hod. před budovou GŠ ČA v Praze-Dejvicích. Z významných hostů byli přítomni kardinál Dominik Duka a za velvyslanectví Polské republiky vojenský a letecký přidělenec plk. Josef Stec. Žádného politika jsem nezahlédl. Potěšila početná účast žákyň a žáků Základní školy genpor. Františka Peřiny z Prahy 6 – Řepy. Škoda, že na oficiální pozvánce chybělo „RAF“, nezazněla čs. hymna (vojenská hudba byla přítomna) a nepřeletěly Gripeny. Naši letci RAF byli Čechoslováci, žili, bojovali a umírali za Československo. Mnoho pilotů, kteří později létali v našich perutích RAF bylo absolventy letecké školy Jana Antonína Bati, kterou založil v době ohrožování nacistickým Německem ve Zlíně. Mezi piloty byli i sudetští Němci. O obsahu výstavy informuje další videozáznam níže. Prosím nepřehlédněte několik fotografií z uvítání našich letců RAF 21.srpna 1945 při jejich pochodu Prahou a následném přivítání na Staroměstském náměstí statisíci Pražany. Museli tři měsíce počkat, aby „nenarušili“ slavení Rudé Armády v květnu. Naše „demokratická“ vláda Edvarda Beneše Rusům vyhověla. 70.výročí této významné události, dne 21.srpna 2015, bylo veřejnosti zamlčeno. Není to nic, čím bychom se mohli chlubit! Věřím, že to, co jsem na konci videa řekl vyjadřuje i názor většiny obyvatelstva naší země. Na místě byla i ČT. Malá fotogalerie.

Výstava bude přeložena ke stanici metro Dejvická opodál. Dle MO potrvá ještě 3 měsíce.

„Uloupili to naše dílo. Uloupili podnik, který jsme padesát let budovali z ničeho – kromě vlastního úsilí, nadšení, odvahy, schopností… a obětí o jichžto nikdo nemá ani ponětí.“

O osobnost Jana A. Bati a vlastně ani o dějiny firmy Baťa, není mezi českými historiky velký zájem. Tak jako není dosud zpracován životopis Jana A. Bati (přestože jde o tak významnou osobnost českých dějin), tak nejsou zpracovány ani dějiny samotného podniku Baťa. Soudní proces vedený proti Janu A.Baťovi v roce 1947, není v literatuře zpracován téměř vůbec, a pokud ano, ne příliš podrobně.

Citace z dopisu Jana A. Bati ministru Františku Hálovi: „Vydal jste tam křivé svědectví proti mně… Za tyto hříchy Vás potrestá Pán Bůh. Možná, že se vysmějete, protože na trest Boží nevěříte. Já věřím. Snad Vám politická činnost vzala svědomí, jež jako kněz máte buditi. Avšak zbylo-li Vám jaké, přeji Vám, abyste nezapomněl na tu křivdu, až se bude plnit zákon spravedlnosti Boží, který – já Monsignore jsem o tom hluboce přesvědčen – Vás na místě mocného ministra republiky dostihne a postihne. Jan Baťa.“

Konečně se objevila pravda o tom, proč se Jan Baťa dostal v Kanadě na tzv. "černou listinu" během II. světové války. Bylo odhaleno, že se tak stalo díky jednomu členu kanadské vlády, který měl blízko k Tomáši J. Baťovi. Glenn W. McPeherson, právník, byl tehdy správcem „majetku nepřítele" a osobou zodpovědnou za spravování "majetku nepřátel" pro kanadskou vládu.

Právní práce Glenn McPhersona ze srpna 1939 popisuje metodu používanou kanadskou vládou k uvedeni na "černou listinu" a jak převést majetek pod rouškou nepřátelského vlastnictví. Podle tohoto mandátu, všichni Češi byli automaticky považováni za Němce. Navzdory faktu, že Jan Antonín Baťa se nikdy během války na okupovaném území neobjevil, ani se nikdy nevrátil do Československa. Je také dobře známým faktem, že J.A.Baťa financoval Československou vládu v exilu během celé války. Nabízí se tedy otázka, jaké jiné důvody vedly k zapsání J.A. Bati na "černou listinu".

Buďme vítězi; Čas a příležitost nečekají; Dnes fantazie, zítra skutečnost; Myslete, nedřete; Nadšení dává křídla; Řečí botu neuděláš, ale prodáš; Výsledky jsou obrazem myšlení; Zdravý má tisíc přání, nemocný jen jedno

9.00 – 13.00 seminář Motivace v baťovském systému

9.00 – 10.30 Obecné příspěvky:

Mgr. Končitíková - Motivace a výchova

Ing. Novosad - Baťovská inspirace pro současný průmysl

Mgr. Kovaříková - Motivace prodavačů a zákazníků

Mgr. Kuslová - Staňte se světovými podnikateli aneb Motivace v baťovském systému

„Je příznačné, že další zachránce mnoha a mnoha Židů, přímo na cestě do koncentráku, diplomata Wallenberga, je jeho jméno zmiňováno v Česku jen zcela okrajově. Džugašvili-Stalin jej nechal sebrat, převézt do Gulagu a pozvolna utratit. Sám byl skrytý antisemita. Po letitém hledání jeho vlastní rodinou a nalezení důkazu o živoření a posléze úmrtí v Gulagu, se později konečně dokázala jeho smrt v SSSR. Gorbačov se za umučení švédského diplomata Wallenberga zachránce stovek Židů, později omluvil“. „Stále se setkávám v médiích s nenávistí k českým hercům, kteří kolaborovali s nacistickými filmaři. Ale se Slováky, kteří kolaborovali s nacisty celou válku, s těmi jsme kamarádi.“ Karel Mrzílek 4.9.2015

Chování sudetských Němců před i po „Mnichovu“ je všeobecně známé. O Polácích a Maďarech se nikdy moc nemluvilo. Proto vzniklo toto velmi stručné připomenutí. J.Š.5.9.2015

Na německý text, jména obětí a podrobný popis masakru na popisné tabuli, jsme se nezmohli, přitom Špindlerův Mlýn navštěvuje tolik turistů hovořících německy o angličtině nemluvě. Stále se stydíme za své vlastní zločiny. I tato „opatrnost“ je toho dalším projevem a důkazem – i naši malosti.

Zúčastnil se bývalý i současný starosta Špindlerova Mlýna. Projev  měli zástupci pozůstalých, četlo se poselství německé vlády. Na místě byli čtyři kněží, jeden z Dráždan. Pietní akt trval 2 hodiny. Dostavilo se kolem 100 lidí. Věřina stezka se nachází u  lyžařského areálu ve Sv. Petru. Náklady nesla česká strana, nabídka ze strany Německa byla odmítnuta. Ve věci se angažovala Hana Jüptnerová, která i tlumočila. Je to bývalá přítelkyně Pavla Wonky, kdy pronesla řeč nad jeho hrobem. Pavel Wonka měl německé kořeny. Je smutné, že v jednom dokumentu Hana Jüptnerová Pavla Wonku ocenila jako charakterního člověka a ve druhém, Libuše Rudinské, „Pavel Wonka se zavazuje“, ho vykreslila ve zcela jiném světle a jeho charakter zpochybnila. ČT natáčela, ale v Událostech neukázala nic?!

Mühlbergerovo krédo vyjadřuje snad nejlépe výrok, v němž Franz Spina (1868–1938), jeho pražský profesor slavistiky na německé univerzitě a v letech 1926–1938 ministr v různých československých vládách, přirovnává česko-německé soužití ke koberci: „Jsme různými vzory jednoho koberce. Koberec lze samozřejmě rozstřihnout, ale vetkané květy od sebe oddělit nelze.“

Na podzim roku 2015 připravuje Paměť Krkonoš ve spolupráci se Střediskem česko-německého porozumění v Trutnově projekt věnovaný osobnosti a dílu významného česko-německého spisovatele, trutnovského rodáka, Josefa Mühlbergera.

PČR dělá ostudu všem jejím obyvatelům před očima celého světa!

Policisté značkují lidskou bytost, jako by byla pouhou bezduchou, bezcennou věcí. Slušného člověka to nenapadne. Jméno odpovědného na MV,, který tuto zhovadilost nařídil, se samozřejmě nedozvíme. Měl by být okamžitě s ostudou zbaven místa, s doživotním zákazem práce ve státních službách. Ministr Chovanec toto neobhajitelné opatření jen trapně a hloupě vysvětlil, aniž by ho přitom napadlo se omluvit jak uprchlíkům, tak obyvatelstvu ČR. Situace je složitá a její závažnost bude narůstat, ale neměli bychom se snižovat k tak nízkým a země nedůstojným způsobům. Může se ale nemravnost a nekultivovanost projevovat jinak? Bylo to jen selhání jednotlivce či jednotlivců, nebo reálný obraz stavu naší společnosti, které už je pomalu vše jedno a jakoby jen čekala na Godota? Je těžké být optimistou a věřit v to první! Ozvou se to málo slušných politiků a vyšlou naději obyvatelstvu země?

Škodovka opraví rodný dům Porscheho. Bude v něm zasedat její vedení Oprava rodného domu automobilového konstruktéra Ferdinanda Porscheho v Liberci-Vratislavicích zřejmě začne v září. Jeho současným majitelem je automobilová společnost Škoda Auto, která jej chce přiblížit původnímu stavu.

Už jednou mělo být zhotoveno muzeum Ferdinanda Porscheho ve Vratislavicích. Díky fotografii jednoho komunistického zastupitele, kterou našel na internetu (fotografie F.Porscheho s Hitlerem u motoru auta při návštěvě firmy PORSCHE), nebylo muzeum vybudováno. Firma Porsche, která hned poslala jako dar muzeu tři monoposty je po tomto oznámení obratem odvezla zpět. V německém tisku se psalo: „Vidíte, Porsche je vždy nejrychlejší.“ Od té doby se okolí Vratislavic přezdívá ÚDH (údolí dutých hlav). Doufejme jen, že podobná ÚDH se už nebudou v naší zemi rozrůstat. Duté hlavy nám vládly od roku 1948! Kam to vedlo a vede ještě dnes vidíme stále, dennodenně na nemálo místech kolem sebe. Díky Škodovce, že pomůže připomenout slavného rodáka, který mohl být dnes i naším, stejně jako 9 nositelů Nobelovy ceny, kteří pocházeli z řad českých Němců a kteří u nás žili a pracovali po dlouhá staletí.

Tento ručně psaný diář dokazuje skvělé podnikatelské myšlení a organizaci firmy Baťa. Obsahuje obrovské množství informací finančních, ekonomických, technických a personálních. Také obsahuje seznam všech klíčových zaměstnanců firmy Baťa v jejích českých a zahraničních podnicích. Je také zajímavé, kdo není zmiňován jako člen firemního vedení. Většina lidí by nepředpokládala, že Tomáš Baťa jn. (Tomík) není v Baťově diáři a popisu organizace vůbec uveden?! Důvodem je, že Tomík nepatřil ke klíčovým členům vedení firmy Baťa. To je jistě pro většinu z nás překvapivý fakt a zjištění, tím více, že Tomík byl u nás po listopadu vítán jako jediný dědic firmy, kterou převzal po svém otci, kdy jméno nevlastní bratra zakladatele nebylo moc, pokud vůbec, připomínáno. Pravda je jiná – k rozkvětu firmu Baťa přivedl Jan Antonín Baťa.

Když ilegálně překročíš severokorejské hranice, dostaneš 12 let nucených prací. Pokud překročíš ilegálně íránské hranice, skončíš bez časového omezení ve vězení. Pokud projdeš ilegálně afghánské hranice, budeš zastřelen. Pokud projdeš ilegálně hranice Saúdské Arábie, budeš vězněn několik let. Pokud překročíš ilegálně čínské hranice, pravděpodobně nebude o tobě nikdy víc nikdo slyšet. Pokud projdeš ilegálně hranice Venezuely, budeš považován za špiona a tvůj osud bude sporný. Pokud projdeš kubánské hranice ilegálně, skončíš také ve vězení.
Když však zavítáš ilegálně do Německa, Rakouska nebo Švýcarska, dostaneš:

Zítra, dne 2.září 2015 od 15:00 hod., si připomenou občané České republiky 70.výročí konce II.světové války na Vojenském pohřebišti spojenců v Praze na Olšanech. S pozvaných politiků nereagoval dosud pozitivně žádný - prý nemají čas? Na vzpomínkové akty konce II.světové války v Evropě si ho udělali…?! J.Š.

Dnes si připomínáme počátek II. světové války. Dne 1. září 1939 bylo Polsko napadeno Německem. Útoku předcházelo uzavření spojenecké smlouvy mezi nacisty a bolševiky, na jejíž základě si obě totalitní mocnosti rozdělily sféry vlivu v Evropě. Sovětský svaz následně 17. září 1939 zahájil invazi do Polska, které se tak muselo bránit najednou na dvou frontách. O jednání mezi oběma agresory v prvních válečných týdnech napsal před několika lety studii historik Václav Veber. Dostupná je volně v elektronické podobě na webových stránkách Ústavu pro studium totalitních režimů http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad0903/005-015.pdf

Petr Blažek 1.9.2015

Něco je dramaticky špatně. Elitní útvar Policie České republiky buď kryje naprosto neschopné policisty, kteří neumějí ani používat internet, anebo – a tomu se snad nechce věřit – kryje otevřené zdržování šetření závažné trestné činnosti vlivných jedinců pražského magistrátu z dob primátorování Pavla Béma a kauzy Opencard. Nevěříte?

Co se dočtete:

- kdo a proč zapomněl na švýcarská konta Romana Janouška

- chce běžně policie po běžných občanech, aby za ně dělali policejní práci?

- platí u policie teze, že „věc nejlépe vyšetří sám vyšetřovaný“?

- jakou roli hrají v kauze Opencard státní zástupkyně Dagmar Máchová a policejní vyšetřovatel Gejza Rakaš

Jan Zmeka jsem poznal za svého exilu ve Švýcarsku osobně. Charakterní člověk s jasnými postoji a myšlením. Nezapomenu na naše společné lyžování se Sokolem Luzern. Jeho manželka Radka je jeho členkou. Podvečerní sjezdy na lyžích do údolí stmívajících se Alp, zastávky a debaty spolu s jeho dcerkou, byly nezapomenutelné. Určitě manželé Zmekovi své tři dcerky skvěle vychovali. Kolik takovýchto schopných lidí od roku 1948 opustilo rodnou zemi. Je nám jich dnes zapotřebí. Země, které si neváží schopných lidí a které upřednostňují na odpovědných místech neschopné, nemohou očekávat úspěch a prosperitu, jen postupný úpadek hospodářství, mravů a morálky.

Jan Šinágl, 5.9.2015  

Včera jsem prožil v Poděvousích nádherné odpoledne a večer. Švýcarská malířka Doris Windlin uspořádala další ze svých mnoha akcí pro občany. Nejprve v místní hospůdce „U Trnků“ byla vynikající hodinová přednáška o životě na salaši a zvycích švýcarských sedláků, následně promítnut dokument „Blízko nebe“ Zdeňka Honzíka (natočen k 80 narozeninám jejího tatínka), následovala výroba sýra. Večer byl zakončen hudbou, tancem a posezením se sousedy. Škoda, že úžasný dokument není k dispozici v i-archivu ČT?! Sál byl zcela zaplněn. Jeho premiéra ve Švýcarsku musela být ještě týž den 2x opakována, následovalo 20 repríz. Natočil jsem krátké video – DÍKY Doris! J.Š.6.9.2015     

V týdeníku RESPEKT 36/2015, který právě vyšel, je článek redaktorky Jana Klímové Kovboj mezi kufry. Obávám se, že o Hučínovi nemá redaktorka dostatek informací, i když chápu, že nelze v jednom článku probrat všechny aspekty této kontroverzní osoby a osobnosti. Doporučuji čtenářům oba články níže a především komentáře k nim. O panu Zejdovi, dlouholetém agentu StB, po listopadu 89 Hučín vůbec nemluvil, až těsně před jeho smrtí, kdy se o něho najednou dojemně začal staral. Na soudech v Přerově jsem kupodivu pana Zejdu nikdy nezahlédl? Zejdovi kompromitující svazky StB zmizely z archivů. Přístup k nim měl i Hučín, jako důstojník StB. Zato neustále napadá Babiše, jako agenta StB, kdy ho soud zprostil všech obvinění. Tvrdí, že jeho fisch viděl, ale žádný důkaz nepředložil?! Přitom roky tvrdí co vše má ve svém archívu?! Nedivme se proto, že tento gauner, nic jiného není, podporuje i Libuši Rudinskou, jako autorku pomlouvačného dokumentu Pavel Wonka se zavazuje. Při jeho prokázané bezcharakternosti nelze proto vůbec vyloučit i možnost, že Hučín skutečně Zejdu vydíral, aby později získal jeho majetek. Není normální, aby někdo daroval tolik ze svého majetku – peníze, sbírku zbraní a akcie – cizímu člověku. Jen pro „hezké oči“ asi těžko!

Nejvyšší soud podal v březnu letošního roku návrh na zrušení v § 37 článku 11 499/2004 Sb. Zákona o archivnictví a spisové službě. Zatímco se to v USTR pere, na Akademii hádá, co je a co není totalita, zatímco my „bezstarostně“ obcházíme pamětníky, fotíme dokumenty, hádáme se o kde co, bojujeme o Werichovu vilu pro Dokumentační centrum PN, nám všem Ústavní soud velmi pravděpodobně pěkně potichu „utne“ tipec. A to doslova.

Jestliže soud zruší článek 11, kterým se ve světě pyšníme, všechno bude jiné. Totiž: pakliže zkoumáme nějaký příběh z doby 2 sv. války nebo komunismu nemusíme se dožadovat písemného svolení osoby, kterých se týkají, abychom se mohli dostat k nutným archivním dokumentům. Všechna přísná nařízení o souhlasu, začerňování osobních údajů (bez nich prostě nelze osobu identifikovat), se podle článku 11 netýkají těchto archiválií vzniklých před rokem 1990 pocházejících z vojenských soudů a prokuratur všech stupňů, bezpečnostních složek podle zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek, jakož i mimořádných lidových soudů, Státního soudu, Národního soudu a společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě, na archiválie vzniklé z činnosti orgánů německé okupační správy na území odstoupeném Říši i v Protektorátu Čechy a Morava v letech 1938 až 1945.

Znal jsem Pavla Krbálka osobně. Několikrát jsem ho navštívil v Lucernu. Zkušenost pana Kohouta se zlatem mohu potvrdit. Pavel uměl skutečně kouzlit se zlatem. Jednou jsme se s kamarádem v jeho lucernském atelieru živě bavili, nepostřehli jsem, že odešel, ale najednou jsme se museli otočit. Něco nepopsatelného nás k tomu nutkalo. Pavel vyňal ze skříně sošku slavné Niké ze zlata o váze několika kilogramů. Byla od nás vzdálena několik metrů - a „něco“ bylo skutečně ve vzduchu. Říkal jsem Pavlovi, zda si mohu na sochu sáhnout – varoval mne, že přiblížením a dotykem její působení přestane. Šel jsem k soše, působení sláblo a dotykem zcela přestalo, jako bych něco vypnul. Jednou jsem ho vezl autem přes noc do Čech. Na osmihodinovou debatu o všem možném nezapomenu. Odešel další krajan, který naši zemi proslavil svým uměním po celém světě, ale kterého obyvatelé naší země ani dnes neznají, jako mnoho dalších slavných krajanů. Díky Pavle!

Přikládám protokol ve věci vysvětlení dnes na oddělení PČR v Hořovicích. Helena Vondráčková je slyšet stále méně v rozhlase, televizi, pokud vůbec, o koncertech nemluvě. Její webové stránky jsou vypovídající. Pomalu je ráda, když jí někdo nechá na svém koncertu vůbec vystoupit. Proto článek na novinky.cz, či nejnověji v 5+2 ze dne 28.8.2015 „Pořád spěcháme, chybí romantika“, působí jako SOS PR v nejvyšší nouzi, které mají se skutečnosti a pravdou velmi málo společného. Nepochybně kariéru této zpěvačky zničil Martin Michal. Jeho trvalé způsoby a chování už by měl posuzovat spíše psychiatr. Je s podivem, jak ho bulvár hájí a dává mu prostor k jeho lžím a současně šíří neskutečné lži o Jiřím Vondráčkovi, bratrovi zpěvačky. Jeho syn Antonín Michal, „nepadl daleko od stromu“, ale kupodivu ho také PČR dosud „hájí“, resp. nevyšetřuje ve věci miliardového podvodu už roky a nechává ho užívat si zřejmě nakradené miliony na svobodě spolu s jeho kumpány! Mé opakované dotazy a stížnosti na PČR a SZ na věci nic nemění. Odpovědí je jen: „Vyšetřujeme, víme, dozorujeme…“. Můžeme jen spekulovat, zda toho Martin Michal ví tolik na druhé, že si může on a jeho syn tolik dovolovat? Za to mne by státní zástupce stíhal hned za kdejaký nesmysl…

Jan Šinágl, 31.8.2015

Hlásím se do jazykového koutku své­ho kolegy z tohoto kolotoče, pro­fesora Cyrila Höschla, který tu nedávno láteřil nad jakobysty. Tito nejistí lidé se nedokážou postavit ke skuteč­nosti čelem, obeplouvají fakta, a než by se jich směle dotkli, vypomůžou si ustrašeným JAKO­BY. Jako filmařka musím čas od času z výpovědí svých hrdinů vystříhávat plevelná slova. PRO­STĚ a VLASTNĚ a JAKO a JAKOBY se někdy ve větě objeví za každým třetím slovem. Tyto slov­ní vmetky se staly pro jazykově nekultivované občanstvo nepostradatelnou berličkou ve snaze formulovat myšlenku. Obtížně ale zdo­lávám ve střižně i v životě úskalí OTOMISMU, jak tento zakořeněný jazykový zločin pojme­noval Vladimír Just ve svém Slovníku floskulí, kde uvádí mnoho příkladů k pobavení i pohor­šení. Miluju tento, zrozený v mozku televizní moderátorky: „Velikonoce nejsou jen o vajíčku, nýbrž o duchovních hodnotách.“ Lenost mys­let a vyjádřit se barvitě a česky ponižuje naši mateřštinu a bolí nás, kteří jsme nerezignovali na poselství básníků.

Čtu občas v novinách či slýchávám v rozhlase nebo televizi, že minister­stvo zahraničí málo podporuje náš export. Že je potřeba více úředníků na českých ambasádách. Mám k tomu malý, anonymizovaný, ale jinak reálný příběh.

Za mého loňského pobytu na konferenci v exo­tické zemi, kde slunce hodně pálí (říkejme jí pro­to Pál), se o „mou“ skupinku účastníků jako hos­teska pečlivě starala studentka kunsthistorie se jménem tak cizokrajným, že jí ho raději změňme, třeba na Josefína K. Ta měla velké, ba životní přá­ní podívat se do Evropy. Po letošním zemětřesení v Pálu jsme se domluvili, že ji v létě vezmeme na „rozšířenou rodinnou dovolenou“ - trochu jako charitu a výraz podpory, trochu jako odměnu za loňskou péči.

Prokáže opět ÚDV svoji (ne)schopnost v kauze Pavla Wonky?!

Z jednoho z mála lidí, kteří se v 80. letech ostře postavili komunistickému režimu, Pavla Wonky se v současné době snaží ambiciózní režisérka s pomocí bývalých příslušníků StB učinit dlouholetého spolupracovníka represivních složek. Pavel Wonka byl ve věznicích týrán, nakonec byl mrtev nalezen v cele, kam byl zavřen s dvěma primitivními spoluvězni, se záchodovým prkénkem na hlavě, vážil 40 kilogramů a existovalo podezření na znásilnění. (na fotografii mrtvý Pavel Wonka, audio Karel Kryl na koncertě v roce 1988 ke smrti Pavla Wonky).